Eduard Průša

Mládí a vzdělání

Eduard Průša se narodil 27. července 1921 jako syn rolníka ve vesničce Pálčice na severozápadním okraji Českomoravské vysočiny. Po ukončení obecné školy absolvoval klasické gymnázium v Praze. Ač se chystal studovat medicínu, zavření vysokých škol v roce 1939 mu znemožnilo stát se lékařem. V nouzi nejvyšší mu pomohl přítel lesník František Ziedler, který ho přijal jako výpomocného hajného na polesí Jizbice, kde se později stal lesním praktikantem. Tímto přímo osudovým krokem se zcela změnily životní plány mladého Eduarda Průši. Věrný své přímé a neústupné povaze začal po krátké době brát lesařinu velmi vážně jako své životní poslání. K myšlenkám na medicínu se již nevrátil.

Po válce Eduard Průša vystudoval Lesnickou fakultu ČVUT v Praze. V roce 1949 nastoupil do pražské pobočky taxační kanceláře Státních lesů, z níž postupně vznikl Lesprojekt (Ústav pro hospodářskou úpravu lesů). Zde zastával různé funkce – taxátor, vedoucí zařizovací sekce, specialista lesnické typologie. V roce 1962 přešel na ústředí Lesprojektu do Brandýsa nad Labem, kde se stal hlavním inženýrem na úseku fytocenologie.

Tvůrce lesnické typologie

Jestliže v mládí bylo jeho největším odborným snem stát se lesním taxátorem, což považoval za vrchol lesnické profese, tak ve zralém věku jej zcela uchvátila lesnická typologie. Proto se výhradně soustředil na detailní poznání růstových složek lesního prostředí a jejich vzájemné souvislosti. Tyto nové zkušenosti mu umožňovaly stále hlouběji porozumět životu lesa. Aplikaci poznatků lesnické typologie do provozu lesního hospodářství pak věnoval prakticky veškerý svůj i soukromý čas a snažil se o prosazení hospodářských směrnic diferencovaných podle vlastností růstového prostředí, které byly vyjádřeny typologickými jednotkami – skupinami lesních typů, hospodářskými soubory lesních typů.

Jeho myšlenka diferenciace hospodářských způsobů na typologickém podkladě, jejíž obhajobě zasvětil celý život, kvalitativním skokem posunula naše chápání lesních ekosystémů a hospodářské péče o ně. Jeho způsob nazírání na les si osvojila většina lesníků a stal se víceméně provozní samozřejmostí. Hlavní myšlenky z tohoto období vtělil do knihy „Typologické podklady pěstování lesů“, kterou napsal společně s Karlem Plívou v roce 1969. Události po vstupu spojeneckých vojsk v srpnu 1968, prohlubující se „normalizace“ společnosti promítající se i do poměrů v lesním hospodářství, ale hlavně neústupnost a neochota se těmto novým poměrům přizpůsobit přivedly Eduarda Průšu do částečného invalidního důchodu a nakonec k předčasnému odchodu do důchodu. Zachoval věrnost svému svědomí a své víře a neustoupil, neměl totiž kam ustoupit. Podal tak svědectví, že některé hranice nelze překročit.

Výzkum pralesů

V 70. letech se začal hlouběji zajímat o lesy pralesovitého charakteru na našem území. Provedl v těchto porostech rozsáhlá měření, jejichž výsledkem byla podrobná analýza stavu sledovaných objektů, přesný návrh péče o ně a také řada monografických prací na toto téma. V roce 1977 získal po veřejné obhajobě titul kandidáta lesnických věd. Obhájit doktorskou disertační práci mu dopřáno nebylo, přestože ji měl připravenou a o obhajobu v roce 1987 požádal. Jeho stěžejní dílo na téma pralesů, uznávané pro svoji naprostou ojedinělost odborníky na celém světě, vyšlo v roce 1985 pouze v němčině pod názvem „Die böhmischen und mährischen Urwälder, ihre Struktur und Ökologie“.

Práce na fotoarchivu

Po odchodu do důchodu se věnoval především systematickému uspořádání získaných poznatků. V 80. letech také napsal a vydal knihu „Přirozené lesy České republiky“, v níž populárnější formou shrnul své dosavadní znalosti. Zdá se to takřka neuvěřitelné, ale s příchodem společenských změn v 90. letech jako by Eduard Průša omládl, naučil se pracovat na počítači a vrhnul se s elánem tentokrát do uspořádání svého obrovského fotoarchivu, který budoval celý život. Po počátečním tápání a hledání našel jasný směr své práce – tím bylo převedení fotografií a diapozitivů do elektronické podoby. Vyvrcholením tvůrčích snah Eduarda Průši byla multimediální publikace „Pěstování lesů na typologických základech“, kterou lesnická veřejnost přijala s velkým nadšením. Další záměry se již E. Průšovi nepodařilo uskutečnit, smrtelná choroba mu neposkytla více času.

Závěr

V tak velikém životním díle mu více než oporou byla jeho žena, paní Saša Průšová, která za všech okolností stála věrně při něm, a tři synové, kteří mu obětavě pomáhali v dobách dobrých i zlých. I jim patří náš dík za nesmrtelný odkaz, který zanechal Edaurd Průša všem lesníkům. Já děkuji osudu za to štěstí, že jsem mohl prožít několik let v jeho blízkosti, procházet se s ním po lesích a rozmlouvat o životě.