Peluška Bendlová

Narodila se 31.7.1931 v Piešťanech v české rodině státního zaměstnance. V r. 1950 maturovala na gymnáziu v Plané u Mariánských Lázní. Studovala filozofii a historii na FF UK, kde r. 1955 promovala v oboru dějiny filozofie. V l. 1956–60 vyučovala svůj obor na ČVUT v Praze, odkud odešla na FÚ ČSAV (1960–70). Zde v březnu 1965 obhájila kandidátskou dizertaci Kapitoly z dějin katolické filozofie. Její hlavní badatelský zájem byl soustředěn na novotomismus (zvláště na existenciální interpretaci Tomáše Akvinského u Maritaina, Gilsona, Swieżawského ad.), na teilhardismus, křesťanský personalismus atd. V l. 1963–64 se zúčastnila sociologického výzkumu religiozity v Severomoravském kraji. V r. 1965 byla na tříměsíční stáži v Polské akademii věd ve Varšavě. Jako stipendistka francouzské vlády studovala v l. 1966–67 na Sorbonně (École Pratique des Hautes Études). Ve Fondaci Teilharda de Chardin se tu současně seznamovala zejména s jeho ineditními spisy a navázala spolupráci s obdobně zaměřenými badateli. V r. 1969 přijala pozvání na mezinárodní teilhardovské sympozium ve Vézelay. S nástupem tzv. normalizace byla z ÚFS ČSAV propuštěna. Publikace její práce o tomistické metafyzice a přirozené teologii Bůh a svět, připravená do tisku ve vydavatelství Academia, byla zakázána a obě její předtím vydané knihy byly dány na index. Ve dvacetiletí 1970–90 neměla žádné stálé zaměstnání. Pouze občas tlumočila v polském a výjimečně i francouzském jazyce jako externí spolupracovnice Pražské informační služby.

Od 1. 4. 1990 působí opět na FÚ, v jeho oddělení filozofie 20. století. Orientuje se hlavně na křesťanskou a židovskou filozofii dialogu (G. Marcel, M. Buber, E. Lévinas ad.) a na moderní francouzské myšlení vůbec, především na Teilharda. Svůj korespondenční styk s Association des Amis de Pierre Teilhard de Chardin v Paříži ostatně nikdy nepřerušila. Po vydání své monografie o G. Marcelovi a několika překladů z jeho díla navázala podobnou spolupráci s mezinárodní společností Association "Présence de Gabriel Marcel". O filozofii setkání a dialogu přednáší též externě na FF UK. Je rovněž překladatelkou filozofické a sociologické literatury z francouzštiny a polštiny. Ve své vlastní filozofii považuje za stěžejní alternativu „být“ nebo „mít“. V soudobé přízemní a šosácké orientaci na konzum a vlastnictví spatřuje příkrý rozchod s oběma základními liniemi evropského duchovna, odvíjejícího se od „péče o duši“ Platonova Sókrata i od metanoia novozákonního Ježíše.

Bibliografie: Člověk a moderní katolicismus, 1965; Důkazy boží existence v dějinách filozofie, 1966; Teilhard de Chardin – nová naděje katolicismu? 1967; Gabriel Marcel, 1993. Sborníky: Vznik a vývoj křesťanství, Přehled dějin filozofie pro studenty FF UK, ed. I. Tretera, 1963; Novotomismus, Některé aspekty katolické filosofie člověka, Bozi a lidé, 1966. Čas. přísp.: O některých rysech katolické filosofie člověka, AUC – PhH 1964; Ateizm i religijno\'s\'c, Argumenty (Varšava) 1965; Renovatio accomodata, LtN 1965; Teilhard de Chardin a soudobý katolický personalismus, FČ 1965; 30 lat temu w Pradze – Miedzynarodowy kongres Wolnomyslicieli, Argumenty (Varšava) 1966; Teilhard de Chardin redivivus, FČ 1991; Lidský fenomén Teilharda de Chardin, Souvislosti 1992; Smrt, přežití a nesmrtelnost u G. Marcela, FČ 1993; Několik poznámek k Marcelově „Fenomenologii a dialektice tolerance“ i k jeho pojetí tolerance vůbec, FČ 1995. Překlady: J. Wiatr: Angažovaná sociologie, 1970; Z díla G. Marcela, Gabriel Marcel, 1993.