Guram Odišarija Knihy

Druhá kniha Gurama Odišarii je logickým pokračováním románu Prezidentův kocour a odhaluje hrůzné reálie zapomenuté války v Abcházii před více než pětadvaceti lety. Autor čerpá z reálných faktů a popisuje osobní tragédie konkrétních lidí, přičemž se sám ocitl v epicentru událostí. Spolu s běženci, kteří utíkali před etnickými čistkami z města Suchumi přes údolí řeky Kodori do centrální Gruzie, prožil strastiplnou cestu, jejíž poznámky tvoří kostru příběhu. Dílo má dokumentární a autobiografický charakter, neboť z 525 tisíc původního obyvatelstva Abcházie se 300 tisíc proměnilo v uprchlíky, přičemž většinu tvořili Gruzíni. Mezi uprchlíky byli i Židé, Řekové, Abcházci, Rusové a Arméni. V letech 1992-1993 bylo zavražděno více než 20 tisíc civilistů, převážně etnických Gruzínů, což naznačuje systematické vyhlazování. Autor zachycuje otřesné reálie bojů, ale také touhu obyčejných lidí po spojení a vzájemné pomoci. I přes odpudivé činy, jako jsou loupeže, se ukazuje, že dobrých lidí bylo více, než se zdálo, což přináší naději na obnovení normálního života pro ty, kteří prožili takové neštěstí.

V románu Prezidentův kocour vzpomíná Guram Odišaria, abcházský básník, dramatik a novinář, na exotické přímořské město Suchumi a jeho ještě exotičtější obyvatele, na moře, které pění jako šampaňské víno. Hlavní postavou románu je Michail Temurovič Bgažba, stranický funkcionář, původním povoláním genetik. Ten se stal již během svého života legendou. Byl to nefunkcinářsky otevřený člověk, obdivuhodná osobnost. Nesmírně miloval život, lidi a svět kolem sebe a lidé mu to s úctou opláceli. Tento člověk se náhle ocitl uprostřed válečného běsnění. Nepřežil. Jeho pohřbu se zúčastnila mimo jiné jeho přítelkyně Zinaida Nikolajevna a v rukou nesla zrzavého kocoura, vnuka prezidentova kocoura, kterého Michail Temurovič našel někde v křoví a dal jí ho s tím, že je léčivý a že mu ho osobně daroval americký prezident.

Guram Odischarias literarisch-dokumentarische Texte analysieren die historischen Umbrüche des unabhängigen Georgiens (von den 1990er Jahren bis zur Gegenwart), deren Zeitzeuge und Teilhaber der Autor selbst war: Der georgische Bürgerkrieg (1991–1992), die bewaffneten Konflikte in Abchasien und Südossetien, die Gründe für deren Ausbruch und Entwicklung; der gegenwärtige Zustand der georgisch-abchasischen, georgisch-ossetischen Beziehungen; die Versuche, mit Hilfe von Kunst und Kultur die kaukasischen Konflikte zu regulieren; die Geschichte der ersten drei Präsidenten Georgiens. Besonders im Fokus steht dabei der Rustaweli-Boulevard in der georgischen Hauptstadt Tbilisi (Tiflis), auf dem sich viele bedeutende Ereignisse der jüngeren Geschichte Georgiens abgespielt haben.

Ende der 1980er Jahre, als die Sowjetunion zerfiel, entbrannten in den ehemaligen Sowjetrepubliken bewaffnete Konflikte, die sich um Identität, Ethnizität und politische Macht drehten. Besonders betroffen waren die drei neuen Staaten südlich des Kaukasus: Armenien, Aserbaidschan und Georgien. Ihre multiethnischen und multireligiösen Bevölkerungen führten zu Kriegen, die bis heute andauern. Guram Odischarias Buch behandelt den Abchasien-Krieg und beschreibt als Augenzeuge die Ereignisse zwischen dem 24. September und dem 5. Oktober 1993. In dieser Zeit verloren die georgischen Regierungstruppen die Kontrolle über die abchasische Hauptstadt Suchumi, was eine Massenflucht von Soldaten und Zivilisten auslöste. Odischarias, selbst aus Abchasien stammend, dokumentiert die Flucht der georgischen Bevölkerung über den über 2600 Meter hohen Pass nach Swanetien. Diese beschwerliche Reise kostete vielen Flüchtlingen das Leben und hinterließ tiefe Spuren im historischen Gedächtnis beider Ethnien, Georgier und Abchasen. Das Buch ist ein eindringliches Zeugnis eines traumatischen Kapitels, aus dem die Menschheit wichtige Lehren ziehen sollte.