Jan Čep Pořadí knih (chronologicky)

Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, pak Jan Čep představuje modelový příklad. Po několikatýdenní mizérii v německých utečeneckých táborech se v Paříži pustí do psaní článků pro deník Le Monde. V sérii Úvah emigranta osvětluje únorové a poúnorové události v Československu, přičemž francouzskému čtenáři nabízí přímé svědectví intelektuála v emigraci. Čep brilantně zachycuje mechanismy totalitní moci a vykresluje "atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti", která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu. Odhaluje zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, podporovanou Sovětským svazem, a upozorňuje na ideologickou propagandu, která využívá polopravd a lží, manipulaci a cenzuru. Dále se zabývá vymýváním mozků školní mládeže a celé populace, a zdůrazňuje, že restriktivní zásahy zasahují i do soukromého života. Čep se také zaměřuje na perzekuci a likvidaci nepoddajných intelektuálů. Je pozoruhodné, jak pronikavě analyzoval konflikt mezi komunistickým režimem a katolickou církví, přičemž jeho závěry, i přes omezené a propagandou zkreslené materiály, se dnes jeví jako obdivuhodně přesné a srovnatelné se současným historickým bádáním.

Vzájemná korespondence Henriho Pourrata a Jana Čepa je mimořádně cenným pramenným materiálem pro literární historii a pro zkoumání česko-francouzských kulturních styků. Korespondenční vztah je navázán Janem Čepem coby překladatelem Pourratovy monumentální auvergneské epopeje Kašpar z hor. Z pracovní korespondence se velmi brzy stává přátelský dialog, který reflektuje nejen literární zájmy pisatelů a jejich autorské projekty, nýbrž poskytuje i pronikavý komentář k vyhroceným dějinným událostem a přináší analýzu nejedné mezní existenciální situace jedince (Mnichov, okupace, válka, nástup komunismu, český exil). O hloubce přátelství Pourrata s Čepem svědčí i sdílení intimity mezi pisateli (zdravotní problémy, rodinný život, osobní selhání), které také tvoří poutavou linii korespondence a podtrhuje její jedinečnost.

Katolický spisovatel Jan Čep patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Rozsáhlý soubor obsahuje především dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich nebyla otištěna časopisecky a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi, byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.

Jan Čep (1902–1974) patří k výrazným českým prozaikům dvacátého století. Jeho odchod do exilu po únoru 1948 a spirituální orientace jeho tvorby způsobily, že v době komunistického režimu byla Čepova díla umlčována. Několikasvazkové vydání autorových próz a esejů, připravené Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem, tak mohlo být zveřejněno jen v samizdatu a knižní podoby se dočkalo až po roce 1989. Česká knižnice přináší kratší prózy ze všech období Čepovy tvorby, od knižního debutu Dvojí domov z poloviny dvacátých let až po exilové Cikány. Výběr a komentář Tomáš Kubíček, příprava textu Marie Havránková.

Čepův rádiový program o světové literatuře Kniha týdne zůstával dosud ve stínu jeho meditativních Úvah časových a nadčasových. Zcela neprávem, neboť se jedná – kvantitativně i kvalitativně – o naprosto zásadní součást Čepova exilového díla. Čepovy „knihy týdne“ totiž v mnohém přesahují stroze informativní charakter recenze. V době jejich vysílání přinášely vítané osvěžení do kulturní vyprahlosti komunistické reality a alespoň částečně zacelovaly bolestné jizvy po řezech ideologického skalpelu. Udržovaly posluchače v kontaktu se svobodnou tvorbou a seznamovaly je s předními jmény světové literatury, jako jsou Albert Camus, François Mauriac, Julien Gracq, Marguerite Durasová, Nathalie Sarrautová, Julien Green, Françoise Saganová, Marguerite Yourcenarová, a mnoho dalších. Pro dnešního čtenáře jsou pak Čepovy „mluvené recenze“ především odrazem jeho četby; přibližují nám nejenom jeho oblíbené autory a vývoj čtenářského vkusu, ale vypovídají také o jeho konfrontaci s novými uměleckými tendencemi v soudobé literatuře. Jsou tak pro nás nedocenitelným dokumentem literární historie umožňujícím poznání dosud neprobádané činnosti Jana Čepa v Radio Free Europe. Nejednou se však může stát, že se čtenář, podmaněn jiskrným slovem a poutavou analýzou recenzenta, nechá Čepovými referáty inspirovat i dnes.

Kniha ČERVENÝ MUŠKÁT navazuje na Spisy Jana Čepa, vydané v letech 1991-1999. K titulům Dvojí domov, Hranice stínu, Polní tráva, Rozptýlené paprsky, Samomluvy a rozhovory a Poutník na zemi se nyní přidává svazek, obsahující rané Čepovy povídky z let 1921-1926, otištěné převážně v literární příloze Moravskoslezského deníku, dále několik časopisecky publikovaných fragmentů a příležitostných próz z třicátých let a nakonec prózy, které Jan Čep nezařadil do pozdějších vydání svých povídkových knih. Zvláště juvenilie, uložené v periodiku dnes obtížně dostupném, jsou pro širší čtenářskou obec dosud zcela neznámé. Setkáváme se v nich v zárodečné podobě s většinou motivů a témat charakteristických pro pozdější Čepovy práce. Máme možnost sledovat zrání Čepova slova a cestu od naturalistického vidění a expresionistického neklidu k duchovnímu uchopení reality a střízlivému toku tiché melodie jazyka. ČERVENÝ MUŠKÁT završuje vydání Čepova prozaického díla a spolu s předchozími svazky je tak čtenářům k dispozici komplet jeho beletristické tvorby.

Kniha ČERVENÝ MUŠKÁT navazuje na Spisy Jana Čepa, vydané v letech 1991-1999. K titulům Dvojí domov, Hranice stínu, Polní tráva, Rozptýlené paprsky, Samomluvy a rozhovory a Poutník na zemi se nyní přidává svazek, obsahující rané Čepovy povídky z let 1921-1926, otištěné převážně v literární příloze Moravskoslezského deníku, dále několik časopisecky publikovaných fragmentů a příležitostných próz z třicátých let a nakonec prózy, které Jan Čep nezařadil do pozdějších vydání svých povídkových knih. Zvláště juvenilie, uložené v periodiku dnes obtížně dostupném, jsou pro širší čtenářskou obec dosud zcela neznámé. Setkáváme se v nich v zárodečné podobě s většinou motivů a témat charakteristických pro pozdější Čepovy práce. Máme možnost sledovat zrání Čepova slova a cestu od naturalistického vidění a expresionistického neklidu k duchovnímu uchopení reality a střízlivému toku tiché melodie jazyka. ČERVENÝ MUŠKÁT završuje vydání Čepova prozaického díla a spolu s předchozími svazky je tak čtenářům k dispozici komplet jeho beletristické tvorby.

Představovaný korespondenční soubor představuje nejen jedinečný dokument doby, jenž bezprostředně zachycuje život českého exilu po roce 1948, nýbrž je také svědectvím o přátelství dvou rozdílných individualit - již zralého a myšlenkově hotového katolického spisovatele a teprve se hledajícího mladého intelektuála, žáka Václava Černého -, které by se, nebýt tragických okolností 20. století, patrně nikdy nesetkaly. Velmi cennou stránkou korespondence je i její ryze praktická, úřední funkce, díky níž čtenář nahlédne do každodenního dění mnichovské stanice Rádia Svobodná Evropa. Knihu ocení především milovníci díla Jana Čepa - nabízí jim mnoho nových informací o jeho životě v německém a francouzském exilu. Text je doplněn fotografickou přílohou s mnoha dosud nepublikovanými snímky obou pisatelů.

Častým tématem próz Jana Čepa je řešení životní krize intelektuála uprostřed venkovské pospolitosti v době tragického duchovního rozvratu moderní společnosti. Tato charakteristika platí i pro Zápisky Jiljího Klena.