Milan Nápravník
28. květen 1931 – 27. říjen 2017
- 5. 1931, Německý (dnes Havlíčkův) Brod.
Básník a prozaik. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze-Michli (1951), studiu dramaturgie na pražské FAMU (1952–1957) a třech letech externí spolupráce s Československou televizí nastoupil v dubnu 1960 do této instituce jako dramaturg redakce vysílání pro děti a mládež; od 1966 zde působil jako redaktor. V rámci své profese pobýval delší dobu v Moskvě, Berlíně a Paříži.
Po okupaci republiky v roce 1968 emigroval. Několik měsíců žil v Západním Berlíně, pak v Paříži. V roce 1970 se trvale usadil v Kolíně nad Rýnem, kde pracoval jako rozhlasový redaktor. Od poloviny 80. let byl malířem, sochařem a uměleckým fotografem ve svobodném povolání.
Od 80. let žil několikrát řadu měsíců v Indonésii, kde se soukromě věnoval etnologickým studiím na ostrovech Kalimantanu, Javě, Sulavesi a Bali a v Irian Jaja.
Po roce 1989 žije a pracuje střídavě v Praze a Kolíně nad Rýnem.
Debutoval 1962 verši v periodickém ineditním sborníku Objekt, na jehož vydávání spolupracoval s pražskou Surrealistickou skupinou již od druhé poloviny 50. let. Poté přispíval verši, prózou a teoretickými statěmi do Tváře, Sešitů pro mladou literaturu, Zlatého máje, aj. Po odchodu do exilu psal do časopisů Paternoster (Vídeň), Svědectví (Paříž), Listy – Čtení na léto (Řím), Akzente (Mnichov) aj.
Po 1989 publikuje eseje, teoretické a literárněhistorické články v Analogonu, Tvaru, Literárních novinách a na internetu v Britských listech.
V samizdatu vyšly tituly: Škvíra (1956), Moták (1958), Vůle k noci (1959), Dno obrazu (1959) a přednášky Nástin teorie emocionálního modelu vědomí (1964) a Resumé a zběsilosti (1965). Básnické texty Nápravník zveřejnil také v samizdatovém sborníku Pohledy 1 (Petlice 1976).
V první polovině 60. let uspořádal dvě představení soudobé surrealistické poezie v Klubu výtvarných umělců Mánes. Sestavil magnetofonová pásma surrealistické poezie Obraz, „ješ“ nepředstavuje kamna (1962, s Vratislavem Effenbergrem), Antologie (1962) a Fragmenty (1963 a 1964). V roce 1969 vydalo nakladatelství Československý spisovatel jeho knihu Moták, kniha byla však krátce po vydání cenzurou zabavena.
Svá výtvarná díla vystavoval na vlastních či skupinových výstavách v Německu, Francii, Itálii, Anglii, Portugalsku, Kanadě, Chile, USA aj. 1978 zorganizoval v Bochumi rozsáhlou mezinárodní výstavu surrealistického a parasurrealistického umění Imaginace. Ve Svědectví užíval šifry M. N.
Nápravníkovu básnickou a výtvarnou tvorbu již od počátků určoval příklon k surrealistické metodě. V textech vznikajících v průběhu 50. a 60. let však autor východiska předválečného surrealismu modifikoval a nechával přerůst v pocit deziluze a skepse ke světu a životu, chápanému jako absurdní, bezvýchodné bludiště, krutě směšné provizorium, plné prospěchářského hemžení, za kterým zeje pouze prázdnota.
Existenciální úzkost latentně provázela již autorův knižní debut, bibliofilsky vydanou část sbírky Básně, návěstí a pohyby, zejména však soubor básní v próze Moták. Charakterizuje je výrazné rytmizování vět („běsnění v daktylech“), nepravidelné rýmy a zvukové asociace, které sugerují pohyb v bludném kruhu, představu bezcílné, zato však zoufale důsledné činnosti. Blíže neurčený mluvčí tu vystupuje jako obecný symbol vykořeněné, sebestředné, groteskní, ale i zákeřné existence.
Z principu automatického psaní, kumulování slov na základě zvukových nebo sémantických vazeb vyrůstají také další Nápravníkovy texty. Určuje je uvolněný tok asociací, v nichž se propojují konkrétní obrazy skutečnosti s abstraktními vizemi, krajinné momentky se záblesky mnohdy drsných intimních představ (Vůle k noci).
Nedlouho po autorově odchodu do exilu vznikla kniha „surrealistických protokolů“, obsahující bezprostřední záznamy niterného duševního rozpoložení, kdy se stírá hranice mezi snem a skutečností, aniž by se však uvolněný iracionální tvůrčí proud vymkl autorským intencím (Na břehu). Cílem Nápravníkova úsilí nahlédnout realitu prizmatem zjitřeného podvědomí je vymanit se z omezujícího vnímání skutečnosti prostřednictvím běžných schémat a návyků. Se záměrem odkrýt za každodenní, důvěrně známou tváří světa jeho magickou hloubku vznikl také soubor Inverzáž (s podtitulem Dech noci Noc duchů Duch noci Noc dechu). Básně tu doplňují sérii Nápravníkových uměleckých fotografií, které vznikaly originální metodou symetrického zdvojení konkrétního přírodního objektu (kůry stromů). Výsledkem je odkrytí nové skutečnosti, zpřístupňující dosud utajený svět mystérií, démonů, netušený systém zákonitostí a vztahů.
Surrealistickému východisku zůstává věrný rovněž v próze Příznaky pouště. Nápravníkův prozaický styl se vyhýbá dějovosti, osciluje mezi polohami silně lyrizovanými a na druhé straně esejistickými. Autor zde směřuje k rozhněvané výpovědi rebela ostře kritizujícího projevy soudobé populární a konzumní kultury a stavícího se na obranu svobodné imaginace.