Gerhard Ebeling

Je významným moderním evangelickým teologem – hermeneutem, jedním z předních zástupců tzv. teologie slova (Worttheologie). Studoval teologii a filosofii na universitách v Marburku u R. Bultmanna a M. Heideggera, v Curychu u E. Brunnera a v Berlíně u N. Hartmanna. Od roku 1939 nějakou dobu působil jako farář Vyznávající církve. Pro toto povolání se připravoval také v letech 1936 –1937 na kazatelském semináři ve Finkenwalde, kde se seznámil s D. Bonhoefferem. Během války pracoval jako pastor Vyznávající církve v Berlíně – Hemsdorfu, posléze jako sanitní voják. Po válce se stal Ebeling, který byl v roce 1938 promován doktorem teologie, vědeckým asistentem u církevního historika H. Rückerta. V roce 1947 se představil akademické veřejnosti jako mladý extraordinarius pro církevní dějiny vstupní přednáškou „Dějiny církve a církevní právo. Vyrovnání s Rodolphem Sohmem“. Pak již střídavě působil na univerzitách v Tübingenem a v Curychu. V roce 1954 ještě v Tübingen vystřídal profesora H. Thielickea na profesuře pro systematickou teologii. Roku 1956 působil na ordinariátě pro systematickou teologii, dějiny dogmatu a symboliky v Curychu. Zde také roku 1962 založil Institut pro hermeneutickou teologii. V roce 1965 však byl povolán zpět na univerzitu v Tübingenu, na učitelské místo pro systematickou teologii. Roku 1968 se Ebeling vrátil do Curychu, kde vyučoval hermeneutiku a fundamentální teologii. Zde byl roku 1979 emeritován. Ebeling se řadí do proudu tzv. dialektické teologie. Tato byla reakcí a jakýmsi „proti-hnutím“ vůči liberální teologii, která se v druhé polovině 19. století definovala jako „exaktní“ věda ve zkoumání Písma na základě tzv. historicko-kritické metody. Pokusy historickým výkladem zbavit křesťanství mytické a mytologické dimenze dialektická teologie jednoznačně neschvalovala. Naopak usilovala o plnohodnotné zařazení lidského rozumění do teologických postupů ve zkoumání Písma. Tento proud protestantské teologie vycházel z názorů Karla Bartha, uveřejněných především v jeho díle „Römerbrief“ z roku 1919. Ve svém pojetí „krize kazatelny“ upozorňoval Barth na propast mezi domnělým a skutečným zvěstováním evangelia. Podobným směrem se ve svém uvažování nechal vést také Rudolf Bultmann se svou významnou teorií o demytologizaci (Entmythologisierung) a Dietrich Bonhoeffer, který se pokoušel o tzv. nenáboženskou interpretaci. Tedy jedni z těch, kteří měli na Ebelingovo myšlenkové zrání bezprostřední vliv. Ebeling pak spolu s Bultmannovými žáky Ernstem Fuchsem, Ernstem Käsemannem, Herbertem Braunem a dalšími znovu nastolil otázku po historickém Ježíši, v němž viděl především svědka víry a kritérium vší pozdější dogmatické christologie. Ebelingovy práce věnované moderní hermeneutice usilují o zpřístupnění evangelia tzv. čtvrtému člověku, člověku moderní doby. Jednou ze základních podmínek je přitom nalezení úlohy řeči v lidském poznání a i zařazení člověka do světa kolem nás. Ebelingova teologie slova v sobě spojuje vědomí běžného života dnešního člověka s evangelijní zvěstí. Vyzdvihuje rozumění člověka nad jednoznačně fixované výklady na základě historické metody. Ve sbírce přednášek Wort und Glaube, na kterých je zvláště patrná tato snaha, se zabývá problémy častého nesouladu mezi teologií a jejími požadavky a skutečností, nezapomíná ani na nelehkou úlohu teologie v době zvýšeného podílu ateismu v myšlení dnešního světa. Pro něj je proto důležitá obnova uvnitř teologie a církve, které má napomoci právě moderní pojetí úlohy řeči. Gerhard Ebeling je vynikající a určující postavou evangelické teologie po roce 1945. Jako dlouholetý předsedající evangelicko-teologického fakultního sněmu a jako dřívější vydavatel renomovaného „Časopisu pro teologii a církev“, ale především jako organizátor a vydavatel velkých vědeckých edičních projektů: Výmarského vydání Lutherových spisů a kompletního vydání Schleiermacherových děl Ebeling podstatně přispěl k akademické reputaci evangelické poválečné teologie. Jeho mezinárodní věhlas se zakládá na mnoha erudovaných vědeckých studiích i monografiích a na schopnosti představit teologické myšlení všeobecně srozumitelnou řečí, aniž by ztratila vědeckou úroveň. Mnoho z jeho vědeckých publikací bylo přeloženo do cizích jazyků, na příklad „Das Wesen des christlichen Glaubens“ (1959), „Luther. Einführung in das Denken“ (1964), „Einführung in theologische Sprachlehre“ (1971), „Studium der Theologie. Eine enzyklopädische Orientierung“ (1975) . K hlavním dílům se vedle jeho obsáhlé sbírky článků „Wort und Glaube“ (4 Bände, 1960 - 1995) a studií o Lutherovi „Lutherstudien“ (3 Bände 1971 - 1982) počítají tři svazky jeho monumentální „Dogmatik des christlichen Glaubens“ (1979). Teprve nedávno předložil svou další obsáhlou lutherovskou studii „Luthers Seelsorge. Theologie in der Vielfalt der Lebenssituationen an seinen Briefen dargestellt“ (1997), summu své teologické práce.