Slavné postavy národních dějin bývají obvykle představovány jako výlupky všech ctností a dávány za příklad dalším generacím. Ale co když jsou takové oficiální verze až příliš krásné, než aby byly i pravdivé, ptá se Tanizaki v Tajné historii pána z Musaši a odpovídá překvapujícím způsobem. Kudy vede hranice mezi hrdinstvím a perverzí? Jedním z…
Jeden z největších japonských moderních autorů umístil děj rodinné ságy o úpadku patriarchálního rodu do Ósaky těsně před druhou světovou válkou. Hlavní linii románu tvoří osud čtyř sester, z nichž nejmladší revoltuje proti společenským pořádkům tím, že si chce sama vydělávat avzít si za manžela muže z nižší společenské vrstvy.
Džuničiró Tanizaki patří k nejvýznamnějším představitelům japonské moderní literatury. Ve své eseji Chvála stínů ukazuje, jak světlo a stín ovlivňují vnímání japonského prostoru, předmětů, lidských tváří nebo chutí jídla, jak běžnou každodennost provází synergie celé řady vjemů, činící ze života estetický zážitek. Zabývá se důvody, z kterých se touha po stínu zrodila, i významy, které v sobě nese. Tanizaki se stal obráncem tradiční japonské kultury v době, kdy Japonsko začalo vzhlížet k západu jako k nekonečné inspiraci moderního života. Svou esej napsal ve třicátých letech 20. století, její poselství je však nadčasové. I v západní kultuře tušíme existenci vzájemných souvislostí mezi úkony a předměty a právě Tanizakiho skvělý jemnocit provázený jazykovým mistrovstvím je pro nás odhaluje. Nové české vydání vychází ve volné řadě esejů o japonské estetice, v níž dosud vyšla kniha Leonarda Korena Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy.
Nejvýznamnější japonský spisovatel 20. století v tomto svém pozdním románu mistrně zachytil psychologické pozadí intimních vztahů stárnoucího muže a jeho mladší ženy. Název románu, který v době svého vzniku rozvířil v Japonsku (dokonce i na parlamentní půdě) širokou diskuzi kvůli nařčení z amorálnosti, byl zvolen podle klíče k zásuvce s tajným manželovým deníkem. Je však i metaforou k rozluštění skrytých erotických tužeb manželské dvojice.
Protagonistou románu o knížeti z Musaši je muž, avšak sekunduje mu krásná, ale i pomstychtivá urozená žena. Milostný a spiklenecký vztah této dvojice končí zkázou jednoho významného samurajského rodu a zohavením tváře jeho představitele. Samurajské nosy bývaly trofejemi v bitvách, ale v tomto románu hrají rovněž roli symbolu cynické pomsty. Maskulinní samurajská společnost měla své vlastní mravy a v sexuální oblasti také velkou míru volnosti, jak dosvědčují i výstřední zvyky knížete z Musaši, jehož masochistické sklony se začaly projevovat již od chlapeckých let. Román se odehrává v 16. století.
Deník bláznivého starce psal Tanizaki tři roky před smrtí, přesto jde o dílo, které oplývá nevšedním humorem a až mladistvou lehkostí. Autor se v něm dokázal vysmát nejen literární kritice, která mu vyčítala sobeckost, ale i vlastním posedlostem a slabostem. Hlavní hrdina románu se na sklonku života zamiluje do manželky svého syna, jež představuje pravý opak všeho, co v jeho mládí platilo za tradiční půvab japonské ženy. Deníkovou formou psaný text však neklade staré a moderní Japonsko do nesmiřitelného protikladu, naopak: tím, že vypravěč nostalgicky srovnává snachu se svou matkou, jsou zdánlivě protichůdné vlastnosti vyrovnávány. Hrdina románu si v objektu své erotické vášně vlastně tvoří ideální ženu a snacha mu tuto roli ochotně hraje. Nejde ovšem o vztah jednoznačně perverzní či zavrženíhodný; vždyť jak napsal překladatel Antonín Líman, „nakonec si chlípného staříka, který nám mohl připadat i jako bezcitný a krutý sobec, zamilujeme, a možná mu i trochu závidíme odvahu, s jakou dokázal ze zbytků své životní síly vymáčknout rozkoš a tvůrčí radost (neboť jeho posedlý flirt se snachou vede jeho štětec a plní stránky deníku)“.... celý text
Značně autobiografický román jednoho z předních moderních japonských spisovatelů, z jehož díla byla do češtiny přeložena novela Milenci z Jeda (1942). Vedle příběhu rozpadávajícího se manželství, v němž muž ztratil o ženu sexuální zájem a i jinak se jí odcizil, zamýšlí se též nad naléhavým problémem opouštění starých japonských tradic a zvyků v důsledku modernizace japonského života a kultury, jejich poevropšťování a amerikanizace.
Podmanivá sila Tanizakiho slovesného umění a originální atmosféra jeho příběhů nepřestává po desetiletí přitahovat čtenáře v mnoha zemích světa. U nás to dosvědčuje zájem o jeho česky vydaná díla, zvláště pak o jeho proslulý román Sestry Makiokovy. Pod názvem Most snů vycházejínyní autorovy kratší prózy zastupující všechna hlavní období Tanizakiho tvorby (Tetování, Požaté rákosí, O touze po matce, Most snů, Slepcův příběh). Z nich novelu Most snů napsal v r. 1959, na sklonku své padesátileté spisovatelské dráhy, čtvrt století poté, co začal převádět do současné japonštiny Příběh o Gendžim, vrcholné dílo japonské dvorské literatury z počátku 11. století. Klasické písemnictví je mu často inspiračním pramenem pro vlastní tvorbu. V ní jako by před námi rozvíjel barevné svitky vyprávějící o starém Japonsku, o jeho mravech, životním stylu i myšlení, ale přitom tento dávno zašlý svět doslova vtahuje do současnosti zrcadlící se v příbězích plných fantazie. Svým bohatým jazykem, který utvářely nejlepší tradice japonského vypravěčského umění, líčí osudy milostných vztahů, záhady lidské duše, absurditu některých lidských citů a tužeb i historie dávných rodových bojů, v nichž jsou dramatické osudy umocněny jemnými odstíny existenciálně psychologických postřehů.
Der Schriftsteller Mizuno hat erneut eine Geschichte über einen perfekten Mord geschrieben. Wie auch zuvor in seinem Schaffen ist die Figur des Opfers die Kopie einer realen Person. In diesem Fall ist es ein ihm gut bekannter Schriftstellerkollege. Als Mizuno kurz nach der Abgabe des Manuskripts bemerkt, dass sich auf den letzten Kapiteln der wahre Name seines Kollegen ins Buch geschlichen hat, bemüht er sich darum, das noch zu korrigieren. Doch es ist bereits zu spät. Immer mehr steigert er sich in die Vorstellung hinein, dass ein wirklicher, an seinem Buch modellierter Mord stattfinden könnte, der ihn unausweichlich zum Hauptverdächtigen machen würde. Und so begibt er sich schon vorbeugend auf die verzweifelte Suche nach einem Alibi, lernt eine deutsche Prostituierte kennen, die er so lange verfolgt, bis sie bereit ist, ihn zu sich zu lassen. Doch bald stellt sich die Frage, ob der Jäger nicht das Opfer ist. Zu dubios wirken die Geschehnisse rund um Mizuno, sodass seine Glaubwürdigkeit als Erzähler stark in Mitleidenschaft gezogen wird. Als er in weiterer Folge versucht, dem Schattenmann zu entwischen, der vom Verlag beauftragt zu sein scheint, den Fortschritt des nächsten Romans zu überwachen, und der im Roman ermordete Schriftstellerkollege tatsächlich sein Leben verliert, überschlagen sich die Ereignisse. Während die auf Das Geständnis folgenden Romane Jun’ichirō Tanizakis (Insel der Puppen und Treibsand) zu seinen berühmtesten wurden, wurde Das Geständnis nach dem Erscheinen als Fortsetzungsroman im Jahre 1928 in einer Zeitung, erst 1999 in Japan in Buchform veröffentlicht. Dieser metafiktionale, psychologische Kriminalroman ist ein perfektes Beispiel der großen Erzählkunst Tanizakis, der zu den wichtigsten und meistgelesenen japanischen Schriftstellern des zwanzigsten Jahrhunderts zählt.
In Childhood Years, originally published serially in a literary magazine between 1955 and 1956, Tanizaki Jun'ichiro (1886-1965) takes a meandering look back on his early life in Tokyo. He reflects on his upbringing, family, and the capital city with a conversational-and not necessarily honest-eye, offering insights into his later life and his writing.