Džun’ičiró Tanizaki

Džuničiró Tanizaki se narodil roku 1886 v tokijské starobylé čtvrti Ni-hombaši, kde jeho otec měl obchod rýžovým vínem a potravinářským zbožím. Zde prožil své mládí. Měl vřelý vztah k národní kultuře a literatuře a tak se dal v roce 1908 zapsat na Tokijské univerzitě na obor japonské literatury. Měl již za sebou první literární pokusy, hlavně básně a krátké prózy. Po dvou letech studií zanechal a plně se věnoval literatuře. Přispíval do významných literárních časopisů, jako Subaru (Plejády), Mita bungaku (Literatura z Mity), Čúó kóron (Centrální mínění) a pod. Originální tématika jeho próz upoutala pozornost kritiky Jeho tvorba byla ovlivněna dílem Ch. Baudelaira, E. A. Poea a O. Wildea. Tanizaki volil nevšední romantické náměty, často historické. Povídky jako Šisei -1909 (Tetování) a Akuma -1912 (Ďábel) odpovídaly záměrům estétské školy, ale v pozdějších stádiích své tvorby se Tanizaki k žádné literární škole nehlásil a podržoval si přísnou uměleckou nezávislost. Mezníkem v jeho životě a díle se stal rok 1923, kdy byla 1. září tokijská oblast postižena katastrofálním zemětřesením. Zahynulo přes sto tisíc lidí a staré čtvrti Tokia lehly popelem. Tanizaki se se svou ženou a dcerkou přestěhoval do oblasti Kansai (okolí Ósaky, Kjóta a Kóbe), do nejstarší kolébky japonské civilizace. Jeho vztah k tomuto kraji se změnil v hlubokou lásku, patrnou i v románu Sestry Makiokovy.
Od druhé poloviny dvacátých let minulého století napsal řadu slavných próz, jako npř. román Tade kuumuši -1928 (Ti, kteří raději kopřivy - SNKLU 1965), světově proslulá novela o krásné slepé hudebnici Šunkin šó -1933 (Pokus o životopis Šunkin -Odeon v Pěti japonských novelách 1969) lyricky laděný příběh ženy z konce 19. století. Ašikari -1933 (Požaté rákosí) novela Mómoku monogatari -1931 (Vyprávění slepce) a mnohé jiné. V roce 1935 začal pracovat na překladu nejrozsáhlejšího díla japonské klasické literatury Gendži monogatari (Příběh o Gendžim) do moderní japonštiny. Je to první psychologický román světa, který na počátku druhého tisíciletí napsala dvorní dáma Murasaki Šikibu. Ke konci třicátých let zahájil práci na románu Sestry Makiokovy, kterou však vzhledem k tehdejší vojensko-politické situaci dokončil až v roce 1948. Román je považován za jedno z vrcholných děl moderní japonské literatury, obdržel řadu ocenění. Tanizaki byl považován za nejvážnějšího japonského kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu, tohoto ocenění se však nedožil. Ke konci svého života se stále více zabýval otázkami stáří, nemoci a nemohoucnosti. Oba jeho poslední romány Kagi -1955 (Klíč) a Fúten ródžin nikki - 1961 (Deník šíleného starce) jsou psychologickým rozborem postojů starších lidí k okolí.