Lubomír Machala Pořadí knih

Sbírka pěti hloubavých povídek oceňovaného slovenského autora se věnuje především tematice smrti, smutku a osamění. Rakús v glacé rukavičkách vypráví ty nejobyčejnější příběhy o nejobyčejnějších lidech. Ocitají se však v neobvyklých situacích a se svou jemnou psychikou musejí zvládat často brutální situace. Zmocňuje se jich úzkost v kontaktu s neznámými lidmi, na neprozkoumaných místech, po nečekaných zprávách. Nakladatelská anotace.

Láska, které nepřeje okolí anebo doba. Tisíc a jeden takovýchto příběhů bylo odvyprávěno či sepsáno, nejednou se skutečnými vzory. A přece je vždy znovu zajímavé sledovat, jak se seběhnou osobní a dějinná dramata. Například ve slovenských Malackách před druhou světovou válkou, kde se do sebe zamilovali židovská dívka Valérie Reiszová a františkánský mnich, kněz a jeden z nejtalentovanějších slovenských básníků té doby: Rudolf Dilong. Vztah, který přinesl řadu básní, ať už jejích nebo jeho, a také dceru Dagmar. Jak dopadlo fatální střetnutí s protižidovskými zákony tehdejšího slovenského státu, jehož byl Dilong kulturní i politickou celebritou? Jaké byly osudy této trojice po skončení války? To vše ve své knize Konvália. Zakázaná láska Rudolfa Dilonga zprostředkovává s využitím dobových dokumentů, osobních vzpomínek i veršů obou milenců jejich vnučka, slovenská spisovatelka Denisa Fulmeková. S neskrývaným citovým zaujetím, ale bez sentimentu, s vypravěčskou bravurou i lehkostí a nápaditostí. Schéma tisíckrát a jednou uplatněné dalo vzniknout jedinečnému čtenářskému zážitku. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.

Podlasí, lesnatá oblast mezi Polskem a Běloruskem, je tak trochu zapomenutý kraj. Dodnes je opředený legendami a mlhami, v nichž žijí na první pohled zvláštní lidé — mají svoji víru, bídu a šeptuchy: ženy, které umějí léčit. Anebo neumějí, ale všichni tomu věří. Příběhem dospívání hrobařovy dcery Doroty v magickém kraji provází čtenáře její nejlepší kamarádka. Fenomén hranic a jejich (ne)překročitelnosti je neodbytný jako refrén devadesátkového hitu z MTV. Svět živých se prolíná se světem mrtvých, křesťanská zbožnost s pohanskou šeptuchářskou tradicí, moderní západní kulturní impulzy splývají s místním folklorem. Hrdinky románu žene nezastavitelná touha odejít, překročit hranici, vymanit se. Ale ať už půjdou kamkoli, zkušenost se životem na periferii si ponesou vždy s sebou.

Svou debutovou prózu Čepiec vydala slovenská spisovatelka a kulturní manažerka Katarína Kucbelová (* 1979) v roce 2019, tedy šestnáct let po básnické prvotině, k níž mezičasem připojila ještě další tři básnické sbírky. Čepiec má v sobě prvky národopisných textů, literatury faktu, cestopisné reportáže, dušezpytné literatury, ale i osobního vyznání a patrně by šly identifikovat ještě i další žánrové stopy. Důležitější ovšem je, že všechny uvedené i neuvedené ingredience pojí básnická imaginace a neidylizující věcnost. Autorčiny výpravy do krajiny pod Kráľovou hoľou, její snaha naučit se šít čepec, který tvoří součást kroje tamních provdaných žen, spojená s poznáním, že současný slovenský venkov nejenže je na hony vzdálen folklórnímu obrazu, ale už vlastně není téměř ani slovenský, vyústily v dílo výsostně osobité, podmanivé, ohmatávající citlivá místa společnosti, národa, historie i současnosti, včetně problémů osobních, nejniternějších. Mimořádné kvality této prózy jí získaly Cenu za umenie Nadácie Tatra banky v kategorii literatura, Cenu literárnej akadémie knižní distribuce Panta Rhei, titul Kniha roku výroční ankety deníku Pravda, přivedli ji do finální pětice – short-list Anasoft litery 2020 a byla též nominovaná na Cenu Jána Johanidesa, Cenu René, či cenu Kniha roku měsíčníku Knižná revue. – Vychází za podpory Komise Slolia, Literárně informačního centra Bratislava.

Román zachycuje hodnotovou stratifikaci zvráceného systému normalizace, který vytláčí na periferii schopné a favorizuje neschopné nebo bezcharakterní lidi.