Jaroslav Kocvera

Jaroslav Kocvera (7. března 1943 Mladá Boleslav – 1995) je z publikovaných prací známý jako opakovaný pacient psychiatrické léčebny, sympatizant snah o modernizaci a humanizaci psychoterapie a psychiatrie a básník, který psal volným veršem a zejména v pozdním období tvorby byl ovlivněn surrealismem.

Pracoval například v textilní továrně Tiba, ale i jako pomocný tiskař, čistič odpadních vod, rytec, kreslíř či betonář. Má syna Tomáše.

Po dlouhá léta byl tajemníkem Socioterapeutického klubu v Mladé Boleslavi (dnešní pobočky České společnosti pro duševní zdraví), v němž z iniciativy Darji Kocábové skupina průkopnických terapeutů a sociálních pracovníků společně s pacienty ve druhé polovině 80. let zaváděla komunitní formy práce s vážně duševně nemocnými, zejména psychotiky. Kocvera těmto snahám fandil již od první schůzky 7. dubna 1984 a zorganizoval již v roce 1985 první rehabilitační výjezdní pobyt členů klubu.

V roce 1977, kdy se poprvé seznámil s terapuetkou Darjou Kocábovou, měl za sebou již 7 pokusů o sebevraždu. Podle záznamu v databázi Národní knihovny zemřel v roce 1995, tedy téhož roku, kdy vyšla jeho kniha básní a odkdy je nezvěstný básník Karel Šebek. Způsob, přesné datum a okolnosti Kocverovy smrti nebyly publikovány.

Ke konci svého života vydal svou jedinou sbírku básní, Slátaniny, která je hutným profilem jeho celoživotní tvorby. Následující rok byla vydána sbírka jeho korespondence s psychoterapeutkou Darjou Kocábovou „o lidské vzájemnosti, sounáležitosti a spoluzodpovědnosti, o hranici mezi duševní rovnováhou a nemocí, bytím a nebytím“ z let 1990–1994, doplněná eseji Kocábové. Některé z jeho básní byly publikovány i jinde, například v časopise Mosty 2 – 1989/1.