Zdeněk Franta Knihy

3-dílné vydání. Malá Dorritka je román původně vydávaný na pokračování v letech 1855–1857. Jde o sociální satiru na nešvary viktoriánské společnosti, hlavním předmětem kritiky je instituce vězení pro dlužníky.

V minulosti dlužníci velmi často končili ve vězení. Podobný osud potkal i Williama Dorrita. Ve věznici s ním vyrůstají i jeho děti - Fanny, Amy a Edward. Pro ně ale vězení neplatí a mohou je opouštět. Amy, zvaná Malá Dorritka, proto rodině vypomáhá jako švadlena. Přitom se seznámí s Arturem, který zjistí, že by Amin otec vězení mohl opustit…

Chůze existuje od počátku, stejně jako divoká příroda, do níž se Henry David Thoreau vracel při svých procházkách. Trávil chůzí denně několik hodin a vyhýbal se civilizaci. Ve své eseji apeluje na své současníky i na nás, abychom se stali jeho bratry řeholníky, chodci. Je s podivem, že již tehdy – Chůzi napsal v roce 1861 – kolem sebe spatřoval problémy, s jakými se potýkáme dnes: lidé se vzdalují přírodě, upřednostňují pohodlí za každou cenu. Thoreau hovoří o krajině, o jejím utváření člověkem a naopak, o utváření člověka krajinou. Vypráví o cestách v doslovném i přeneseném významu. Vznáší mnoho otázek, a na řadu z nich také odpovídá. Thoreauova esej Chůze vyšla samostatně v brněnském nakladatelství Zvláštní vydání v roce 1995 v původním překladu Zdeňka Franty z roku 1925. Přítomná knížka vychází v novém překladu Jaroslavy Kočové.

„Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života…“ Thoreauova dnes již legendární zpráva o dvouletém pobytu ve vlastnoručně postaveném srubu v lesích poblíž massachusettského Concordu, jež se již dávno zapsala do dějin americké literatury a myšlení jako jedinečný záznam úvah o ekonomické soběstačnosti, dobrovolné skromnosti a sepětí člověka a přírody jako základu životního stylu, neztrácí ani sto padesát let po svém vzniku svou aktuálnost: právem je dnes řazena mezi první moderní texty zamýšlející se nad vztahem civilizace ke světu přírody a spolu s díly Thoreauových následovníků sehrála významnou inspirační roli pro stále se rozšiřující řady příslušníků dnešních ekologických hnutí.

Villette je posledním Charlottiným románem, který je pojmenován nikoli podle hlavní hrdinky, ale podle města, v němž se vyprávění odehrává. Jde vlastně o přepracování autorčiny prvotiny Profesor z roku 1849, inspirované pobytem v penzionátu Cl. Hégera v Bruselu. Ch. Brontëová se tam zamilovala do svého profesora francouzštiny a silné citové vzplanutí, jež nemělo naději být opětováno, ji podnítilo k vytvoření překrásné ženské postavy. Dala jí jméno Lucie Snowová a do jejího příběhu promítla své vlastní prožitky a životní postoje.