Jan Vyčítal
8. březen 1942 – 1. březen 2020
Jan Vyčítal (*8.3.1942 v Praze na Pankráci). Obě svá výrazná nadání zdědil po tatínkovi. Ten totiž nejen ve volných chvílích maloval, ale věnoval se i muzice, a na vojně dokonce vedl taneční orchestr. Bydleli na Jezerce, v osamělém činžáku poblíž továrny Javy. „Při pražském povstání se tam odehrávaly docela tuhé boje a náš dům dostal zásah z tanku. Sice jsme si zachránili zdravou kůži, ale nezbylo nám vůbec nic,“ zavzpomínal Vyčítal v rozhovoru pro deník Aha!. „Potom jsme se ocitli v pohraničí, v České Kamenici, v domku po Němcích. Otec tam pracoval na poště jako poštmistr a po pár letech jsme se vrátili do Prahy.“ K trampskému způsobu života ho přivedly knihy Jaroslava Foglara, které v dětství přímo hltal. Skautem se však nikdy nestal. „Když jsem dosáhl věku, kdy jsem se mohl stát skautem, tak ho zakázali a v šedesátým osmým už jsem zase byl dávno pivním skautem,“ prohlásil v jednom z rozhovorů. První velké zdravotní problémy ho postihly už v pouhých devíti letech, kdy opakovaně prodělal těžkou revmatickou horečku. Rok proležel v posteli, nemohl se hýbat, a tak za ním docházel učitel domů. Dodnes má z té doby památku – šelesty na srdci a celoživotní potíže s klouby. Díky zřejmému výtvarnému talentu vystudoval obor propagační grafika na střední výtvarné škole. Pak pracoval ve výtvarném oddělení Československé televize a rychle se prosadil jako karikaturista a výtvarník s typickým rukopisem. V roce 1965 se stal spoluzakladatelem skupiny Greenhorns, kteří se v době ‘normalizace‘ museli povinně přejmenovat na Zelenáče, a jeho typická vada řeči se stala neodmyslitelným atributem české country. V současnosti je Vyčítal už jediným z původní sestavy. Skupinu dál vedl i přesto, že v 80. letech tak nemohl činit oficiálně, protože nemá hudební vzdělání. Brilantní textař dokázal country muziku obohatit o příběhy, plné ryzího humoru, jimž nikdy nechyběla překvapivá pointa. Stal se dvorním textařem Greenhorns, kteří hráli především americké tradicionály a hudbu tamních hvězd country. Mnohé z amerických lidovek osobitým způsobem převyprávěl pro české posluchače a staly se z nich hity, ať už je zpíval sám, či se jejich interpretace zhostil nezapomenutelný Michal Tučný nebo Josef Šimek. Psal ale texty i pro další interprety, mimo jiné pro Hanu Zagorovou a Věru Martinovou. Jednoho jeho textu se dokonce ‘ujala‘ i bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová. Na opravdový vandr vyrazil poprvé až v 16 letech, dříve to nešlo, protože rodiče byli velmi přísní. Později si to, hlavně jako muzikant, dostatečně vynahradil. Z piv prý dává přednost plzeňskému, z panáků má nejraději bechera a kafe pije zásadně překapávané. Zpravidla si dá pivo, panáka, pak kafe, a tak to jde stále dokola. „Abych mohl psát texty, musí se mi nejdřív otevřít nebe, ze kterého padají nápady. A to se mi stane vždycky po několikáté rundě,“ přiznal bez skrupulí svou závislost na alkoholu a dodal: „Denně udělám tak šest piv, šest panáků a mezitím vypiju tak dvě kávy. To mi celkem stačí. Někdy toho je samozřejmě víc, piju podle situace.“ Na pražských Vinohradech a Žižkově prý navštěvuje vybrané podniky, ale jedině ty, které otvírají ráno. „Večer jsem rád doma. Maluji ještě obrazy,“ vysvětlil. A doma prý pije zásadně jenom slivovici. Kočovný muzikantský život, několik autohavárií a nezdravý životní styl mu vynesly chronické potíže s pravou rukou a krční páteří. Téměř zchroml, neudržel štětec, nemohl hrát, při chůzi se kroutil bolestí. Podstoupil řadu revmatologických procedur, jedl prášky po hrstech, ale s kreslením a hraním se musel rozloučit. S vážnými zdravotními problémy mu nakonec pomohlo, že ho jako vyznavače country hudby a romantiky westernů přátelé několikrát pozvali do Spojených států. Zprvu tam se skupinou Greenhorns hrával, pak už jen zpíval a nakonec se sotva hýbal. Jeden americký kamarád si ho tenkrát vzal stranou a řekl mu, že ho vezme někam, kde mu pomohou. Vydali se terénním autem do indiánské rezervace. Stará indiánka ho tam čarováním a bylinkami a všelijakými tajnými procedurami dala dohromady tak, že ho záda zanedlouho přestala bolet a ruka se začala postupně hýbat. Už zase udrží štětec, může malovat a hrát. Po letech utrpení skoro zázrak. Přestože dál nežije zrovna ukázkově, a navíc málo jí, je mu prý od té doby po zdravotní stránce skvěle. „Až mi bude mizerně, zamyslím se nad sebou,“ říká. A z čeho vlastně žije? Prý z důchodu, občas vystupuje s Greenhorns, a hlavně mu jdou tantiemy z OSA (Ochranného svazu autorského). Jan Vyčítal věří, že mu pomáhá přírodní energie a jakési božstvo, kterého nazývá šéfem a které prý nad ním drží ochrannou ruku. Ať již je to jakkoliv, tato víra ho uzdravila a pomáhá mu překonávat další životní obtíže. Podobně jako hrdina z pohádky, který díky kouzlu porozuměl hlasům zvířat, začal prý po návštěvě staré indiánky objevovat v sobě cosi, co předtím neznal – schopnost vnímat na vlastní kůži přírodní síly a procesy, které zůstávají většině smrtelníků utajeny. „V každém z nás je ukrytý šaman,“ vysvětluje. „Jenom nevíme, kdy se probudí.“