Ivana Holzbachová Knihy

Soubor statí věnovaným jednotlivým filozofům vědy zejména v pozitivistické a historické tradici (Poincaré, Mach, Popper, Feyerabend, Toulmin), problémům vztahu vědy a společnosti.

Kniha je sborníkem příspěvků, které pojednávají o vybraných problémech filozofie dějin především z historického hlediska. Rozebírá se např. pojetí dějin u T. G. Masaryka, O. Spenglera, J. Patočky, A. de Tocquevilla aj. Je však analyzována i otázka předmětu filozofie dějin a jejího smyslu v současném světě. Ačkoli většina autorů jsou filozofové, nechybí ani pohled na filozofii dějin očima profesionálních historiků.

V monografii se autor zabývá nejen základními dimenzemi technických činností, technických artefaktů, jejich užití (i možného zneužití), ale poukazuje i na neméně důležité dimenze lidské, společenské, kulturní a etické; zdůrazňuje potřebu respektovat jistá omezení. V závěrečných kapitolách vysvětluje, že vývoj tohoto světa, který se pro člověka stal také "novou přírodou", a proto novým "přirozeným světem", je společenským procesem.

Z ruského originálu Filosofija epochi rannich buržoaznych revoljucij, vyd. Nauka Moskva 1983, přeložil kolektiv autorů.

Předmětem knihy jsou tři významní francouzští myslitelé 18. a 19. století: Ch.-L. Montesquieu, Voltaire a E. Durkheim. Jejich výběr znamená pokračování zájmu autorky o francouzskou historiografickou školu – Annales. Ta se místy odvolávala na Voltaira a Durkheima, jako na ty, kdo se zabývali dějinami v jejich širším sociálně kulturním smyslu. Montesquieu sice není chápán jako předchůdce školy Annales, avšak číst Voltaira bez jeho velkého současníka není vhodné. Kromě toho i na Montesquieua se můžeme dívat jako na sociálně politického myslitele, který podle některých patří k předchůdcům sociologie a který v analýze společnosti upozorňoval na prvky, jež byly spíše hlubším podkladem historických událostí. Nepominutelná je jeho zásluha o zavedení pojmu objektivního zákona do společnosti a jejich dějin, která jej vzdáleně spojuje s Durkheimem.