František Drtina

Narozen 3.10.1861 v Hněvšíně u Nového Knína, zemřel 14.1.1925 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, filosof, politik, pedagogická a filosofická literatura. Ve filozofii byl ovlivněn pozitivismem, ideou „vědecké filozofie“, neztotožnil se však s jeho skepsí vůči metafyzice. Filozofii chápal jako úsilí o jednotný světový a životní názor, „o vysvětlení všehomíra“: co je svět a jsoucno, jaký je důvod a cíl jeho bytí. Ve své činnosti má filozof vycházet především z poznatků věd, zejména přírodních; ty mu dávají impuls, aby se na filozofické (obecné) úrovni zabýval pojmy jako substance, prostor, čas, hmota, duše, síla, pohyb aj. Největším problémem filozofie je „člověk sám se svou duší“, tj. porozumění člověku a jeho bytí ve světě. D. měl blízko k panteismu; hmotu odmítal uznat za podstatu jsoucna: svět není jen „res extensa“ (věc rozprostraněná), ale i „res cogitans“ (věc myslící); filozofa-materialistu přirovnával k člověku redukujícímu hudbu na soubor notových značek. – Stálou pozornost věnoval dějinám filozofie: „Dějiny filozofie stávají se neustále soustavným studiem všech pokusů, jež se v dosavadním vývoji člověčenstva a speciálně evropského lidstva dály za utvořením jednotného názoru světového a životního.“ Vyzdvihoval význam antické (a ovšem i novověké) filozofie, chtěl však být spravedlivý i k filozofii středověké, v níž spatřoval vzájemné pronikání výsledků přemýšlení starých řeckých filozofů s články učení křesťanského. Za její nedostatek však shledával jednak jisté rozpolcení, dané dvojakostí „ideové podstaty evangelijní“ na straně jedné a tlaku životních podmínek („vezdejší přirozenosti“) na straně druhé, jednak její spoléhání na autority a nedostatečnou potřebu pátrat po nových pravdách. Svou koncepci vývoje filozofie vyložil ve své největší práci Myšlenkový vývoj evropského lidstva. Pokusil se v ní ukázat i filozoficky neškolenému čtenáři vývoj filozofie (jednotlivých jejích podob a jejich střetávání) jako odpověď na historické zkušenosti lidí. Soudil, že evropská filozofie se vyvíjí od starověkého racionalismu a naturalismu přes středověký supraracionalismus a supranaturalismus k novému, kritičtějšímu a prohloubenějšímu racionalismu a naturalismu, k humanitní myšlence a víře ve vývoj a pokrok. - V etice navazoval na Komenského a Masarykovo pojetí humanity. Humanitu považoval za vrchol mravní dokonalosti a kulturního vývoje; v jejím uskutečňování nacházel základní smysl lidského života. (Komenského řadil mezi renesanční humanisty; viděl v něm jednoho z nejvýznamnějších utopistů začátku novověku.) Humanitní ideál a problém jeho uskutečňování byly základním tématem i četných D. prací pedagogických. (V oblasti psychologicko-pedagogické kladl důraz na problém apercepce, tj. „duševního pochodu, jímž přijímáme a připodobujeme, asimilujeme nově přistupující elementy našeho vědomí s vědomím již hotovým“.) – O náboženství soudil, že je rovněž výsledkem lidského snažení o porozumění veškerenstvu. Vzniká z potřeb „lidské cítivosti a vůle“, tj. po rozumu „druhé, mocnější poloviny lidské bytosti“: „Má hlavně původ svůj v úžasu, bázni, vědomí nedostatečnosti, slabosti, závislosti na neznámých silách, jež vsakují se v život lidský.“ Jde o výtvor kolektivní (lidový), s výraznou povahou a významem sociálním, vedoucím i k zakládání svébytných společenství (církví atp.). Náboženství žije z nedostatečnosti vědy a filozofie: „Veliká síla rozumu je přece nekonečně malá v poměru k nekonečnosti neznáma, jež nás obklopuje.“ O svém vlastním stanovisku mj. napsal: „Věřil jsem vždy pevně a věřím v prozřetelnost, že Bůh, ať jakkoli představován, vnuká myšlenky naše i řídí osudy, že žijeme jako organická část v něm nejvnitřnějšími myšlenkami a citovými hnutími podle slov apoštolských 'In eo vivimus, movemur et sumus'.“ – F. Krejčí o D. filozofii napsal, že „je nesnadné podřadit ji některému z obvyklých směrů, ani do mé dvojice idealismus-pozitivismus nedá se bez výhrady vměstnati“; D. nakonec charakterizoval jako idealistického racionalistu.