Beno Budar Knihy

Celoživotní pátrání po otci vedlo Bena Budara k setkávání s pamětníky, což vedlo k nápadu zaznamenávat jejich vzpomínky na magnetofonový pásek. Budar navštívil více než stovku Lužických Srbů, kteří museli za Hitlera narukovat do wehrmachtu a bojovat proti své vůli. Všem položil tři otázky: Jak jste unikli smrti a přežili válku? Jak vám mateřská řeč ulehčila těžký čas? Jak jste se po válce vrátili domů? Po letech rozhovorů vznikla kniha, která zachycuje autentické vzpomínky čtyř desítek válečných veteránů. Kniha se stala bestsellerem v Lužici, dočkala se třetího vydání a vzbudila zájem překladatelů. Je to poprvé, kdy se někdo pokusil zmapovat situaci příslušníků nejmenšího slovanského národa, kteří museli bojovat proti svým sousedům a celé Evropě. Úspěch knihy přivedl Budara k sestavení druhého rukopisu, který zahrnuje vzpomínky lužickosrbských žen z konce války. Tyto ženy prožívaly strach z vojáků dvou bratrských národů, které je osvobodily od nacismu. Kniha má pracovní název a Budar z ní poskytl rukopisné ukázky, čímž získala nečekaný rozměr. Kniha vzpomínek přinesla Budarovi nejen úspěch, ale také vedla k nalezení dokumentů o jeho ztraceném otci. Dokumentární povídka o tomto hledání je vhodným završením publikace.

Ende der 1980er-Jahre begann der Schriftsteller – Sohn einer sorbischen Kriegswitwe und eines russischen Offiziers – Sorben, die als deutsche Soldaten im 2. Weltkrieg waren, über ihre damaligen Erlebnisse zu befragen. Besonders interessierte ihn dabei, wie Glück und Zufall sie vor dem Tod bewahrten und ob ihnen ihre slawische Herkunft half zu überleben. Das 2005 erschienene Buch „Tež ja mejach zbožo“ (Auch ich hatte Glück. Sorbische Soldaten im 2. Weltkrieg) war rasch vergriffen. Bei den zahllosen Vorgesprächen hatten oft auch die Ehefrauen den Kriegserinnerungen ihrer Männer gelauscht – nicht immer nur schweigend. Eine von ihnen meinte gar: „Wir Frauen mussten mehr ertragen als manch Soldat, der nicht an vorderster Front stand, die haben nicht so viel durchgemacht wie wir hier.“ 2013 veröffentlichte Budar daher ein zweites Buch, diesmal mit tief bewegenden Erinnerungen sorbischer Frauen an die letzten Tage des 2. Weltkriegs in der Oberlausitz. Mit diesem dritten Buch liegt nun eine Auswahl aus beiden Büchern auch in deutscher Sprache vor.