Byly to zlé časy

Celoživotní pátrání po otci vedlo Bena Budara k setkávání s pamětníky, a tak se postupně zrodil nápad zaznamenávat jejich vzpomínky na magnetofonový pásek. Postupně navštívil Budar více než stovku ještě žijících Lužických Srbů, kteří museli za Hitlera narukovat do wehrmachtu a bojovat za Říši. Proti své vůli, bez možnosti se takové povinnosti vyhnout. Všem položil tři otázky: Jak jste unikli smrti a přežili válku? Jak, pokud vůbec, vám mateřská řeč ulehčila tento těžký čas? Jak jste se po skončení války vrátili domů? Po dlouhých letech rozhovorů a hledání nových kontaktů vznikla kniha Také já jsem měl štěstí (Tež ja mějach zbožo, 2005), která zachycuje autentické vzpomínky čtyř desítek válečných veteránů. Kniha od první chvíle patřila k nejprodávanějším titulům v Lužici, dočkala se již třetího vydání a vzbudila zájem překladatelů. Není divu – je to vůbec poprvé, kdy se někdo pokusil zmapovat kontroverzní situaci příslušníků nejmenšího slovanského národa, kteří v uniformě svého utlačovatele museli bojovat nejen proti svým slovansky mluvícím sousedům, ale nakonec proti celé Evropě. Úspěch knihy přivedl Budara k sestavení druhého rukopisu – jakéhosi pandánu ke vzpomínkám mužů-vojáků. Jsou to vzpomínky lužickosrbských žen z konce války. Prožívaly to, co asi většina žen na území poražených, ovšem s další hořkou příchutí navíc: strachem z vojáků dvou bratrských národů, které je osvobodily od nacismu. Kniha má pracovní název Každý den jsem měla strach a Beno Budar z ní poskytl několik rukopisných ukázek. Tato skromná publikace tím dostala nečekaný rozměr. Kniha vzpomínek válečných veteránů přinesla autorovi vedle úspěchu u čtenářů ještě další užitek. Na jednom čtení se – jakoby z hlubin zapomnění – objevila teta Hańža a spustila souhru osudových náhod, které vedly k nalezení dokumentů o Budarově ztraceném otci. Dokumentární povídka Jak jsem našel svého tátu (Kak namakach swojeho nana, 2007) je vhodným završením této publikace.