Jaroslava Pešková

Maturovala v r. 1948 na gymnáziu v Plzni, v l. 1948–52 studovala na FF UK filozofii, historii a pedagogiku; PhDr. 1952. Od r. 1953 působila na katedře filozofie FF UK, v r. 1965 se habilitovala pro obor dějiny filozofie. Její filozofickou orientaci ovlivnily od poloviny 60. let semináře Jana Patočky o fenomenologii. V 80. letech byla nucena přejít na katedru pedagogiky FF UK. V r. 1991 byla jmenována profesorkou filozofie se zaměřením na filozofii výchovy, v l. 1991–93 byla vedoucí katedry filozofie FF UK, od r. 1994 vedoucí katedry filozofie a společenských věd PedF UK. Během vysokoškolských studií se i zásluhou L. Svobody začala zabývat svým prvním celoživotním tématem – dějinami české filozofie. Ve svých domácích i zahraničních publikacích se věnovala místu filozofie při formování novodobé české společnosti, J. Jungmannovi, českému herbartismu, F. Krejčímu, F. Drtinovi, T. G. Masarykovi, J. Popelové a zvláště J. A. Komenskému, osobnosti, jež na počátku nové epochy dokázala vyjádřit složitou problematiku krize 17. století a odkrývat půdorys lidských možností, sebepoznání a sebevědomí v horizontu světa. S komeniologickými pracemi souvisejí její další hlavní témata: filozofie výchovy jako přirozená součást filozofie, důsledek její antropologické orientace, a otázky tradice jako způsobu zvýznamňování minulosti, které je půdou porozumění pro ustrojení současnosti. Filozofie je tak pro P. cestou ke skrytým předpokladům místa člověka v celku světa.