Arthur Honegger

Arthur Honegger (10. března 1892 Le Havre, Francie - 27. listopadu 1955 Paříž) byl švýcarský hudební skladatel, narodil se ve Francii a velkou část života prožil v Paříži. Byl členem Pařížské šestky. Jeho nejhranějším dílem je nejspíš orchestrální skladba Pacific 231, která imituje zvuk parní lokomotivy. Narodil se v Le Havru, studoval harmonii a hru na housle na Pařížské konzervatoři, kam se po krátkém pobytu v Curychu vrátil a pokračoval ve studiu u Charlese Widora a Vincenta d'Indyho. V roce 1918 napsal hudbu k baletu Le dit des jeux du monde, kde se poprvé projevil jeho charakteristický styl. V roce 1926 se oženil s klavíristkou a spolužačkou na konzervatoři Andrée Vaurabourgovou a roku 1932 se jim narodila dcera Pascale. Měl také syna Jeana-Clauda (1926-2003) se zpěvačkou Claire Croizovou. Na začátku 20. let na sebe výrazně upozornil svým dramatickým žalmem Le Roi David (Král David), který se dodnes objevuje v repertoáru různých sborů. Období mezi světovými válkami bylo pro něj velmi plodné. Složil hudbu k výpravnému filmu Abela Ganca Napoleon, vytvořil devět baletů a tři jevištní vokální díla - jedno z nich, dramatické oratorium Jeanne d'Arc au bûcher (1935), je považováno za jednu z jeho nejlepších prací. Navíc ještě spolupracoval s Jacqusem Ibertem jak na opeře (L'Aiglon (1937)) tak na operetě. V tomto údobí rovněž napsal Danse de la Chèvre (1921) pro sólovou flétnu , věnovanou René Le Royovi. Tato skladba hýří živostí, mládím, ale také přímočarostí, která je příznačná pro celou jeho tvorbu. Po celou dobu byl ve styku se Švýcarskem, zemí původu svých rodičů, ale po vypuknutí války a nacistické invazi se v Paříži cítil uvězněn. Připojil se k utajenému hnutí Francouzský odpor a nacisté do jeho práce nijak výrazněji nezasahovali, přesto se cítil kvůli válce sklíčený. V období od okupace do smrti napsal čtyři symfonie, které jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších symfonických děl 20. století. Asi nejznámější z nich je v pořadí třetí Symphonie liturgique, jejíž tři věty připomínají latinskou mši (Dies Irae, De profundis clamavi a Dona nobis pacem). Ta vznikla v roce 1946 hned po skončení druhé světové války. Naprostý kontrast představuje Symfonie č. 4 Deliciae Basilienses(Požitky Basileje), ve které skladatel opěvuje uvolněné dny strávené v Basileji během války. Byl veřejně znám jako velký železniční fanoušek - jednou řekl: "Vždycky jsem vášnivě miloval lokomotivy. Pro mě jsou to živá stvoření a miluji je, jako ostatní milují ženy nebo koně." Svou skladbou "mouvement symphonique" PACIFIC 231 (hudební ztvárnění parní lokomotivy) si již v roce 1923 získal velkou popularitu. Poslední dílo - Vánoční kantátu napsal v roce 1953. Zemřel doma na následek infarktu 27. listopadu 1955 a byl pohřben na Cimetière Saint-Vincent v Paříži. Výraznými prvky jeho kompozičního stylu jsou zejména:bachovský kontrapunkt, energické rytmy, koloristické harmonie, melodická bohatost, impresionistická práce se zvučností orchestru a velmi formální výstavba děl. Díla mají v porovnání s díly ostatních členů Pařížské šestky vážnější charakter. Jeho portrét je v současné době zobrazen na švýcarské dvacetifrankové bankovce.