Robert Smetana

hudební historik, hudební folklorista, vysokoškolský pedagog a pracovník olomoucké památkové péče, narozen 29. 8. 1904, Vídeň (Rakousko), zemřel 6. 10. 1988, Brno.

Pochází po rodičích z Velkolhotska na Dačicku. Nižší středoškolská studia absolvoval ve Vídni (1913–19), vyšší v Olomouci, Praze a Brně (maturita 1923), univerzitní v Brně (od 1923), rok strávil na přírodovědecké fakultě, pak studoval hudební vědu na filozofické fakultě u Vladimíra Helferta (absolvoval 1929, PhDr. získal v roce 1934 na základě disertace O melodických idiotismech v lidovém zpěvu evangelíků velkolhoteckých), vedle toho studoval na brněnské konzervatoři hoboj, tympány, klavír a skladebné předměty (1925–28). Pracoval v Hudebním archivu Moravského zemského muzea v Brně (1924–1932), kde pořídil soupis hudebních památek z premonstrátského kláštera v Nové Říši. V roce 1930 se stal stipendistou v brněnské pobočce Státního ústavu pro lidovou píseň, kde se zabýval úpravou a katalogizací písňových sbírek, od roku 1932 editorskou činností hudební složky českých světských písní zlidovělých. Od roku 1930 sbíral písně v evangelické oblasti Velkolhotska západně od Dačic na Moravě (zapsal na 800 nápěvů). Zde se setkal s fondem písní modifikovaných pod vlivem náboženské povahy kraje. Setkal se také s tzv. českou písní kramářskou. V roce 1933 pracoval po přechodném zaměstnání na III. Českém státním reálném gymnasiu v Brně na bibliografickém soupisu českých hudebních památek společnosti Radiojournalu.

Olomoucké působení zahájil místem úředníka správní služby osvětové (od ledna 1936). V roce 1945 dal podnět a podílel se na obnovení olomoucké univerzity, respektive založení Univerzity Palackého (UP). Následně byl pověřen přednáškami a cvičeními z hudební vědy a výchovy i vedením příslušného mezifakultního ústavu na UP (od 20. září 1946) a na UP potom působil jako vůdčí osobnost hudební vědy a pedagog dějin hudby až do svého penzionování (v roce 1973, avšak i poté vyvíjel aktivity jako externista a člen odborných komisí). Na UP byl jmenován docentem hudební vědy (od 1. května 1951) a zřídil Ústav pro hudební vědu a výchovu a organizoval zde poprvé v Československu studijní obor pro učitelství hudební výchovy na školách 3. stupně. Od 1. října 1953 bylo toto pracoviště převedeno do svazku Vysoké školy pedagogické, odkud se do svazku filozofické fakulty znovu navrátilo v roce 1958. Vedl i navazující Katedru hudební vědy a výchovy (od 1. listopadu 1956 do roku 1972). V roce 1958 vznikla z jeho podnětu stálá instituce uměnovědných konferencí pod názvem Václavkova Olomouc (od roku 1960 se konaly každoročně). Univerzitním profesorem byl jmenován 1. října 1965, v lednu 1967 obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze doktorskou disertaci na téma České světské písně zlidovělé a 9. 3. 1967 byl jmenován usnesením vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze doktorem věd o umění. Roku 1982 přesídlil z Olomouce do Brna.

Tím, že již od přelomu dvacátých a třicátých let usiloval o zařazení hudební výchovy mezi povinné předměty na školách všech stupňů a v souvislosti s tím i o zásadní změnu profesní přípravy učitelů hudební výchovy, realizoval myšlenku svého učitele Vladimíra Helferta, který byl přesvědčen, že každý vzdělaný člověk musí něco vědět i o hudbě. K přípravě studentů pro popularizační činnost sloužilo i Divadlo hudby, které Smetana při katedře roku 1949 po vzoru pražského Divadla hudby vybudoval.

Jeho hlavním pracovním oborem byla česká píseň lidová, zlidovělá a kramářská. Od roku 1936 navázal plodnou spolupráci s Bedřichem Václavkem (1897–1943), literárním teoretikem a kritikem, svým spolužákem u Stanislava Součka. Jako člen Ústavu pro lidovou píseň (od roku 1941) řídil výzkumný úkol: Sběr, dokumentace a výzkum českých světských písní zlidovělých (také náplň Václavkovy Olomouce 1960, 1961 a 1963).

Provozoval dlouholetou referentskou činnost v Brně a Olomouci: přispíval do brněnské Rovnosti (1927–29), pražských Rozprav Aventina (1930), Národní politiky (od 1932), Lidových novin (od 1933), Moravského večerníku (1936–45), Svobodných novin (1946), olomouckého Osvobozeného Našince (1945–47), Stráže lidu (1947), celkem publikoval kolem 430 článků. V Olomouci založil Spolek pro komorní hudbu (1937). Od dob svého zaměstnání v oblasti olomoucké osvětové péče byl vynikajícím znalcem historie olomouckých památek a autorem průvodců po Olomouci. Byl rovněž výborným fotografem a nadšeným nimrodem. Smetanovy sbírky lidových písní jsou uloženy v Etnologickém ústavu Akademie věd České republiky v Brně. Bibliografii jeho prací pořídila Jitka Vyvozilová. Nejdůležitější část jeho pozůstalosti je uložena v archivu Národního muzea v Praze.