Václav Černý Knihy

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

První svazek Pamětí zachycuje studentská léta Václava Černého, obsahuje části Na studiích a Okolo Ženevy. Jedná se o 2. vydání; text vyšel poprvé knižně v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1982 pod titulem Paměti (Události z let 1921–1938).

Čtvrtý díl univerzitních přednášek prof. dr. Václava Černého je věnován pseudoklasicismu, preromantismu, romantismu a realismu, tedy období zhruba od poloviny 18. století do devadesátých let 19. století. Podstatná část textů se zabývá literaturou, v níž zejména období preromantismu a romantismu se těšilo intenzivnímu a soustředěnému zájmu předního literárního komparatisty.

Publicistika z let 1957–1981. Vybral a uspořádal Jan Šulc.

Případ zločince nejhrubšího zrna, volného vraha Mrázka, případ století, který v historii naší kriminalistiky neměl, dosud nemá, a doufejme, že ani v budoucnu nebude mít obdobu...

Václav Černý, literární historik, překladatel a kritik, byl v třicátých a čtyřicátých letech významnou postavou Kritického měsíčníku, ale jeho kritické stati se objevovaly i v dalších periodikách. V letech 1936-1938 vedl kritickou rubriku Literární pondělí v Lidových novinách, kde měl možnost prezentovat svá stanoviska. Černý zde nepublikoval pouze recenze, ale i informační poznámky o kulturních událostech v Česku a zahraničí, glosy k literárnímu a společenskému dění a medailonky zapomenutých básníků. Hlavní pozornost věnoval soudobé české literatuře, reflektoval významná jména třicátých let, a to jak v poezii (V. Holan, V. Nezval, F. Halas), tak v próze (J. Čapek, E. Hostovský, I. Olbracht). Sledující francouzské kulturní dění, psal o tamních novinkách a jejich českých překladech, a věnoval se i odborným příspěvkům. V próze vnímal dobovou atmosféru, například v cyklických románech, jako byl román Lidé dobré vůle. Občanská válka ve Španělsku podnítila jeho zájem o španělskou kulturu a zmiňoval významné osobnosti jako Antonio Machado a Federico García Lorca. Texty z Lidových novin tak dokumentují Černého kritický zájem a poskytují plastickou zprávu o české a evropské literatuře třicátých let.

Předposlední román Fjodora Michajloviče Dostojevského (1821–1881) byl marxisty a zejména Gorkým a Lunačarským léta odsuzován jako pamflet brojící proti revoluční akci, nicméně světoznámému znalci temných pohnutek lidské duše v něm šlo především o to, jak a zda vůbec se jeho milovanéRusko vyrovná s démony. Inspirován procesem s anarchistou Něčajevem, jenž jako zastánce bezohledných praktik boje připravil o život svého oponenta z ilegálního hnutí, vytvořil spisovatel rozsáhlý portrét generace, která ve snaze vymanit se z rutinní morálky a kulturních vzorců svých rodičů nyní váhá mezi módním mysticismem a pragmatickým rozumem, mezi rozvracečským násilím a pokornou důvěrou v dobro. Toto obrozování sleduje Dostojevskij prostřednictvím provinční kroniky, v níž nenápadný pozorovatel zaostřil na trojici mužských protagonistů: bezstarostného dandyho Stavrogina, zakomplexovaného radikála Kirillova a mocichtivého pleticháře Verchovenského, jejichž výstřelky jsou podrobovány obecnějším zkouškám cti a lásky. Dílo z roku 1872, rozvíjející řadu motivů z Idiota a předjímající rodinnou tragédii Bratrů Karamazových, bývá označováno za autorovo nejkrutější. V roce 1988 je na filmové plátno převedl režisér Andrzej Wajda.

Hlavním hrdinou románu je stárnoucí zeman Alonso Quijano, který se pomátl na rozumu ze čtení rytířských románů. Proto se rozhodl, že se stane rytířem. Sobě i svému koni vymyslel jména a určil si ženu, pro níž bude konat své skutky. Během první výpravy je jedním hospodským pasován na rytíře. Při další výpravě získá sluhu jménem Sancho Panza. Ten se s ním vydává na cesty jen proto, že mu Alonso slíbil ostrov. Následuje řada příběhů, které jsou motivem cesty, kdy poblázněný idealista stále znovu naráží na realitu

Po vzoru známější Medicíny v županu nabízí tato útlá knížečka sbírku anekdotických historek z vysokých škol technického směru, osobní i tradované vzpomínky na kolegy, studenty, pány profesory, docenty a asistenty. Na školách technického směru se událo a děje jistě neméně humorných situací než v oboru medicíny. Ani technici nejsou žádní suchaři a stejně jako v řadě dalších oborů lidské činnosti i zde vznikaly a vznikají spousty drobných žertů, kamarádských léček, ale i nedorozumění hodných zaznamenání pro pozdější generace jako zdroj poučení, ale především zábavy. Mnoho historek doznalo postupem času změn, které jim buď ubraly, nebo naopak přidaly na přitažlivosti. Dokonce se mnohé mohou některým čtenářům zdát povědomé z jejich vlastní praxe, ale i to je vlastně dokladem jejich literární trvanlivosti.

Publikace obsahuje autorovy univerzitní přednášky o literatuře od pádu Říše římské do roku 1321. Rejstřík jmen, literárních děl, slovníček fonetické transkripce.

Přítomná edice poprvé spojuje do jedné knihy dva eseje, které dosud vycházely pouze samostatně. Esej Václava Černého O povaze naší kultury vyšel sedmkrát: 1. ve strojopisné Edici Expedice v Praze r. 1975; 2. v 52. čísle časopisu Svědectví v Paříži r. 1976; 3. ve strojopisné Edici Petlice v Praze r. 1977; 4. v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981; 5. ve strojopisné Edici Studnice v Brně r. 1987; 6. v polském překladu W. Przesmycké a s úvodem Jacka Balucha v nakladatelství Oficyna Literacka v Krakově r. 1989; 7. v nakladatelství Atlantis v Brně r. 1991. Esej Rio Preisnera Kultura bez konce vyšel pouze jednou, a to v nakladatelství Arkýř v Mnichově r. 1981. V této edici vycházíme ze 7. vydání eseje Václava Černého a jediného vydání eseje Preisnerova. Oba texty bylo nově redakčně přehlédnuty a opraveny.

Kniha Templáři, křižáci a kacíři ve starých francouzských kronikách je druhým vydáním původní antologie starofrancouzských historických a memoárových textů, které před téměř půlstoletím vybral, přeložil a pečlivě okomentoval přední český romanista a literární historik Václav Černý (prvně vyšla pod názvem Staré francouzské kroniky roku 1962). Výběrem ukázek (od autorů jako Wace, Nogent, Villehardouin, Joinville, Froissart, La Marche, Chastellain aj.) a dokumentů (např. z procesu s templáři, dopis Jany z Arku českým husitům) zmapoval téměř pět století dějepisné a memoárové literatury staré Francie až do počátků renesance. Svěžím překladem, při snaze zachovat autenticitu originálu, i vyhledáním autorů osobitého slohu, s intencí k subjektivnímu vyjádření, které napomáhá vidět anonymní středověk v pestré plasticitě, vytvořil zakladatelské a neopakovatelné dílo, zdroj poučení pro řadu dalších generací. Nové vydání antologie významně obohacuje předmluva-esej od současného medievisty a vysokoškolského pedagoga Martina Nejedlého, který se v ní zamýšlí nad koncepcí knihy i osobností Václava Černého a z hlediska nových poznatků doplňuje informace o zařazených autorech a duchovní podstatě jejich díla v rámci francouzského historického písemnictví.

Deset kapitol o moderní francouzské poezii. Text přednášek, které profesor Václav Černý proslovil na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v zimním semestru 1945/46. K vyd. připravil Petr Turek.

Legendární kniha z roku 1948, již autor připravil k druhému rozšířenému vydání, k němuž za jeho života nikdy nedošlo. Doplněna je studiemi Od bonifantů k mastičkářům a Staročeský Mastičkář. Ve Staročeské milostné lyrice se autor snaží dokázat, že tato lyrika má původ v lidové písni, na kterou byly ve 13. století naroubovány motivy a formy trubadúrské milostné poezie, prostředkované do Čech raným minnesängem. Studie vznikly jako důsledek zkoumání úlohy jokulátorů neboli „žakéřů“ ve staré české literatuře. Jejich hlavním tématem je lidový původ středověkého světského divadla.... celý text

Obsáhlý svazek korespondence básníka Františka Hrubína a literárního historika a kritika Václava Černého vypovídá nejen o mimořádném přátelství obou spisovatelů, o době, v níž žili, a lidech, s kterými se stýkali, ale je i důležitou knihou o novodobé české poezii a českém básnickém překladu. Knihu edičně připravila Růžena Hamanová, která dopisy doprovodila obsáhlými poznámkami, komentáři a citacemi z dopisů jiným adresátům, čímž vytvořila jedinečnou mozaiku vypovídající o době a české literatuře před a po Únoru 1948. Knihu doprovodila též jmenným rejstříkem, obsáhlým doslovem a obrazovou přílohou, která vůbec poprvé zveřejňuje humorné kolážované časopisy z Hrubínova přátelského okruhu (K. Lhoták, J. Schwarz-Červinka, J. Rychlík ad.), vydávající svědectví o původním českém literárním „pábitelství“ na přelomu 40. a 50. let.

Druhý svazek autorových univerzitních přednášek je vymezen lety 1321 - úmrtím Dantovým - a 1616, kdy zemřel William Shakespeare. Autor zde charakterizuje duchovní podstatu renesance, latinský i národní humanismus, tvorbu předních renesančních básníků, sleduje proměnu gotických literárních žánrů v typ renesanční povídky a v tři typy renesančního románu (rytířský, pastýřský a realistický či komický).

Zásadní kniha jedné z nejvýznamnějších osobností české kultury 20. století představuje svého autora vůbec poprvé souhrnně jako specialistu na španělskou literaturu a kulturu. Černý byl znám jako znalec francouzské a italské literatury, bohemista a komparatista - tato kniha dokazuje, že Španělsko, jeho kultura a zejména postava Dona Quijota, s nímž se Černý ztotožňoval, byly od dvacátých let až do let sedmdesátých pro Černého stejně inspirativní. Kniha přináší studie o vlivu španělské literatury na kulturu českou, zevrubně popisuje španělské romance a literaturu o Cidovi, celý oddíl knihy je věnován dílu Calderónovu a závěr tvoří Černého pohled na španělskou básnickou avantgardu a prózu první poloviny 20. století. Téměř polovina knihy je zde publikována vůbec poprvé z Černého rukopisů. Kniha, doprovozená jmenným rejstříkem, ediční poznámkou a zasvěceným doslovem hispanisty docenta Josefa Forbelského, patří k základnímu fondu české novodobé vzdělanosti a neměla by chybět v knihovně žádného vzdělaného Čecha, který se zajímá o evropskou kulturu v tom nejširším slova smyslu.

Bilingvní vydání slavné povídky E. A. Poea a dalších dvou příběhů potěší každého milovníka tohoto autora a jeho jazyka, zvláště překladatele, knížka je totiž opatřena vysvětlivkami u výrazů, které se dnes běžně neužívají nebo nabyly jiného významu. Stačí ji tedy jen otevřít a začíná tento tajemný, temný příběh: Impia tortorum longas... Bilingvní texty, součást moderní výuky jazyků, nabízejí: - učení přirozeným způsobem: přímým kontaktem s jazykem - okamžitou zpětnou vazbu na mateřský jazyk porovnáním s překlady renomovaných překladatelů - lexikální a gramatický komentář pod čarou - slovní zásobu v kontextu - přímý kontakt s literárními díly v originále a v nezkrácené podobě - autentický text jako motivační element

Druhá část výboru z rozsáhlého kritického díla Václava Černého. Výbor uspoř. Jan Šulc ; k vyd. připravil Jaroslav Kabíček ; soupis díla V. Černého sest. Hana Salajková ; doslov Jiří Pechar.

Sborník středoasijských a kavkazských pohádek.

Podtitul: Čtrnáct studií o baroku našem i cizím Soubor dosud nepublikovaných statí, které vznikly v 60. a na počátku 70. let.

Výbor z milostné lyriky je zpovědí ženy, navracející se ve vzpomínkách ke své velké, marné a jediné lásce. Vroucnost a vášnivá něha těchto veršů, které našly své ctitele již mezi jejími součastníky, si dodnes zachovala svou bezprostřední působivost. Celková koncepce těchto veršů i přes neradostnou životní zkušenost vyjadřuje skrytou víru ve vykoupení a záchranu člověka. Doslov Václav Černý.

Třetí díl textů autorových univerzitních přednášek umožňuje poznání souvislostí a podstaty literatury a umění v Evropě sedmnáctého a osmnáctého století. Na pozadí společných rysů a charakteristik dané doby určuje autor individuální situace národní a regionální. Autorův výklad je syntetizující a systémový (slovo a pojem, duchovní podstata baroka a klasicismu, barokní a klasicistní próza, poezie a drama). Edičně připravil a poznámkami doplnil Otakar Mališ. Bohatý ilustrační doprovod.

Dosud knižně nevydaná studie Václava Černého postihuje jak společné rysy evropského barokního dramatu jako celku, tak jeho národní specifika. Autor vymezuje baroko vůči období renesance, z jejíž krize se zrodilo. Barokní antiteze, jako základní modus vnímání skutečnosti, podstatně ovlivnila i barokní divadlo. Divadelnost je symptomatickým rysem celé barokní epochy a právě do baroka sahají kořeny moderního evropského dramatu. Studie analyzuje barokní drama západoevropské (Španělsko a Portugalsko, Itálie, Francie, Anglie), středoevropské (Nizozemí, Německo, Čechy a Slovensko, Uhry, Dalmácie, Polsko) a východoevropské (Ukrajina, Velká Rus) s jeho vůdčími osobnostmi. Nabízí také rozvětvenou typologii druhů a žánrů barokního divadla a přidává analýzu jeho vlivu v moderním slovesném umění.

Texty seminářů v zimním semestru 1969/1970 na katedře literatury srovnávací a obecné filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.

První svazek z výboru rozsáhlého kritického díla Václava Černého.

České baroko není sice posud všestranně prostudováno, ale jistě je již plně rehabilitováno. Dnes tedy bude už stěží někdo tvrdit, že baroko je souznačné s "temnotou" českého ducha, málokdo se odváží pochybovat, že se barokem češství vyjádřilo naopak mohutně a velkolepě: obecně vzato, je u nás baroko dobou, kdy česká tvořivost přináší na dlouhé časy naposled náš vlastní a originální příspěvek do obecného a společného fondu evropské kultury; umělecky vzato se naše baroko svou vskutku tvůrčí povahou velmi kladně odráží od obou epoch, které je historicky rámcují, jak od naší renesance, tak i od osvícenského pseudoklasicismu. - Václav Černý, úvod ke studii Generační periodizace českého baroka

Převážná část Černého studie z roku 1939 je věnována Arthuru Gobineauovi (1816–1882), který ovlivnil pozdější evropský rasismus svými názory na čistotu rasy a na dominantní úlohu árijské rasy ve vývoji lidstva. Tařka minimum je věnováno rasismu současnému, který byl základem oficiální ideologie nacismu. Je pochopitelné, že se kritika rasismu ve studii, která vyšla v prvním roce německé okupace naší země, soustředila především na Gobineaua, stejně jako, že v ní ani jednou nenalezneme jméno Adolf Hitler.

Kniha shrnuje eseje o B. Hrabalovi, J. Škvoreckém, L. Vaculíkovi, M. Kunderovi, V. Neffovi, J. Smetanové, J. Grušovi, K. Peckovi a D. Tatarkovi.

Uspoř., k vyd. připravili, glosy k dokumentům a ediční pozn. napsali Jan Šulc, Jaroslav Kabíček.

Antologie italské renesanční literatury vychází šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora komparatistiky na filozofické fakultě UK Václava Černého (1905–1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se ujal Antologie jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele. Tak vzniklo a uzrálo dílo (ve výsledku v rozsahu dvojnásobném), které čtenáři předkládá ucelený a plastický obraz italské literární renesance, zasahující 14.–16. století. Zahrnuje všechny žánry prózy, poezie a dramatu v polohách epických, lyrických, novelistických, moralistních, komických, milostných stejně jako filozofických, náboženských, politických, utopických, historických a vědeckých. Na monumentálním projektu pracovalo 22 překladatelů. Náleží – a nejen pro svůj rozsah – mezi největší projekty Nakladatelství Karolinum. Totiž, řečeno s Václavem Černým, celý náš moderní svět svými kořeny tkví v renesanci…

Autobiografické vzpomínky českého literárního vědce, kritika a univerzitního profesora reflektují společenské poměry v letech 1945–1972 v rovině politické a zejména kulturní. 2., rozšířené vydání.

Výbor těchto čtrnácti povídek: - SUD VÍNA AMONTILLADSKÉHO - SKOKAN - DÉMON ZVRÁCENOSTI - ZRÁDNÉ SRDCE - MORELLA - ELEONORA - BERENICE - MEDAILON - MASKA ČERVENÉ SMRTI - KRÁL MOR - OHNIVÝ KŮŇ - ZÁNIK DOMU USHERŮ - JÁMA A KYVADLO - ČERNÝ KOCOUR

edná se o útlý svazek povídek známého literárního kritika, ale toto dílko staví autora do jiného světla, než bychom čekali. Jeho povídky jsou psány naprosto brilantním jazykem, mají švih a jistou dávku erotiky, což by se u Šaldy rozhodně nedalo čekat. Knížka obsahuje tyto povídky: Život ironický, O Frau Land, hříšnici a kajícnici, Smrt hraběte Kryštofa des Loges, Povídka o perle Jetině, Psáno tužkou na starém papíře, Modloslužebník.

Román se opírá o autorovy autentické zážitky: strávil léta v československém koncentračním táboře a podal obraz muže, který ve vězeňských podmínkách zápasí o to, aby zůstal člověkem. Autor bývá nazýván českým Solženicynem a jeho kniha je ojedinělá i v souvislosti evropských literatur.

Ortega y Gasset ve své knize z roku 1930 reaguje na expanze nacismu a komunismu, kritizuje tzv. davového člověka. Upozorňuje, že jeho práce není politická, ale spíše předchází politice a zkoumá její základy. Intelektuál a politik mají odlišné úkoly; zatímco intelektuál se snaží objasnit, politik často věci zatemňuje. Být levicový nebo pravicový je podle něj jedním z mnoha způsobů, jak se stát imbecilem, a obě orientace přispívají k falšování reality. Politické přívlastky, které se stále používají, zatemňují skutečné politické zkušenosti, protože pravice slibuje revoluce a levice tyranii. Práce na problémech doby je nezbytná, ale není správné, aby se každý musel nutně angažovat v politice, zejména pokud to vede k myšlenkovému zatemnění. Integrální zpolitizování a vzpoura davů zbavují člověka schopnosti religiozity a poznání. Politika nahrazuje hlubší hodnoty a intimitu, a proto je důležité, aby evropské myšlení přineslo nové pohledy na otázky existence, společnosti a práva. Ortega vyzývá k zamyšlení nad tím, co vlastně znamená být člověkem a jaké jsou naše hodnoty.

Soubor staročeské světské lyriky doby gotické (zahrnující necelá dvě století – přibližně od poloviny třináctého století až na práh husitství), uspořádaný a k vydání připravený profesorem Václavem Černým, zahrnuje ve čtyřech oddílech lyriku milostnou, písně humorné, satirické i posměvačné, a také moralistické, mravokárné, kritické a polemické. Tento dosud nevydaný a prakticky zcela neznámý výbor doprovází editor poznámkami a vysvětlivkami a závěrečnou zasvěcenou studií. Půvabná sbírka je pandánem k Černého teoretické práci Staročeská milostná lyrika.

Nad Rabelaise a Montaigne francouzská renesance nevydala osobností výsostnějších a důsažnějších trvalostí a světovou rozsáhlostí vlivu. Rabelais představuje její radostný a důvěřivý počátek, zatímco Montaigne je výrazem její zralosti, kdy pozbyla optimistických iluzí a svobody myšlení používá k studiu lidské přirozenosti a jejích možností. Montaigne vyjadřuje poselství tolerance a laskavého skepticismu prostřednictvím literárního eseje, který je prostý, přirozený a neomezený pravidly rétoriky či filosofického diskursu. Jeho eseje se zaměřují na autentické mravní stanovisko spíše než na souvislost filosofického systému. Montaigne vydal tři knihy esejů, které si získaly pozornost domácí i zahraniční čtenářské veřejnosti a od osmnáctého století, „věku tolerance“, patří mezi nejproslulejší a nejvlivnější díla světového písemnictví. Český čtenář měl dosud možnost seznámit se pouze s malou ukázkou v starším výboru Ottovy Světové knihovny. Tato kniha se snaží vyplnit mezeru v naší překladové literatuře a přinést podstatné části Montaignova nesmrtelného díla.

"Repetitorium a úvaha trochu abstraktní, ale až hrůza aktuální" známého československého myslitele a filosofa o povaze kultury z filosofického, politického i obecně lidského hlediska.

Kniha rozhovorů shrnuje osobní postoje jednoho z nejvýznamnějších českých literárních kritiků.

Dvojjazyčně. Zrcadlový text vám přináší příběh jak v českém tak anglickém jazyce – na levé straně knihy je původní text, na pravé jeho překlad do češtiny. Ideální čtení nejen na dovolenou, u kterého se pobavíte, ale navíc se procvičíte v angličtině! Klasický příběh je převyprávěn pro dnešní čtenáře, s využitím běžné angličtiny. Text je navíc doplněn užitečnými poznámkami pod čarou, které čtenáře upozorní na důležitá anglická slovní spojení. Doporučujeme všem mírně pokročilým k procvičení pochopení anglického textu.

Druhý díl autobiografie V. Černého s podtitulem „Náš kulturní odboj za války“ je věnován vzpomínkám na kulturní a politické události v letech 1938 až 1945.

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha je pravděpodobně nejslavnějším španělským románem a jedním z klíčových děl světové literatury.

Román popisuje život v Paříži, zachycuje osud nevěstky. Autor popisuje mužnou lásku k lidskému utrpení, jíž je kniha prodchnuta, tak jemností a delikátním taktem, s nímž zpracovává tuto látku.

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha je pravděpodobně nejslavnějším španělským románem a jedním z klíčových děl světové literatury.

Nejrozsáhlejší básní Alkoholů je slavné Pásmo, svým způsobem manifest Apollinairova stylu, ve kterém mísí realitu se snem, minulost s budoucností a opájí se každodenností, modernitou a tepem ulice. Apollinaire svým novým způsobem psaní otevřel dveře i dalším moderním stylům, které nastoupily v meziválečném období.

Babička, tento román pro dospělé, výsostný vrchol spisovatelčina díla, k němuž spěje celou svou uměleckou dráhou, se zrodil z obrazu milované chápavé a moudré ženy, jejíž obětavá dobrota a láska prozářila Barunčino dětství. Ta pak v paprscích hřejivého světla babiččiny osobnosti vytváří básnickou idylu, sen o svém dětství, vzpomínku na to, co se už nikdy nevrátí a co vlastně ani nikdy neexistovalo. Nedlouho před smrtí se Němcová hlásí k prameni své inspirace. Je jím „touha po neskonalé Kráse a Dobru…, která člověka z prachu povznáší…, že by celý vesmír k srdci přitiskl… Touha ta spojena s láskou… ku každému člověku…, která nežádá odplaty nalézajíc sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se blížiti – to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl“. Božena Němcová a její babička, v reálném životě dva těžké osudy. Stará paní putuje od jedné dcery ke druhé, protože v jejich rodinách není vždy vítána, a nakonec umírá ve Vídni. Vnučku Barunku pošlou ve třinácti letech „na vychování” do rodiny zámeckého úředníka, v sedmnácti ji provdají bez lásky. Matka se svatby nechtěného dítěte ani nezúčastní. Další život krásné, mimořádné a statečné ženy, nadané spisovatelky a zkoušené matky je jakoby předznamenán neblahým začátkem dospělosti.

Básnická skladba francouzského klasika z r. 1880, jejímž základním motivem je Verlainova dočasná konverze na katolickou víru.

Proslovil Václav Černý na tryzně na paměť padlých spisovatelů v Národním divadle dne 17. červa 1945