Kniha "Bezručovy pozdní múzy" významně obohacuje naše vědění o Petru Bezručovi a ještě víc o občanském nositeli tohoto básnického pseudonymu, tj. o Vladimíru Vaškovi. Obsahuje dva samostatné soubory korespondence s ženami, které si tento misogyn na sklonku svého života zamiloval a které svým zjevem jako by z oka vypadly všem jeho dřívějším láskám. "Ta rasa žen se vždycky líbila mi, / vkus dědů místo v mojí duši míval" - tak se o své milostné determinaci sám případně rozepsal v jednom z posledních velkých čísel své intimní lyriky, které vložil do dopisové zásilky v našem svazku též obsažené.
