Emil Svoboda
- 10. 1878 Praha † 19. 8. 1948 Český Brod
Studoval práva na UK v Praze; promoval 1905. Od r. 1913 byl profesorem na ČVUT, od 1921 profesorem soukromého práva na KU v Bratislavě, od 1923 profesorem občanského práva a právní filozofie na PF UK. Jako vynikající znalec dějin filozofie byl jmenován čestným doktorem filozofie na FF UK. V jeho filozofických, politických i etických spisech (většinou esejistického charakteru) se střetává několik výrazných filozofických vlivů: T. G. Masaryk, A. Schopenhauer a indické myšlení, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, I. Kant. Patřil k nejvýznamnějším pozitivistickým představitelům nenáboženské etiky, hlásil se k hnutí Volné myšlenky i k svobodnému zednářství. Propagoval myšlenku laického náboženství, „boj proti jednostrannému uctívání rozumu a hmoty, vytvoření církve bez dogmatu, bez kněží a věřících, obhajobu osobní svobody“ (Člověk a společnost).
V období mezi válkami charakterizoval svou filozofii jako monistický idealismus; jeho filozofické názory byly přitom v mnohém blízké české variantě pozitivismu, který metafyziku z vědy vylučoval, ale přitom se bez ní nedokázal obejít. V Myšlenkách o právu, ethice a náboženství (1920) řeší – podnícen Schopenhauerovou (a v jeho intencích i buddhistickou) filozofií – podstatu etického činu, který může obrátit „živočišnou vůli života“, vedoucí člověka k egoistickému hájení vlastních zájmů, novým směrem – k altruistické lásce, k citu všelidské jednoty, a tím i k neosobnímu Bohu: „Každý z nás nosí v srdci svého, ale zároveň jediného a všem společného Boha, v každém z nás se ozývá jeho hlas, jako hlas svědomí.“ S. vycházel z křesťanství a zdálo se mu, že učení evangelií, ale i Tolstého a Schopenhauera mluví o téže věci – jak „poznat život a stát se vědomě vykonavatelem vůle boží, která se člověku zjevuje hlasem svědomí“. Náboženství pro něho znamenalo povznést se k Bohu, žít ve znamení věčnosti, „posvětit životní dráhu vyšším uvědoměním“ (patrný je tu vliv T. G. Masaryka). „Člověk osvobozený“, který se na tuto úroveň dostane, slyší „vnitřním sluchem“ mravní příkaz spravedlnosti a lásky při každém svém skutku a tímto příkazem soudí všechno své konání: „Nikomu neubližuj, každému pomáhej dle svých sil. Služ každému, nejen příteli, nýbrž i nepříteli“. V tomto vyšším, niterném uvědomění a z něho pramenící vůle obrácené novým směrem nalézal S. začátek i konec náboženství. Slovem „Bůh“ označoval neosobní, jedinou, věčnou, nepoznatelnou „prapodstatu“, „tajemné, věčné Jsoucno“, které je vědou nepoznatelné, náboženským poznáním pak překročení hranic vědeckého poznání intuicí, vírou a osobním přesvědčením o jednotné prapodstatě jsoucna, tvorstva i lidstva. Své náboženství pojímal jako náboženství filozofické, jako „víru v mravní řád transcendentální a v teleologii, v účelovost životního a kosmického dění“, které mělo nabídnout neteistickou, necírkevní variantu mravního přesvědčení. Ve 40. letech se přiblížil k pozitivismu F. Krejčího; jednání člověka chápal jako absolutně determinované, lidskou svobodu jen jako subjektivní pocit (Záhady života, 1941, Věčná otázka svobody, 1948). Po 2. světové válce, zejména pod dojmem Leninova spisu Materialismus a empiriokriticismus, přešel k marxismu (k „teoretickému materialismu monistickému“) a v dialektickém materialismu spatřoval „hlavní duchovní pilíř socialismu“. Ač byl silně poznamenán Masarykem a spjat s demokracií první republiky, věřil, že socialismus, „řád konečného osvobození člověka, národů a lidstva“, „přiblíží k zemi Masarykovy ideály humanitní“; sám se také v knize Duch socialismu (1947) pokusil o organické sepětí socialismu a humanisticko-demokratických tradic.
Bibliografie: Myšlenky o právu, ethice a náboženství, 1920; Rodinné právo československé, 1921; Utopie, 1922; Ideové základy občanského práva, 1923; Vláda v demokracii, 1924; Stezka, 1924; Náboženství, konfese, národ, 1925; Žena – člověk, 1925; Člověk a společnost, 1926; Světla v dálce, 1927; Demokracie jako názor na život a svět, 1927; Život a myšlenka, o ideách toho, co jest a co se děje, 1928; Útoky a obrany, 1929; Věci všední a nevšední, 1931; Na vysoké hoře, 1933; Dvojí láska, 1935; Ideové základy občanského práva, 1936; Osud člověka, 1937; Věděním nebo násilím? 1938; Na zemi, 1938; Výbor prací z práva občanského a z právní filosofie, 1939; Záhady života, 1941; Lidé a skutky, 1945; Hledání, 1946; Marxismus a náboženství, 1947; Duch socialismu, 1947, 2. vyd. 1950; Věčná otázka svobody, 1948. Čas. přísp.: Buddhismus, RF 1922; Idea spravedlnosti a práva řecké filosofie, Kníže Myškin – Idiot, RF 1923; Formy, symboly, obřady, ND 1924; Odvěké protiklady, ND 1926; Masarykovo právo přirozené, Na rozhraní moci práva, Hořký problém, Filosofie 1928–29; Útěk do sebe, Jak se vytváří naše čs. demokracie, ND 1933; Právník, České právo aj.