František Skorunka Životopis

Literární historik, kritik a prozaik Syn zedníka. Studoval gymnázium v Českém Krumlově (mat. 1962) a češtinu a dějepis na PedF v Českých Budějovicích (1967 diplomová práce Česká literární avantgarda, PaedDr. 1984 na základě rigorózní zkoušky). Učil na ZŠ, nejprve 1965–67 v Besednici, v Hořicích na Šumavě (do 1970) a v Mladé Vožici (do 1977). Poté byl půl roku na tvůrčím stipendiu a krátce pracoval jako strojník v čistírně odpadních vod v Táboře. 1978–81 opět učil na ZŠ v Táboře. Od roku 1981 byl odborným asistentem na katedře české literatury PedF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, nyní zde působí jako externí pedagog. Povídky a publicistiku uveřejňoval v Tvorbě, Kmeni, Rudém právu, Mladé frontě, Práci, Vlastě, Literárním měsíčníku, Mladém světě, Jihočeské pravdě (České Budějovice) aj., prózy pro děti ve Sluníčku, Mateřídoušce, Ohníčku a Pionýru. Po roce 1990 přispívá do Českobudějovických listů, Haló novin a Obrysu-Kmene. Spolupracoval s Čs. rozhlasem a Čs. televizí, mj. je autorem televizní hry Neviditelné nebezpečí (Brno 1982). Skorunkovo didaktické až moralistní zaměření se nejvýrazněji projevilo v knize Já, tvůj bližní, sbírce povídek založených na kritice sobectví a lhostejnosti, či naopak na kladném příkladu. Takovým vzorem je i hrdina historického románu ze Šumavy Hlas velikého chóru, který dospívá od katolické víry k revolučnímu uvědomění, a také hrdina románu Bezpečné místo, jenž je v manželském soužití sice neúspěšný, ale v zaměstnání se činorodostí ostře odlišuje od téměř satiricky pojatých spolupracovníků. Vzpomínková próza Údolí věčných návratů dosahuje osobitosti v pasážích, v nichž si autor se sebeironií vybavuje své outsiderství.