André Pieyre de Mandiargues Pořadí knih

Román na hranici snu a skutečnosti, příběh dvou dívek, které se rozhodly vstoupit do světa dospělosti na sardinské pláži.

Vynikající dílo známého francouzského spisovatele druhé surrealistické generace.

Imaginativní povídky autora druhé generace francouzských surrealistů, jejichž erotičnost a krutost vyjadřuje osamělost a tragický úděl moderního člověka.

Motorku, neobyčejně silného harleye davidsona, daruje německý milenec své francouzské milence jako svatební dar k svatbě s jiným mužem v její vlasti a motorka potom odváží přes hranice odvážnou ženu, jezdící za svou láskou až stoosmdesátikilometrovou rychlostí, přičemž jednou tato jízda skončí tragicky. Poutavě napsaný román a vášnivé ženě v motocyklistické kombinéze měl pronikavý úspěch čtenářský a byl i zfilmován.

Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.

Hlavní hrdina románového příběhu přijíždí do Barcelony, odkud by měl pokračovat dál do Tarragony. Dva dějové "uzly" však předpokládanou časoprostorovou linii zvrátí. Protagonista jednak zjištuje, že má vzhledem k plánu cesty náskok a že tudíž nemusí spěchat. Jednak dostává dopis, kde mu zrak padne na útržek věty, z níž vyrozumí cosi o pádu a okamžité smrti, o neštěstí, jehož aktéra-oběť může jen hypoteticky ztotožňovat se svou ženou. Toto druhé dějové zauzlení zpečetí Sigismondovo pokušení zůstat v Barceloně a dokonce je mění ve vyhraněný záměr odložit na magický počet tří dnů četbu celého dopisu a tím rozuzlení znepokojivé situace, nad níž se počal vznášet přízrak tragédie. Sigismond se rozhodne k odkladu, a tím jako by po náhle přehozené výhybce zaměřil čas k jinému obsahu: jako by jej nutil odehrávat se podle principu, který již není adekvátní, neboť odpovídá řádu minulosti, jejž fragment dopisu přerval. Anebo jako by donucoval čas k přechodné strnulosti. Odkladem, jejž Sigismond sám sobě poskytl, si z času vzal cosi, co mu už nepatří; ukradl mu kus jeho trvání. Ocitá se ve stojaté zóně vyčkávání, na okraji času, neboť z jeho středu - z proudu odložených událostí - se sám vykázal.