André Pieyre de Mandiargues

André Pieyre de Mandiargues patří mezi stěží zařaditelné individuality. Sám navíc bděle dbal na to, aby s žádným kontextem nesouvisel. Bývá sice spojován s okruhem tvůrců druhé generace francouzských surrealistů (Leiris, Gracq), kteří vycházejí z hlubinné psychologie, jejího důrazu na nevědomí, estetiku snu a zázračna, avšak touha uchopit bytí v dualistickém sporu duše a těla se v jeho tvorbě projevuje obzvlášť svérázně.

Z Mandiarguesových knih vystupuje členitá osobnost: až puntičkářský estét a dandy, který si libuje v erudovanosti, a zároveň milovník neobvyklostí a tajemných zvláštnůstek, které odměřuje s kulinářskou přesností, aby chuť byla vždy přejemná, ale výrazná a svá.

*

André Pieyre de Mandiargues patří do druhé generace francouzských surrealistů. Narodil se 14. března 1909 v Paříži, je tedy o třináct let mladší než Breton a o devět let než Desnos a Crevel, představitelé „heroického“, revolučního období francouzského surrealismu.

Jestliže začátky tvorby první surrealistické generace spadají do dvacátých a třicátých let 20. století, nástup druhé surrealistické generace spadá do let bezprostředně před druhou světovou válkou, anebo spíš do období bezprostředně po válce. Mandiargues sice uprostřed války vydal svou první sbírku básní (Dans les années sordides – V špinavých letech, 1943), ale jeho skutečným debutem, který vzbudil pozornost, byla teprve kniha Le musée noir (Černé muzeum, 1946). Po ní vydával soustavně rok co rok jednu knihu za druhou, vždycky věrný sobě samému, vlastně svému výchozímu bodu, jímž bylo jeho „černé muzeum“ surrealisticky orientovaných kratších i delších próz.

Mezi knihy nejvýznamnější patří Les incongruités monumentales (Monumentální neslušnosti, 1948), Le soleil des loups (Vlčí slunce, 1951), Marbre (Mramor, 1953), Le lis de mer (Mořská lilie, 1956), Le cadran lunaire (Měsíční hodiny, 1958), Le Belvédere (Belvedér, 1958), Feu de braise (Řeřavé uhlíky, 1959), La Motocyclette (Motocykl, 1963), Porte dévergondée (Nestydatá brána, 1965), La Marge (Na okraj, 1967).

Mandiarguesovo první publikované dílko bylo víc než skromné. Francouzská kritika však velmi brzy, hned po vydání Černého muzea, rozpoznala v autorovi pozoruhodný talent. Už ve čtyřicátých letech ho Edmond Jaloux neváhal označit za „nejtotálněji originálního spisovatele“ z mladší generace. Podobně nadšeně byly hodnoceny i jeho další knihy, literární kritikové jej nazývali „číslem jedna naší epochy“ nebo „jedním z nejoriginálnějších ze své generace“. Během svého života pak obdržel mnohá prestižní literární ocenění.

André Pieyre de Mandiargues zemřel 13. prosince 1991 v Paříži.