Vladimír Jochmann Pořadí knih (chronologicky)

Vybrané přednášky o logoterapii. "Člověk je tvor hledající smysl, logos, a poskytnout člověku pomoc v jeho hledání je jeden z úkolů psychoterapie - je to právě úkol logoterapie."

Kniha je základním dílem tzv. logoterapie, což je léčba smyslem. Logoterapie jako moderní psychoterapeutická metoda je v tomto díle také nejsystematičtěji a nejinstruktivněji vyložena v obecném i specifickém plánu. Kniha je nejlepším pracovním úvodem do logoterapie. V úvodní kapitole autor vysvětluje rozdíl mezi psychoterapií a logoterapií jako metodou, která překonává psychologismus a na základě existenciální analýzy ozřejmuje pacientovi smysl jeho života (a tím i řešení problémů). Z tohoto hlediska pak v dalších kapitolách rozebírá kategorie hodnot a v této souvislosti probírá i smysl smrti, sebevraždu, eutanázii a otázky etické: svobodu, odpovědnost, pospolitost, utrpení (velmi zajímavá je kapitola o psychologii koncentračního tábora), lásku, sexualitu a erotiku. Zvlášť se zabývá neurózami (zejména úzkostnými) a otázkami melancholie a schizofrenie. Závěrečná kapitola pak předkládá zásady lékařské péče o duši, autor deklaruje nutnost rehumanizace medicíny: každý lékař i praktický (nejen psycholog) má pomoci pacientovi neutralizovat pocit bezesmyslnosti vlastního života a dát mu novou naději.

Esej francouzského filozofa Alaina Finkielkrauta (1949) promlouvá do našich soudobých českých sporů o kulturu. Postihuje problematiku nacionalismu a etnicity i jevu, který se nazývá postmodernou. Proti pokusu o absolutizaci kultury autor hájí kritický rozum schopný rozlišovat hodnoty.

Tato kniha vznikla z přednášek proslovených v dubnu 1963 na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Autor si vybral jako téma svobodu a předsevzal si zabývat se znovu starým rozporem mezi svobodami formálními a svobodami reálnými. Raymond Aron (1905–1983) představuje v duchovních dějinách moderní Francie a Evropy jeden významný typ sociologického a politologického myšlení, jehož závažnost dnes již prověřil kritik nejneúprosnější – čas. Aron nevytváří žádný uzavřený sociologický systém ani nesofistikuje sociologické pojmy, ale filozoficky a sociologicky poučeně reaguje na nejaktuálnější problémy své doby, a to na úrovni jak vysoce obecné, tak konkrétně analytické. Autor slavných knih Opium intelektuálů, Demokracie a totalitarismus, či Esej o svobodách díky své intlektuální a mravní poctivosti, díky hlubokému poznání a vědomí o lidské, sociální a historické podmíněnosti všeho našeho usilování, odolal veškerým ideologickým svodům dvacátého století. Díky této poctivosti a životní zkušenosti si mohl také dovolit, aby jeho díla byla svrchovaně „neakademická“, protože, jak vtipně poznamenává Aronův životopisec, zatímco Aronův přítel z mládí Jean-Paul Sartre objevoval Heideggera a Husserla, Aron pozoroval Hitlerův nástup k moci.