Jean-Jacques Rousseau Knihy

Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755) tvoří spolu se Společenskou smlouvou (1762) jádro Rousseauovy politické teorie, která zásadním způsobem ovlivnila novověké politické myšlení a revoluce 18. století. Toto vydání přináší první úplný překlad Rozpravy o nerovnosti (včetně dosud česky neotištěných doprovodných textů) a po více než sedmdesáti letech i nový překlad Společenské smlouvy. Oba texty doplňuje bohatý komentář, který spisy zasazuje jak do kontextu autorova života a díla, tak do soudobého historického a politického kontextu, čímž umožňuje lépe pochopit originalitu Rousseauova myšlení a jeho význam pro současnost.

K dvoustému výročí autorova úmrtí vycházejí vedle úvodní studie V. Čecháka, vykládající a hodnotící autorovo dílo, tři základní autorovy práce, tj. Pojednání o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi, Rozprava o politické ekonomii a O společenské smlouvě neboli o základech státního práva.

Pojednání o původu jazyků Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712-1778) vychází v českém překladu poprvé. Text sám byl objeven až v autorově pozůstalosti a patří mezi nejvýznamnější na dané téma v dané epoše. Především ve Francii a v Německu se toto téma těšilo pozornosti mnoha předních intelektuálů, přičemž vedle Rousseaua bývá nejčastěji zmiňována trojice J. G. Hamann, J. G. Herder a W. von Humboldt. Rousseauův esej se navíc dostal do centra zájmu díky novodobým interpretacím J. Derridy. U Rousseaua je pravidlem, že jeho díla nejsou psána v akademickém či odborném stylu, a jsou proto snadno přístupná širokému okruhu zájemců. Rousseau se ve svém eseji zamýšlí nad škálou otázek spojených se základním lidským dorozumívacím prostředkem - jazykem. Zároveň polemizuje s názory svých současníků: o vzniku jazyka, vztahu jazyka a podnebí, o rozdílech mezi jazyky, o písmu, o zvukové stránce jazyka a jeho vztahu k hudbě. Rousseauův text jsme doplnili poznámkami, které jej zasazují do dobového kontextu. Knihu uzavírá doslov z pera profesora Miroslava Petříčka.

Není mnoho filozofů, jako byl francouzský myslitel Jean Jacques Rousseau, kteří již za svého života výrazně ovlivnili myšlení a chování lidí, není mnoho prací, nevelkých rozsahem, jako je jeho spis O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva, které měly nejen značný dobový význam, ale staly se zároveň díly nadčasovými. Především touto svojí knihou se natrvalo zařadil mezi klasiky právního, politického a sociální myšlení.

Úvahy o polské vládě (1771) jsou posledním Rousseauovým politickým dílem, vznikly v době, kdy se Rousseau po mnohých peripetiích vrátil v červnu 1770 do Paříže a věnoval se psaní biografických děl, která podle autorova přání vyšla až po jeho smrti. Impulsem pro vznik Úvah byla žádost vzbouřených polských konfederátů o sepsání reformy polské ústavy. Rousseau této žádosti vyhověl pod podmínkou, že jeho spis nebude zveřejněn, ilegální kopie díla však v Paříži kolovaly již rok po jeho dokončení. Rousseau v tomto spisu řeší možnost přežití polského národa ve chvíli ohrožení státní existence Polska. Předjímá tak národnostní hnutí 19. století a opět se ukazuje jako bytostně originální myslitel. Úvahy o polské vládě svými četnými odkazy na Společenskou smlouvu potvrzují jednotu autorova politického myšlení i to, že Rousseau ani v pozdní fázi svého života neztratil nic ze síly své výřečnosti a svého přesvědčení. Překlad je doplněn vysvětlivkami překladatelky, rejstříkem, seznamem literatury a doslovem zasazujícím tento spis do dobových reálií.

Dopis d'Alembertovi neboli Dopis o divadle vznikl jako reakce na D'Alembertovo heslo Ženeva, jež vyšlo 10. října 1757 v 7.dílu francouzské encyklopedie. D'Alembert se v něm zmiňuje o absenci stálého divadla, které v Ženevě tamní konzistoř zrušila. Pro Rousseaua je tato zmínka ovšem podnětem ke kritice: jak divadla, které vyvolává v publiku nemístné vášně, tak tehdejší společnosti, a zejména samotných encyklopedistů, kteří s divadlem počítali jako s nástrojem výchovy. Spis vydaný poprvé v roce 1758 vzbudil velký ohlas a přispěl k definitivnímu rozchodu Rousseaua s osvícenci, jejichž odpůrci pak dílo často využívali v polemické argumentaci.

V době kdy Rousseau začal psát své Dumy samotářského chodce jako pokračování Vyznání a Rozmluv, věděl, že už nebude dlouho žít a že už od lidí nemůže nic očekávat. „Tak jsem zde sám na zemi, nemaje již bratra, bližního, přítele, společnosti, jen sama sebe.“ Tráví své dny v rozjímání, snění a vzpomínkách a ukládá je do „procházek“ po bývalém blaženém životě. Vzpomíná na kouzelné dny u jezera Bienneského, na příhodu s dánským psem, z níž sotva vyvázl životem a umožnil veřejnosti, aby rozšířila zprávu o jeho úmrtí, vyznává se ze své lásky k přírodě, jedinému příteli, který dovede konejšit a dávat zapomnění, odporuje nactiutrhačům, kteřé ho nařkli z nelásky k dětem. Poslední, „procházku desátou“, věnovanou první dobrodince, madame de Warens, k padesátému výročí jejich seznámení, již nedopsal. Autor ve své útlé knížečce zanechal svým čtenářům hrst bolestí a radostí z života, který miloval, ale opouštěl rád.

Francouzský filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) ve svých Vyznáních, která představují mezník v literatuře, odhaluje svou pravou povahu. I přes více než dvě stě padesát let od svého vzniku tato kniha stále fascinuje čtenáře po celém světě. Považována za počátek moderní autobiografie, vypráví autor román svého života, evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy a zpytuje svůj citový život, včetně intimních a choulostivých témat. Jeho cílem není popisovat vnější události, ale napsat „dějiny své duše“ a přiblížit čtenářům své nitro. Rousseau je prvním moderním evropským autorem, který prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem. V jeho autobiografii se odráží přesvědčení o významu individuální existence, která si zaslouží literární zpracování. Na rozdíl od Augustina, jehož život je exemplární cestou k Bohu, Rousseau se zaměřuje na otevřené líčení vlastního života a zúčtování s ním, přičemž se neustále ptá: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu? Rousseauova vzpomínková rekonstrukce, i když chronologická, je založena na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou pouhým vyprávěním, ale snahou o vynalezení vlastního já. Po téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších děl světové literatury, doplněné fundovaným doslovem Josefa Fulky.