Ingeborg Bachmann Knihy

Výbor z lyriky rakouské básnířky. Vybrala, přeložila a ediční poznámku napsala Michaela Jacobsenová.

Korespondence mezi Ingeborg Bachmannovou a Paulem Celanem začíná v roce 1948, kdy se poprvé setkávají, a vrcholí devět let poté, kdy se znovu setkávají v „čase srdce“. Jejich dialog se potýká s temnou dobou Celanova ochromení, přičemž končí až ve druhé polovině šedesátých let, kdy oba partneři mají před sebou jen pár let života. V kontextu německy psané lyriky po druhé světové válce se jejich jména často objevují vedle sebe. I když netvořili tradiční životní či autorskou dvojici, hráli v životě i tvorbě jeden pro druhého klíčovou roli. Vyměňují si dopisy, které volají po jiném čtení. Oba jsou přesní a v zoufalství i lásce riskují. Jejich vzájemný vztah je naplněn napětím, střídají se v důvěrnosti a distanci. Celan touží po oporách, zatímco Bachmannová se v každodenní válce snaží bojovat sama. V této korespondenci se odehrává boj o jazyk a vymezení vlastního území. Oba se snaží uniknout frázím, které jsou vlastní jejich zemím, a jejich boj o slova je náročný. Tato fascinující korespondence vyžaduje odstup, aby nezaplnila mysl slepou skvrnou zoufalství.

Druhý svazek esejů Ingeborg Bachmannové představuje jádro jejího kritického díla. Tvoří ho úvahy zaměřené na literaturu, na filosofii a na hudbu, tedy obory, jimž věnovala specifický zájem a v nichž mohla rozvinout své mimořádné schopnosti snoubící pronikavý intelekt s krajní citlivostí. Literatura byla jejím celoživotním údělem a měla rovněž potřebu ji pro sebe poetologicky reflektovat, filosofii vystudovala (studia zakončila rigorózní prací, jež je kritickým rozborem existenciální filosofie Martina Heideggera) a hudbou, jíž se původně chtěla věnovat, se zabývala již od mládí (a také mj. napsala několik libret, kdy spolupracovala se skladatelem Hansem Wernerem Heinzem). Literatuře je věnováno nejvíce prostoru – zprvu se v rozhlasových esejích obracela k představitelům evropské moderny Robertu Musilovi, Marcelu Proustovi a Franzi Kafkovi, později se v recenzích či vzpomínkách přenesl její zájem na současníky (Sylvia Plathová, Thomas Bernhard, Witold Gombrowicz, Giuseppe Ungaretti). Vyvrcholením literárněkritické reflexe jsou Frankfurtské přednášky – pět přednášek o literatuře, které pronesla v semestru 1959/1960 na univerzitě ve Frankfurtu. Z filosofické oblasti jsou velice podnětné její eseje o Ludwigu Wittgensteinovi a Simone Weilové, oblast hudby zastupují mj. úvahy Hudba a básnictví, poznámky o vzniku libret, oslava hudby (poetický text Podivuhodná hudba) i lidského hlasu (Pocta Marii Callas).

Výbor Místo pro náhody přibližuje Ingeborg Bachmannovou jako autorku esejů a esejistických próz, jež reflektují ústřední otázky psaní a spisovatelské existence, jazyka, literatury a filosofie, ale vztahují se i k aktuální společenské a politické situaci.

Tento výbor z lyriky se snaží představit v úplnosti umělecké směřování rakouské básnířky I. Bachmannové (1926–1973). Kromě veršů z mládí, obou básnických sbírek Odročený čas (1953) a Vzývání Velkého Medvěda (1956) zahrnuje i nedávno vydané básně z pozůstalosti. Jsou to verše vášnivé, neústupné a leckdy nemilosrdné. Ve šťastných chvílích se doberou klasické krásy. V těžkých časech dopadnou až na dno. Ale zase se – po kolikáté už! – vzchopí k novému nadechnutí.

Ucelené vydání tří povídkových souborů významné rakouské básnířky a spisovatelky. První sbírka povídek Třicátá léta (1961) je ještě poznamenána autorčinou básnickou minulostí, kterou na přelomu šedesátých let opustila. Texty jsou metaforické, filosofující a poetické. Mezi první a druhou sbírku jsou v souboru vloženy dvě povídky, ironická povídka Přijde smrt, v níž zhuštěně na obraze jedné rodiny charakterizuje rakouský osud a historická traumata posledního půlstoletí, a otevřeně satirická Prohlídka starého města, kde se pod frázovitými anglickými floskulemi průvodce vídeňské turistické kanceláře skrývá nejen jazyková nevybavenost a neznalost historie, ale i silný komplex méněcennosti. Další povídková sbírka Simultánně (1972) je vrcholem autorčiny tvorby. Vybalancované, promyšlené texty, v nichž nic není řečeno zbytečně, patří k nejvýznamnějším výtvorům novější německé prózy.

Po velkém výboru poezie Čára života (2016) a 2. přepracovaném vydání románu Malina přichází nakladatelství Opus s překlady rozhlasových her Obchod se sny (1952), Cikády (1955) a Dobrý Bůh z Manhattanu (1958). Všechny tři hry se nějakým způsobem dotýkají oné „problémové konstanty“, která je v díle I. Bachmannové nepřehlédnutelná. Poetickým, nikoli však přepoetizovaným jazykem a umnou kompozicí se obkružují základní otázky lidské i umělecké izolovanosti, křehkosti naší existence, osamělosti toho, kdo miluje, nemožnosti trvale naplnit absolutní požadavky lásky.

Románem Malina (1971) vrcholí dílo nejpozoruhodnější rakouské autorky 20. století, předčasně zesnulé Ingeborg Bachmannové (1926–1973). Je to její jediný dokončený román a představuje cosi jako ouverturu k rozsáhlému prozaickému cyklu Způsoby smrti. Tento mnohovrstevnatý, mistrně komponovaný příběh přerůstá v obsažnější výpověď o světě, hlubokou a promyšlenou, o ztrátách a nálezech, ale také o zkušenostech, které tato jedinečná autorka během svého dramatického života učinila, a o naději, které nikdy nepozbyla.

Nakladatelství Opus pokračuje v systematickém vydávání díla Ingeborg Bachmannové překladem jejího nedokončeného románu Případ Franza. I v tomto románu zpracovává Ingeborg Bachmannová autobiografické momenty a „problémové konstanty“ svého života (zúročila zde kupříkladu zážitky ze své cesty do Egypta a Súdánu v roce 1964, kdy se léčila z těžké životní krize). Z osobní zkušenosti se snaží vyvodit obecnější platnost, obecnější výpověď o společnosti, proto onen „případ“ v titulu. Pro Bachmannovou snad více než pro jiného autora platí, že pokud je něco nevyslovitelné, má se právě umělec, spisovatel, pokoušet toto nevyslovitelné nějakým způsobem zformulovat, ztvárnit, vyslovit.