Karel Honzík

24. 9. 1900, Le Croisie (Francie) † 4. 2. 1966, Praha

Architekt, prozaik Otec Jaroslav Honzík (1870–1954) byl malířem a architektem, manželka Marie Prušáková (1903–2004) byla spisovatelkou. Od 1903 žil Honzík s rodiči v Praze, studoval nejprve na gymnáziu, pak na reálce (maturita 1918). Po absolvování Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT (Ing. 1925) pracoval jako praktikant v architektonických ateliérech. 1927–1928 byl členem Spojených projekčních kanceláří založených architekty skupiny Devětsil, v nichž spolupracoval hlavně s Josefem Havlíčkem; oba utvořili 1929 společný ateliér a v témže roce začali pracovat na projektu ve své době proslulého Všeobecného penzijního ústavu v Praze na Žižkově. Od 1947 až do své smrti byl Honzík profesorem na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Byl členem Devětsilu, Klubu architektů, Levé fronty a později dalších organizací. Práce z oboru teorie architektury a odborné eseje uveřejňoval v časopisech Stavba (1937 zde studie Architektura jako fyzioplastická tvorba, separát 1938), Volné směry, Kvart, Kulturní politika, Architektura ČSSR, Československý architekt, Literární noviny, Kultura, Výtvarná práce aj. Esejistické odborné publikace avantgardního architekta Honzíka se zabývají životním slohem pojímaným jako soustava forem, jimiž se projevuje lidská společnost v určité historické situaci. Základem jeho průkopnické knihy Tvorba životního slohu, vzniklé na podkladě předválečných studií o architektuře a užitém umění, je teze, že moderní člověk je nucen přizpůsobovat věcné formy svého bytí proměnlivým podmínkám života (oproti přesvědčení dřívějších epoch o jejich neměnnosti). Zároveň Honzík usiloval o nalezení nového slohu sloučením dvou protichůdných tendencí posledního století – technicismu a naturismu. Na podmínky, které určitý životní sloh utvářejí, se soustřeďuje šířeji pojatá kniha Co je životní sloh. Honzíkova teoretická koncepce se uplatňuje i v obou jeho románech. Dějovou osu Znovuzřízení ráje tvoří cesta na tichomořský ostrov, v němž byla před lety zřízena rousseauovská obec založená na přírodních zákonech. Ztroskotání tohoto pokusu a četné diskuse i o jiných možnostech vedou k závěru, že „ráj“ lze vytvořit jedině základní reformou celé společnosti. Námětové spojení exotiky s technickým luxusem moderního parníku, stejně jako prolínání epického vyprávění s různými tvárnými postupy (od scénických dialogů přes citaci dokumentů až po užití výrazně odlišných typů písma), připomíná avantgardní literaturu z poloviny 20. let. Generačně neméně příznačný společenský optimismus se ještě výrazněji uplatnil v racionálně pojatém pokusu o science fiction obrazem pokročilé beztřídní společnosti na vzdálené planetě (Stopa ve vesmíru). Honzík zde předvedl (a opět v četných diskusích objasnil) svou představu společnosti, v níž technické vymoženosti slouží maximálnímu oproštění a přiblížení se přírodě. Hutně psané vzpomínky Ze života avantgardy sledují životní a umělecké zápasy avantgardních architektů a v kapitolách o Devětsilu také jejich spolupráci s literáty.