Čtvrtý svazek knižní řady Sudkových fotografických cyklů představuje jeho zakázkovou tvorbu. Historik umění Vojtěch Lahoda ve svém doprovodném textu ukazuje vývoj Sudkova vztahu k reklamní fotografii, zdůrazňuje klíčové Sudkovo setkání s Družstevní prací a Ladislavem Sutnarem a ukazuje, jak v mnoha případech Sudkovy snímky vznikající na zakázku volně přecházely v jeho volnou tvorbu. Sudek vytvářel na svých snímcích ze skleněných předmětů abstraktní kompozice, pracoval s neobvyklými úhly pohledu i se světlem. Sám si své reklamní práce vážil a některé své takto vzniklé snímky zahrnoval do svého díla a vystavoval je.
Monografie významného českého malíře, grafika, sochaře a výtvarného teoretika (1882–1953), jednoho z předních představitelů moderního českého umění, především kubismu. Publikace je vybavena množstvím barevných reprodukcí a černobílými fotografiemi.
Jan Zrzavý (1890–1977) je jednou z nejvýznamnějších postav českého umění 20. století. Jeho rozsáhlý umělecký odkaz lze interpretovat různými způsoby. Ačkoli byl členem důležitých uměleckých skupin, jeho vnitřní procesy se odehrávaly mimo ně. Místo členění podle životních událostí je vhodnější sledovat opakující se témata, k nimž se Zrzavý dlouhodobě vracel, když nacházel vhodné způsoby jejich vyjádření.
Monografie se zaměřuje na klíčové oblasti Zrzavého zájmu, jako je téma tváře, které zkoumal ve svých podobiznách. Tvář pro něj symbolizovala setkání se sebou samým či blízkými osobami. Melancholie, kterou Zrzavý brzy identifikoval jako centrální pocit, je často považována za dominantní prvek jeho díla. Jeho práce zahrnuje podobenství o pokory, pomoci a milosti, ale také polaritu mezi meditací a uvolněnou sexualitou.
Zrzavého umění se vyvíjelo v figurální a krajinářské linii, které se vzájemně neprolínaly. V krajinách se postavy objevovaly jen zřídka, neboť ho zajímala různorodost míst. Na konci svého uměleckého života se vrátil k počátkům evropského umění, což reflektuje jeho obdiv k autorům jako byl Leonardo. Tato kniha přináší plastický obraz Zrzavého umění a duše, a slouží jako klíč k pochopení jeho díla.
Kniha Černá slunce: Odvrácená strana modernity, vydaná k výstavě v GVU Ostrava, přináší fascinující pohled na české umění v letech 1928-1942, období plné politických a uměleckých zvratů. Zahrnuje více než čtyřicet osobností - malířů, sochařů, grafiků, fotografů a architektů, z nichž mnozí jsou klíčovými představiteli českého umění. Zaměřuje se na odvrácenou stranu modernity, odhalující přehlížené duševní vrstvy, které formovaly psychické struktury doby. Černá slunce symbolizují "slunce jiných světů", inspirované romantismem, ačkoli pojem avantgarda se stal běžným označením pro moderní projev. V původních avantgardních východiscích z dvacátých let se objevují nové smyslové a významové zdroje. Zvolené časové období je prezentováno jako prostor protikladných stránek, kde se mísí různé směry a názory. Tato kniha je součástí dlouhodobého projektu Arbor vitae, který mapuje důležitá období českého umění, jako jsou Roky ve dnech (1945-1957) a Konec avantgardy (1938-1948). Její hloubka a kontextualizace informací činí tuto publikaci nenahraditelnou.
Rozsáhlá monografie mapuje české umění mezi lety 1938-1948 a konfrontuje ho s pokleslou kulturní úrovní daného období, ovlivněného totalitními režimy. V těchto dramatických letech si vnitřní svobodu udržela zejména tvorba nejmladších umělců, kteří se distancovali od svých předchůdců a zpochybňovali modernismus. Jejich práce byla založena na osobním vztahu k existenci "teď a tady". Po válce se ukázalo, že dějiny moderního umění pokračují, avšak naděje na obnovení svobodného veřejného prostoru byla brzy zničena komunistickým převratem. Mezi více než padesáti umělci, kteří jsou v knize zastoupeni, najdeme jména jako František Hudeček, Bohumír Matal, Toyen a Jindřich Štyrský. Kniha kombinuje studie k základním uměleckohistorickým otázkám s hesly zachycujícími klíčové pojmy kulturních dějin. Zajímavostí jsou ručně vlepované "osudy" umělců a faksimile katalogu výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946, která se konala v Paříži v červnu 1946. Poprvé je zde také zveřejněn seznam tzv. zvrhlých umělců.
Monografie postihuje mnohovrstevnatý a mnohostranný vývoj českého moderního umění v období, kdy byl poznamenán nebývalým tvůrčím kvasem. V „kotli“ nabitém mimořádnou energií se tak v rychlém sledu střídaly hlavní tendence : impresionismus a symbolismus, dekadence a expresionismus, kubismus a civilismus. V Čechách se protagonisty svérázně přijímaných směrů stali umělci tzv. generace devadesátých let, kteří založili Spolek výtvarných umělců Mánes (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Jan Preisler, František Bílek) nebo byli spojeni s okruhem Moderní revue (např. Karel Hlaváček), dále na počátku 20. století představitelé Osmy a budoucí Skupiny výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otto Gutfreund, Václav Špála, Josef Čapek) či uměleckého sdružení Sursum, navazujícího programově na předcházející generaci (např. Josef Váchal, Jan Zrzavý). Kniha končí připomínkou skupiny Tvrdošíjní, která jako jediná navázala krátce před skončením první světové války na výdobytky moderního umění, prosazené předválečnou generací. Jedenáct oddílů knihy představuje umělecké osobnosti bez ohledu na jejich generační či skupinovou příslušnost. Tímto členěním podtrhujeme skryté souvislosti, jež často unikaly dobovým reflexím, avšak s odstupem téměř sta let jsou stále očividnější. Z mnohých zastoupených umělců se během doby staly pilíře českého moderního umění.
Kniha je rozdělená na 2 části. První je část textová 1) Teigova znásilnění, text napsal V. Lahoda a 2) Koláž jako simuntaneita a rozpor napsaná K. Srpem, v druhé části jsou Teigeho koláže. Je vydávaná dvojjazyčně – česky a anglicky.
