Roman Prahl Pořadí knih

Kniha poskytuje stručný přehled vývoje novoročního přání od jeho počátků až do současnosti. Zaměřuje se zejména na novoročenky výtvarníků a grafiků v období tzv. normalizace, kdy došlo k jejímu největšímu rozvoji. Novoročenka se tehdy stala jednou z mála platforem tvořivosti, na které se umělci násilně vyřazení z oficiální scény mohli svobodně vyjádřit. V žánru novoročenky se pěstovala osobní identita i povědomí profesní a občanské pospolitosti. Hlavním cílem jednotlivých kapitol je objasnění různých tvůrčích a sdělovacích možností novoročenky.

Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19. století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i ideologie spjaté s výtvarným uměním. Ukazuje, nakolik emancipace umělců souvisela s národními hnutími, a jak odpovídala vývoji evropské umělecké scény. Čeští umělci se stávali uznanou součástí proměňující se moderní společnosti. Představy o umělectví zobrazujeme ve škále od oficiality a uměleckých veličin až po tvůrčí hru s fikcemi ba i mystifikacemi. Mimořádnou přitažlivost knize poskytuje její výtvarná výbava zahrnující obrazy, kresby, grafiky, sochy od známých umělců i množství příkladů z tvorby méně známé.

Publikace zaplňuje citelnou mezeru odborné literatury k osvojování podnětů starého Řecka a Říma v českém novodobém umění. Oborově zahrnuje tvorbu od sochařství po fotografii, okrajově i užité umění a architekturu. V patnácti kapitolách pojednává souhrnně i v detailu „přímé“ inspirace antickými díly, zejména sochařství, a odkazuje i na zprostředkování následujícími klasicismy. Hlavní důraz však klade na způsoby ztvárnění prvků antické mytologie charakteristické ve střídavých poměrech novodobé umělecké scény. Publikace přináší nový přístup k tématu: všímá si mimo jiné toho, čím byly kdy výtvarné odezvy na antiku v českém prostředí příznačné nebo i relativně ojedinělé. Je vybavena bohatou obrazovou přílohou.

Antonín Chittussi (1847–1891) patří k nejvýznamnějším novodobým českým umělcům. V letech 1879–1884 pobýval převážně ve Francii, kde se zařadil mezi následovníky tzv. Barbizonské školy, později působil v Čechách. Během patnácti let vytvořil rozsáhlé krajinářské dílo, v němž rozvinul plenérový realismus francouzských krajinářů a v českém prostředí rozhodujícím způsobem přispěl k prosazení krajinomalby jako jednoho z vůdčích oborů výtvarného umění. Kniha zasazuje Chittussiho dílo do kontextu evropského umění té doby a důkladně zpracovává otázky spojené s tvůrčím procesem krajinářství a s vývojem malby v druhé polovině 19. století. Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.

Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu. Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách. Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.

Podoby volného času v umění XIX. století. Doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, která probíhala ve výstavní síni "13" od 21. února do 10. května 2020.

Pojmy uvedené v názvu sborníku z 37. mezioborového plzeňského sympozia ke kultuře 19. století v sobě nesou bohaté a vrstevnaté symbolické a metaforické konotace. Jednotlivé příspěvky tematizují nejen fyzické či technické „světlo“, ale i osvětu a dědictví osvícenství, nejen stíny luceren a kandelábrů, ale i stíny minulosti či smrti, nejen tmu, ale i temnoty v lidské mysli nebo tmářství. Tyto významy jsou sledovány v umělecké tvorbě, v lidové kultuře, v politické rétorice, ale také v technickém vývoji (např. optické přístroje) a jeho reflexi v kultuře. Příspěvky se týkají také proměny vnímání a chápání světa, životního stylu a mentality v souvislosti s rozvojem a zdokonalováním „umělého“ světla jakožto jednoho z podstatných prvků „modernizace“ ve společenském i technickém slova smyslu. Volně tak navazují na některá obdobně „abstraktně“ formulovaná témata minulých sympozií (Sen a ideál, Sacrum et profanum).

Vydáno ke stejnojmenné výstavě pořádané Severočeskou galerií výtvarného umění v Litoměřicích ve dnech 8.12.2017-4.3.2018