Plútarchos Knihy

Druhý svazek Plútarchových srovnávacích životopisů zahrnuje osm dvojic řecko-římských osobností, včetně čtyř samostatných biografií. Předchozí svazek obsahoval čtrnáct až patnáct životopisů. Z původního souboru se ztratil pouze zlomek, včetně jedné dvojice a autorovy předmluvy. Plútarchos se srovnáváním slavných osobností snažil porozumět minulosti, přičemž se nechtěl soutěžit s historiky, kteří již popsali významné události. Zaměřil se na charakter a jednání jednotlivců, které formovaly dějiny, a shromáždil údaje, jež byly opomíjeny. Vybral osobnosti, které nejlépe vyjadřovaly jeho výchovné záměry, a použil princip analogie pro porozumění. Biografie považoval za optimální žánr pro tento účel a vytvořil z nich svižné eseje. Nejvíce protagonistů pochází z klasické doby Athén, prvního století helénismu a římských občanských válek. Plútarchos tím demonstroval svůj pohled na řeckou a římskou historii a vytvořil galerii významných osobností, přičemž zdůraznil, že Řekové byli iniciátory ušlechtilých myšlenek a morálních ctností. Jeho dílo zpracovává bohaté dědictví klasické historiografie a nově interpretuje platónskou filozofii. Plútarchos sehrál klíčovou roli v přechodu křesťanství a jeho práce se stala oblíbenou mezi byzantskými učenci a evropskými vzdělanci, inspirovala renesanční a novověké autory a dodnes se čte.

Plútarchovy životopisy význačných osobností řeckých a římských dějin představují specializovaný dějepisný žánr - biografii. Reprezentují tento žánr v pokročilém vývojovém stadiu, kdy se vlivem peripatetické filozofie obohatil o prvky a postupy umělecké prózy za účelem dosažení mravního a estetického účinku na čtenáře. Plútarchoss pak do tohoto žánru učinil průlom svou koncepcí konfrontace osobností, kdy proti Řekovi postavil analogickou postavu Římana a srovnával jejich povahy, kariéru a skutky. Činil tak s ušlechtilým záměrem: demonstrovat souměřitelnou velikost obou antických kultur. Při líčení charakterových vlastností kladl důraz na morální kvality té které postavy, jež podle jeho mínění zasluhovaly následování. Touto metodou srovnávání chtěl zprostředkovat porozumění minulosti. Celkem se dochovalo 49 životopisů, z nichž 46 je párových, tzn. 23 dvojic a 3 jednotlivé. Ztracena je Plútarchova předemluva a první dvojice Epameinóndás a Scipio Africký. Tento svazek životopisů obsahuje 14 dvojic, další pak ostatní dvojice včetně jednotlivců a doslovu.

Řecký filosof, historik a esejista, jenž ve svých dílech často řešil náboženské otázky. Pojednání Proč už Pythie nevěští ve verších je součástí řady dialogů, jejichž děj je zasazen do delfské věštírny a dotýká se otázek spojených s jejím fungováním. Plútarchos, který na sklonku života působil jako Apollónův kněz v Delfách, zde reflektuje skutečnost, že zatímco za starých časů byly nejslavnější věštby vydávány v hexametrech, v jeho době jsou takřka výhradně prozaické. V rámci různorodé debaty se snaží vymezit vztah mezi lidským a božským faktorem při inspirovaném věštění a hájí názor, že zmizení veršovaných věšteb je důsledkem proměny ducha doby, nikoli známkou ochabnutí věštebné síly Delf.

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev pouhé náhody vyplývající z běžných fyzikálních procesů. Přestože si Plútarchos vyškolený platónskou theologií zachovává vůči atheismu přírodních filosofů určitou distanci, oceňuje jejich střízlivý postoj k náboženským jevům a tento názor si do jisté míry uchovává i v pozdější době, kdy se stává členem kolegia delfských kněží. V jeho racionálním přístupu k tradičním formám zbožnosti se tak odkrývají meze filosofického chápání náboženské víry.

Plútarchos z Chairóneie zasadil svůj spis O Sókratově daimoniu žánrově na pomezí historické novely a filosofického dialogu, do rámce skutečných událostí konce roku 378 př. Kr. v Thébách, kdy místní demokraté spolu se skupinou exulantů svrhli oligarchy vládnoucí krvavě a krutě pod ochranou spartské posádky. Spiklenci se scházejí v thébském Simmiově domě pod záminkou hovorů o filosofii. O jejich jednáních, činech a rozmluvách na filosofická témata, jež vedou mezi konspiracemi, referuje o něco později hostitelům v Athénách jeden z účastníků převratu, Kafisias, bratr nejslavnějšího thébského vojevůdce Epameinónda.

Plútarchos (po 45-po 120) z řecké Chairóneie patří k nejznámějším jménům antické literatury. Proslavily ho především Životopisy slavných Řeků a Římanů (vyd. v AK 2006 a 2007), v nichž vylíčil životní osudy významných řeckých a římských osobností. Mimoto je autorem více než dvou set drobnějších děl, jež věnoval nejrůznějším, především etickým otázkám lidského života (v AK soubory O lásce a přátelství, 1987, O politické činnosti, 2014). Z nich čerpá i svazek O historii, obsahující čtyři pojednání, věnovaná nejslavnějším obdobím a nejproslulejším představitelům řecké a římské historie (O Štěstěně Římanů, O Štěstěně či Zdatnosti Alexandra, Proslavili se Athéňané více ve válce než v umění?). Plútarchos líčí, jak se přitom uplatnila bohyně Tyché (Štěstěny) soupeřící s Areté (Zdatností) a dokládá řadu příkladů z dějin politických a dějin umění.

Politice je věnován svazek O politické činnosti, který obsahuje pětici pojednání o aktuálních problémech Plútarchovy doby, ale i zásadním koncepčním otázkám politické morálky (Politické rady, O monarchii, demokracii a oligarchii, Nepoučenému vládci, Má se stařec věnovat politice? a Filozof má rozmlouvat zejména s vládci). Čtenáře určitě překvapí, jak staré jsou nešvary politiků, jež plní stránky dnešních novin.

Filosofické rozpravy Plutarcha o přátelích i nepřátelích, pochlebnících, dlužnících a dalších tématech. Ve třech rozpravách učí starověký moralista o rozdílech mezi pravým, upřímným přítelem a falešným pochlebníkem a vysvětluje, že naši nepřátelé nám mohou být velmi prospěšní, protože ve styku s nimi se cvičíme v sebeovládání, v sebepoznávání a ve schopnosti čelit nepříznivým okolnostem. Posléze Plútarchos brojí proti dlužnictví, proti otročení bohatství a horuje pro svobodně odříkavou soběstačnost. Jeho ponaučení jsou plna literárních citátů a překypují množstvím příkladů z antického života.