Lenka Kuhar Daňhelová Pořadí knih

Rodina naší hrdinky sestává z všetečné matky, otce posedlého čistotou, protežovaného geniálního bratra a její maličkosti — Very. Ta úzkými okny stísněného bytu vyhlíží ven a snaží se uniknout před terorem nudy a úzkostného opečovávání, ale v prostředí ohraničeném pochybnými metodami rodičů nemá šanci. V zájmu zachování zdravého rozumu si začne vymýšlet vlastní příběhy a stane se spisovatelkou — a lhářkou. Veronica přibližuje své neúspěšné pokusy o osamostatnění a vymknutí se různým formám manipulace, objevování vlastní sexuality, a především své poněkud svérázné pojímání reality. Dá nám zakusit život v Římě v době od osmdesátých let do přelomu tisíciletí a s důvtipem a nenápadnou něhou popisuje nelehké téma — dospívání v ženu. Navzdory svižnému a vtipnému vyprávění se místy vynoří tísnivá existenciální témata, která nám připomínají, že namísto příběhu vítězky se šarmantně povzneseným úsměvem na tváři bychom stejně dobře mohli číst příběh oběti.

Kniha Joanny Oparek není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma. Kniha také není pouhou analýzou chování trýznitelů a jejich obětí. Daleko více v ní jde o většinu lidí, jež je nahlížena z vnější strany vězení trýznitelů a jejich obětí, zkrátka uvažuje se v ní o nás a my se tímto dozvídáme zprostředkovaně o svých nočních můrách; texty nám ukazují, jak nás násilí fascinuje, jak od zobrazované hrůzy nedokážeme odtrhnout oči. A jak i tuhle oblast počínání vyšinutých lidských myslí chceme podrobovat svým představám o morálce a vkusu. Provokativnost, síla a důležitost této knihy spočívá v konfrontaci s naší vlastní zvráceností a pokrytectvím. Nakladatelská anotace. Kráceno.

„Skousnu rty a nervózně se rozhlížím. Touha po sexu je tak silná, že sotva dýchám. Jako by se mi něco usadilo na hrudním koši a stále silněji mě dusilo. Jako by se mě zmocnila nějaká můra.“ Anita je závislá na sexu. Benzinové stanice, bary, pánské toalety – každé místo je dobré, aby na něm svedla muže. A ti téměř nikdy neodmítnou. Celá léta žije na hraně. Časem ztrácí všechno: syna, dům i každou další práci. Zoufale touží po něčí blízkosti, nedokáže však u sebe nikoho udržet. Palčivá touha po sexu způsobuje, že všechno ostatní ztrácí svou důležitost. Zoufalá touha po něčí blízkosti a touha po příležitostném sexu jí vzaly všechno. Přesto stále bojuje o důstojnost a lásku.

Nenaplněná, mnohdy tabuizovaná ženská touha a slast, a přitom nejhlubší a nejsilnější pramen bytí. I tak by se mohl pojmout rozsáhlý básnický výbor slovinské autorky Maji Vidmar, která je dnes považována za jednu z nejvýraznějších básnířek své generace a jejíž básnická tvorba tvoří stěžejní součást kánonu současné slovinské poezie. Výbor, který připravila překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová, zahrnuje texty z pěti básnických knih z rozmezí let 2005 až 2020 a představuje mj. stěžejní titulní sbírku, v níž vzorcem básní "je stírání hranic tří diskurzů: básnického, diskurzu lásky a diskurzu vysvětlování lásky".

V další knize Witolda Szabłowského najdete nezvyklý příběh posledních bulharských medvědářů a jejich cvičených medvědů, kterým sundali řetězy a učí je žít volně, bez drilu. Autor nachází překvapivou paralelu mezi osudem zvířat a vývojem postkomunistických zemí východního bloku. Pomocí metafory nám ukazuje, jak složitá může být cesta ke svobodě pro společnost, která žila dlouhá léta za železnou oponou, a jak nelehké je pro mnohé vyrovnat se s novou realitou. Také v reportážích z Kuby, Polska, Albánie, Srbska, Kosova, Řecka, Ukrajiny, Estonska a Gruzie autor zjišťuje, že je někdy lehčí změnit režim než mentalitu lidí. Při cestách za svými hrdiny například zkoumá v Kosovu reakci obyvatel na čerstvě nabytou nezávislost, na Kubě naslouchá místním, jak se obávají o život Fidela Castra, ve Stalinově muzeu v Gori zas průvodkyním, které vůdce dodnes adorují, zkoumá vztah Ukrajinců k možnému vstupu do Evropské unie, na londýnském nádraží nocuje s polskou bezdomovkyní, hledá rozpadající se albánské bunkry, se srbskou cestovkou se vydává po stopách Radovana Karadžiće? Zdá se, že v jeho příbězích, v nichž nechybí absurdita a černý humor, jsme všichni tančícími medvědy, kterým svoboda přináší úlevu, ale současně také nejistotu a bolest.

Ještě častěji než dříve se básnířka dotýká ran - ať už jsou to osobní zranění zmiňovaná jen s ostychem a v náznaku, anebo hluboké rány a nezhojitelné jizvy, které už navždy poznamenaly člověka jako "živočišný druh". Jména obětí holokaustu jsou tu znovu vyvolávána a pečlivě vyslovována, pozorně a pomalu, s úctou ke každé lidské bytosti, která se stala obětí nesmyslného zla. Jsou tu i vyhnaní, ti, jimž bylo ukřivděno, nezvěstní, ztracení a opuštění. Je to poezie plná nejen soucitu, ale nejhlubšího soucítění - skutečné empatie, opravdové lásky k bližnímu