Jean-Paul Sartre byl francouzský romanopisec, dramatik a esejista. Nobelovu cenu za literaturu v roce 1964 odmítl převzít.
Svazek přináší dvě Sartrova stěžejní prozaická díla – povídkový soubor Zeď (1939) a román Nevolnost (1938). Zeď vyšla rok po proslulém románu Nevolnost a obě díla pak vyústila na poli filosofickém spisem Bytí a nicota, který založil autorovu slávu jako ateistického existencialisty, ovlivněného filosofií Martina Heideggera.
Sešity z podivné války (září 1939–březen 1940) francouzského spisovatele a existenciálního filosofa Jeana-Paula Sartra (1905–1980) vycházejí u nás poprvé. Sartre je začal psát od prvních zářijových dnů 1939, když se po vstupu Francie do války s Německem nechal mezi prvními 2. září mobilizovat, dobrovolně opustil skvělou kariéru (již publikoval např. Nevolnost, Zeď, Imaginárno, učil na prestižní École normale supérieure) a odjel v roli meteorologa do posádky v porýnském Marmoutier. V prohnilém ovzduší „podivné války“ – několikaměsíčního vyčkávání zbraní a rafinovaného působení nacistické propagandy na podlomení ducha francouzských vojáků, měl na psaní dost klidu, mohl rozvíjet svou filosofii, ovlivněnou E. Husserlem a hlavně M. Heideggerem, téměř dokončit Bytí a nicotu, uvažovat o politice, přečíst a kriticky analyzovat úctyhodné množství literatury, a především uvažovat o lidských postojích ke světu, a zvláště o sobě. „Chci se změnit,“ píše na několika místech deníku. Jde hlavně o přerod pacifisty a antimilitaristy k člověku, jenž chce pochopit a přijmout válku jako svou „lidskou skutečnost“, do níž „byl vržen“. Z patnácti sešitů, jež Sartre popsal, než r. 1940 padl do zajetí, a jež hodlal vzhledem k deníkové upřímnosti publikovat až po své smrti, se jich zachovalo šest. Českému čtenáři přinesou mnoho cenných poznatků o dynamice uvažování jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století.
Rozhovory z let 1966–1968 s L. Novomeským, E. Krumbachovou, M. Kunderou, J. Škvoreckým, L. Vaculíkem, J. Muchou, J. Putíkem, D. Tatarkou, E. Goldstückerem, A. Bednárem, L. Čivrným, J. Skácelem, P. Karvašem, I. Klímou, V. Havlem, doplněné předmluvou J. P. Sartra k francouzskému vyd. (1970) a rozhovory s E. Hostovským (1973) a J. Voskovcem (1981).
Tři dramata (Mrtví bez pohřbu — Špinavé ruce — Trójanky) předního francouzského autora. V Mrtvých bez pohřbu (1946) se skupinka maquistů, čekajících na výslech a rozhodnutých se ctí při výslechu obstát, vyrovnává s úzkostí před fyzickou bolestí při násilném vymáhání výpovědí. Ve Špinavých rukou (1948) se podle autora ukazuje, „jak se mohou vyvíjet a řešit taktické spory uvnitř ilegální odbojové organizace“. Cílem Trójanek (1965), představujících úpravu antické tragédie, je podtrhnout protiválečnou myšlenku. Doslov Milan Kundera.
Slavný text známého francouzského filosofa a spisovatele poskytuje skvělý vhled do povahy jednoho z nejvlivnějších myšlenkových směrů 20. století. Srozumitelně a stručně, místy snad až lapidárně zde Sartre nastiňuje, oč existenciálním myslitelům jde. Ke slovu přicházejí témata jako úzkost, svoboda volby, morálka, zodpovědnost, svědomí, Bůh a mnohá další. Tento text z roku 1945 je svého druhu „manifestem“ existencialismu a jako takový patří bezesporu k základním filosofickým textům vůbec.
Sbírka novel vznikala postupně v rozmezí tří let. Některé z nich byly nejprve otištěny samostatně, avšak od roku 1939, kdy vyšly poprvé pod názvem Zeď (Le Mur), byly nadále vždy publikovány společně ve stejném pořadí a pod stejným titulem. Tato sbírka obsahuje 5 novel: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.
První román jednoho z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů, představující první literární aplikaci existencionalistické filosofie. Hrdinou románu je mladý intelektuál, který se pokusí z duševní krize, způsobené konvenčním životem na malém městě, osvobodit činem – literární prací. Je rozhodnut psát a psát cokoli, aby překonal chaos existence a dal smysl vlastnímu životu. Autor zde hodnotí lidský život jako náhodu a dochází k závěru, že smysl dodává lidskému životu pouze čin.
Autentický rozhovor dvou vynikajících představitelů francouzské literatury.
Výbor ze Sartrových kratších textů obsahuje významnou kritiku pojetí “já” ve filosofii vědomí (Transcendence ego, vydáno v roce 1936), dále kritiku psychologických a konkrétněji psychoanalytických představ o emocích, jež ústí do vlastní, fenomenologické analýzy emocionálního chování (Nástin teorie emocí, vydáno v roce 1938), a na závěr přednášku a následnou diskusi o Sebevědomí a sebepoznání (vydáno v roce 1948). Pojítkem všech tří textů je Sartrova představa o vědomí, jež je samo sobě plně přístupné (“průhledné”) a nemůže si před sebou nic zastírat. Proto je lidská existence existencí plně vědomou.
Autobiografická, poněkud sebeironicky laděná kniha, zachycující Sartrovo dětství a jeho dětské rozhodnutí stát se spisovatelem.
