Monografie Evy Kmentové, významné představitelky české sochařské tvorby 60. a 70. let min. st. Koncepce knihy, výběr a uspořádání obrazového a fotografického materiálu Ludmila Vachtová a Polana Bregantová; texty Ludmila Vachtová, Polana Bregantová a Olbram Zoubek.
Dílo Evy Kmentové (1928--1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.
Sochařka Eva Kmentová a sochař Olbram Zoubek představují dvě mimořádné tvůrčí individuality, oba se postupně stali ikonami českého, respektive evropského sochařství 2. poloviny 20. století. Byli spolužáky z neobyčejně podnětného ateliéru profesora Josefa Wagnera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde se vlastně obrodilo či znovuzrodilo české poválečné sochařství. A byli i životními partnery, manželství uzavřeli těsně po absolvování školy - partnerské, rodinné a přátelské vazby byly důležitou obranou proti demagogii totalitní doby, což se v podtextu odrazilo i v jejich práci a přístupu k ní. Eva Kmentová i Olbram Zoubek byli autory výrazných plastik, kde důležitou roli hrál člověk, jeho postavení ve světě a době, s niterným prožitkem lidské existence. Kniha představuje okruhy, vycházející jak z vlastních děl obou autorů (témata jako figura, gesto, povrch, prázdno a jejich rozdílné či blízké ztvárnění oběma autory), tak se v ní objevují momenty vzájemné inspirace. Kniha se soustředí na období od konce padesátých do začátku osmdesátých let, ukazuje jak známé práce obou sochařů (Zoubkovy Strážci, Běžec, či plastiky ze série Zastřelení; Kmentové Opuštěný prostor, Lidské vejce či stély s otisky prstů a rtů), ale i méně známá díla, reliéfy a drobné plastiky. Kniha byla vydána k příležitosti výstavy Kmentová Zoubek Lidská důstojnost v Galerii Miroslava Kubíka.