Jakub Arbes

Jakub Arbes (12.6.1840 – 8.4.1914) byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. Narodil se v rodině obuvníka na Smíchově, pražském předměstí s dýmajícími komíny a špinavou dělnickou kolonií. Jako osmiletý napjatě naslouchal hovorům o barikádách a bojích revolučního roku 1848. Ve škole byl jeho spolužákem Julius Zeyer, učil jej Jan Neruda. Již od klukovských let si Arbes všímal dění ve společnosti a pochopil, že Češi usilují o samostatnost. Stal se novinářem, který po léta burcoval svými články český národ, strádající pod rakouskou nadvládou. Arbes byl od počátku pro vládnoucí kruhy podezřelý, obzvlášť když se zajímal o životní podmínky dělníků a seznamoval české čtenáře s myšlenkami prvních socialistů. Ve funkci odpovědného redaktora Národních listů (1867–77) byl často vyslýchán a nakonec v letech 1873–74 vězněn v České Lípě.

V té době se Arbes rozhodl, že se bude věnovat literatuře. Už od konce 50. let se pokoušel o básně a drama, ale nebyl nijak úspěšný. Obrat v jeho tvorbě nastal po četbě E. A. Poea, E. T. A. Hoffmanna, Ch. Dickense a N. V. Gogola.

Prvním romanetem, které si mohli čtenáři přečíst, byl Ďábel na skřipci (1857). Arbesův osobitý přístup k vytváření povídky z fantaskních a reálných prvků se plně rozvinul ve Svatém Xaveriovi (1873). Arbes tak zaznamenal u čtenářů nebývalý ohlas – nedlouho po jeho vydání se do pražského chrámu sv. Mikuláše hrnuly zástupy zvědavců. Arbes totiž v romanetu líčí příběh chudého pražského mladíka, který v Balkonově oltářním obraze Svatého Xaveria hledá tajnou nápovědu, jak získat poklad. Teprve po mnoha letech hrdina zjistí, že celá jeho úmorná práce byla nadarmo.

V těžkém období, kdy byl Arbes vyloučen z redakce Národních listů a ztratil možnost stálého příjmu, vznikají na konci 70. a v první polovině 80. let další romaneta s tajuplnými motivy: Sivooký démon (1873), v němž jde o hrůznou konzervaci mrtvoly dítěte, Ukřižovaná (1876) s motivem obrazu ženy na kříži či Zázračná Madona (1875) o elixíru života. V Newtonově mozku se setkáváme s vědecko-fantastickým motivem přístroje letícího kosmem, s jehož pomocí lze sledovat dějiny lidstva. V letech 1876–78 se stal Arbes dramaturgem Prozatímního divadla a s M. Alšem vydával v letech 1880–81 satirický časopis Šotek, který však zápasil s cenzurou a zanikl pro nedostatek finančních prostředků.

V pozdějších Arbesových romanetech Akrobati (1878) či Etiopská lilie (1879) fantaskní prvky ustupují ve prospěch sociální tématiky, často s autobiografickými prvky. Mezi romány ze života chudých v podmínkách raného kapitalismu patří Kandidáti existence (1878), Moderní upíři (1879) a Mesiáš (1883). Vystupují v nich „ztracené existence“ – hrdinové, kteří se snaží reformovat neutěšené společenské poměry a ztroskotávají. Nedokončen zůstal román ze smíchovské periferie Štrajchpudlíci (1883). Tyto příběhy jsou často příliš komplikované, zápletka stíhá zápletku a čtenář ve složitých konstrukcích ztrácí přehled. Arbes se těchto nedostatků vystříhal v posledních dvou velkých románech: Anděl míru (1890), který líčí rozklad hodnot způsobený pronikáním kapitalismu na venkov a Poslední dnové lidstva (1895), tragický osud ženy, která chorobně trpí pro domnělou manželskou nevěru. Zajímavou složkou Arbesovy tvorby jsou jeho studie o výjimečných osobnostech (Niccolò Machiavelli, E. A. Poe, Karel Sabina aj.), které shrnul do knih jako Nesmrtelní pijáci (1896) a Záhadné povahy (1909).

Poslední léta života strávil Arbes téměř slepý, v chudobě a osamění. Stal se obětí českých maloměstských poměrů. Zemřel 8. dubna 1914 v Praze.