Anton Pavlovič Čechov

Anton Pavlovič Čechov (Антон Павлович Чехов), (* 29.1.1860, † 15.7.1904) - světoznámý ruský prozaik a dramatik, jeden z největších povídkářů světové literatury, přichází na svět 29. ledna roku 1860 v ruském Taganrogu jako třetí syn v rodině kupce (Čechovův děd se teprve před 20 lety vykoupil z nevolnictví).

V mládí Čechov (nepříliš úspěšně) studuje gymnázium – maturuje v roce 1879 a ve stejném roce pak odchází do Moskvy, kde po otcově bankrotu žije již celý zbytek rodiny.

V Moskvě Čechov studuje lékařskou fakultu Moskevské univerzity (absolvuje v roce 1884), povolání lékaře se pak ale věnuje jen krátký čas ve Voskresensku a Zvenigorodu, od roku 1886 se Čechov věnuje dráze profesionálního literáta.

V roce 1888 se A. P. Čechov stává laureátem Puškinovy ceny Akademie věd. O dva roky později, v roce 1890 se vydává Čechov na Sibiř na ostrov Sachalin, kde navštěvuje tamní trestaneckou kolonii – tuto svoji cestu a otřesný život trestanců pak popíše v knize Sachalin (Ostrov Sachalin, 1893). Cesta na Sachalin patrně urychlí Čechovovo tuberkulózní onemocnění, jehož první příznaky se u něj objevují již za univerzitních studií.

V roce 1892 se stěhuje do městečka Melichovo, kde vzdělává místní mužiky a za epidemií cholery v letech 1892–93 léčí vesnické obyvatelstvo.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů (tuberkulóza) na Krym, do Jalty, kde se střetává s dalšími významnými ruskými spisovateli, mimo jiné s L. N. Tolstým a M. Gorkým (viz Gorkij, Maxim). V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov žení s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou.

Do literatury vstupuje Čechov již za svých vysokoškolských studií, kdy pod pseudonymem A. Čechonte uveřejňuje humoristické povídky v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl či Oskolki – v této době vznikají Čechovovy povídky Chameleon, Štába Prišibejev (Untěr Prišibejev, 1885), Smrt úředníka (Smerť činovnika) a jiné.

V dalším období tvorby A. P. Čechov obnovuje žánr tzv. smutné humoresky (po Gogolovi) a groteskní satirické povídky, vyznačující se úsporností stylu, dramatickým spádem děje a uměním autora charakterizovat postavy i prostředí děje detailem – příkladem toho je Čechovova první sbírka povídek Melpomeniny pohádky (Skazki Melpomeny, 1884) či Pestré povídky (Pjostryje rasskazy, 1886).

Konec osmdesátých let pak znamená v Čechovově tvorbě výrazný posun – Čechov začíná tvořit povídky, v nichž analyzuje a zkoumá mezilidské vztahy a v nichž podává diagnózu duševních stavů svých hrdinů středních vrstev – lékařů, učitelů, advokátů, důstojníků atd.

V této době též vzniká Čechovův první větší literární útvar, novela Step (Stěp, 1888) a v roce 1889 pak Čechov vydává novelu Nudná historie (Skučnaja istoria).

Kromě prózy se Čechov na konci osmdesátých let 19. století věnuje i dramatu – kromě vtipných jednoaktových humoresek Labutí píseň (Lebedinaja pesňa, 1887), Medvěd (Medveď, 1888), Námluvy (Predloženije, 1888) a Jubileum (Jubilej, 1891) tvoří i celovečerní divadelní hry – vzniká Platonov (Čechovova dramatická prvotina, která je nalezena v autorově pozůstalosti v roce 1923 jako text bez názvu), komedie Ivanov (1887) a hra Lesní duch (Lešij, 1889).

Devadesátá léta 19. století jsou u Čechova léty prozaické tvorby – vzniká již zmíněný Sachalin a cyklus patrně nejpozoruhodnějších Čechovových próz: povídky Souboj (Duel, 1891), kde je zachycen život ruských důstojníků v Abcházii, Pavilon č. 6 (Palata No. 6, 1892), přinášející výpověď o poměrech panující v nemocnici pro duševně choré (svého času je tato povídka chápána jako obžaloba carského režimu), Neposeda (Popryguňa, 1892), Dům s mansardou (Dom s mezaninom, 1896), Anna na krku (Anna na šeje, 1895), Dušička (Dušeňka, 1899), Dáma s psíčkem (Dama s sobačkoj, 1899) a novela Černý mnich (Čornyj monach, 1894).

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pak Čechov tvoří svá nejslavnější dramata – vznikají hry Racek (Čajka, 1896), Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, 1897), Tři sestry (Tri sjostry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad, 1904), kterými Čechov svým vlastním osobitým způsobem navazuje na dramatickou tvorbu norského dramatika H. Ibsena.

15. července roku 1904 pak Anton Pavlovič Čechov předčasně ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá na tuberkulózu v sanatoriu v německém Badenweiler. -- V roce 2018 vyšlo najevo, že Čechov nezemřel na tuberkulózu, ale na mozkovou mrtvici. Britští vědci analyzovali pět posledních Čechovových dopisů a košili, kterou měl Čechov na smrtelné posteli a která byla pietně uložena ve spisovatelově muzeu v Melichově. Osm zjištěných proteinů prokázalo přítomnost tuberkulózních bakterií, velkým překvapením byl ale objev proteinu ITIH4, jenž je jasným markerem mrtvice. *

Biografické knihy: Jan Cigánek: A. P. Čechov