Pavel Vilikovský Knihy

Především je to příběh lásky doceněné až při jejím vymizení, příběh hledání či ztrácení vlastní totožnosti anebo příběh pátrající po smyslu našeho počínání. Při jejich vyprávění jsou originálně reflektovány všední i nevšední, zásadní i banální, každodenní i jedinečné otázky a problémy. Např. o existenci duše a jejím vztahu k tělu, o podstatě člověčí identity, o rozdílu mezi omylem a selháním, tvorem a bytostí, uměním a vědou. Nechybí ovšem ani zamyšlení nad tím, jestli je krtkovi v jeho kožíšku horko. Nebo zda se mravenci potí či jestli také mají duši. Vše je situováno převážně do nedávné Bratislavy, ale rovněž třeba do indiánských rezervací kmene Menominiů nebo na dávný uherský venkov. Letmý sníh přináší mimořádný čtenářský zážitek, který pobaví, inspiruje, hlavně však ohromí svou existenciální syrovostí a naléhavostí.

Asi nejzásadnější Vilikovského román, spolu s Příběhem opravdického člověka (Větrné mlýny 2014). Dvě části knihy, nesoucí v názvech téma osamělosti, spolu vzdáleně příběhově souvisejí, ale nahlížejí na zlo ze dvou úhlů. Zevnitř a zvenčí. V první části čteme nemilosrdnou vivisekci proměny charakteru ve prospěch totalitní moci, za kterou je potřeba zaplatit. Ve druhé části je to potom zpráva o snaze dopátrat se podstaty největšího zla. Vilikovský jako bravurní vypravěč a mistr jazyka nechává po sobě dlouhodobě platné poselství, a nejen touto knihou.

Sbírka krátkých povídek o náhodných setkáních a podivných erotických vztazích, končících obvykle rozčarováním a skepsí nad citovým životem dnešních dnů. Ze slovenského originálu, vydaného roku 1965 ve Slovenském spisovateli v Bratislavě, upraveného pro české vydání autorem, přeložil Emil Charous.

Jedinečná ukážka literárneho ekumenizmu – v chráme či v krčme jednej knižky sa schádzajú báseň, esej a poviedka. Hoci predstavujú tri rozličné literárne žánre, pochádzajú od troch rozličných majstrov a zastupujú tri rozličné vierovyznania, nielen že dokážu priateľsky nažívať vedľa seba, ale spolu s fascinujúcimi kresbami Mareka Ormandíka vytvárajú nový čitateľsky príťažlivý a myšlienkovo podnetný celok.

Brilantní esejistická novela duchem mladého rozhněvaného muže slovenské literatury. Záměrně píšeme o nezvyklém žánrovém vymezení esejistická novela. Autor zde totiž formuluje své úvahy o Slovensku a Slovácích, ale také slovenských spisovatelích, lépe slovenském spisovatelství, a to velmi kriticky, až kacířsky. Leckterý národně orientovaný slovenský čtenář se při domácím vydání mohl oprávněně cítit pobouřen. Nutno dodat, dobře mu tak. Tomu čtenáři, samozřejmě. Vilikovský cílí do slabých míst slovenské národní a kulturní identity s nesmiřitelnou a neúprosnou přesností válečného snajpra. Jeho úvahy inspirované větou slavného rakouského rouhače a hněvivce Thomase Bernharda prolíná příběh náhodného, krátkého, intenzivního a tragického milostného vzplanutí starého muže a stále ještě mladé ženy, s nádherně vypodobněnou milostnou scénou, jednou z nejsugestivnějších v současné literatuře. Ostatně to Vilikovský uměl vždy, ale uměl s tím i exkluzivně šetřit. Jeho cudnost je právě v tom, jako by zastával názor, že jeden otevřeně vylíčený milostný akt je pro jednu knihu tak akorát.

Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným zjednodušením Vilikovského odvážného a čtenářsky náročného textu. Vazba na jednoduchost a přímočarost dětství je jen jedním z interpretačních klíčů k hlavní postavě, bezejmennému bratislavskému „středoškolskému kádru“, který si během devíti měsíců jakéhosi sedmdesátého roku zapisuje své zážitky a myšlenky. Čteme tak reflexe sebe sama, vztahu k manželce, synovi, rozvíjejícího se milostného vzplanutí ke spolupracovnici, názory na dobovou politickou situaci, na ženy obecně, výchovu, nedávnou historii. Autorovi se podařilo prostřednictvím jazykové stylizace brilantně vystihnout nejen dobový, ale nadčasový lidský typus, který svou konformností, nevědomou nesoudností kombinovanou s přeceňováním a vysokými ambicemi stál, stojí a pravděpodobně i nadále stát bude u základů každé společnosti, která si adjektivum „občanská“ do erbu určitě nedává.

Šest povídek ze současnosti s nádechem kritiky i satiry

Není ve slovenské literatuře mnoho spisovatelů, na jejichž novou knihu by někdo skutečně netrpělivě čekal. Dost často se knihy nemůže dočkat jenom samotný autor, případně jeho hrdí příbuzní. Pavel Vilikovský je jiný případ. Na každou jeho knihu čeká dost lidí, kteří ví, že jeho psaní patří k tomu nejlepšímu, co může současná slovenská literatura nabídnout. Jestli se tito čtenáři zatím ani jednou nezklamali, je to především proto, že Pavel Vilikovský nenabízí polotovary, dopracovává každou prózu až do detailu a dokáže mezi svými prozaickými nápady nemilosrdně selektovat. Výjimkou není ani jeho nová kniha povídek s názvem Kouzelný papoušek a jiné kýče.

Románová novela Posledný kôň Pompejí, vyšla na Slovensku v roce 2001. Zdánlivě jednoduché vyprávění o několikaměsíční návštěvě Londýna, kterou již v devadesátých letech vykoná mladý slovenský muž, je plné hravosti, vtipu, náhod, černého humoru, ale také smutku, trpkosti nad současným světem, a především pak permanentní konfrontací středoevropské identity s okolním, a nejen západním světem. Děj knihy shrnul slovenský satirik Tomáš Janovic: „Slovenský mládenec sa ocitol v Londýne, pobudol tam niekoľko mesiacov a nakoniec sa vrátil domov.“