"Kniha, kniha... Nedoufala jsem, že bych ji byla schopna kdy napsat. Ale pociťovala jsem přímo trýznivá muka, když jsem si představovala tuto knihu, o jejíž nutnosti jsem byla tak přesvědčena, knihu o lásce a bolesti, dojímavou, a přece užitečnou, nelítostnou, a přece soucitnou, která by poprvé ukázala celému světu duši moderní ženy, která by se poprvé dotkla svědomí a citu muže, toho smutného druha... Což ji nikdo nenapíše?" Tuto patetickou otázku zodpověděla Sibilla Aleram kdysi dávno na počátku 20. století svou zpovědí nejslavnější, nazvanou prostě Žena. Historií mladé ženy, jež uvede ve skutek gesto Ibsenovy Nory. City a myšlenky, jež tu, tehdy mladičká, autorka vyslovila, věk možná prohloubil, umělecká zkušenost vytříbila její výraz, přesto však zaujímá Žena první místo v její tvorbě: pro svou upřímnost, naléhavost, pro svůj mladistvý elán.
