Thomas Bernhard Knihy

Soubor pěti autobiografických novel (Příčina, 1975; Sklep, 1976; Dech, 1978; Chlad, 1981; Dítě, 1982), ve kterých se nejčtenější rakouský autor minulého i tohoto století vyrovnává formou "negativního" životopisu s traumaty, a současně zachycuje atmosféru poválečného Rakouska, je strhující tragikomickou výpovědí o světě. Bernhard hledá příčiny svého neštěstí, své plicní choroby, neutěšených rodinných poměrů i lidské nenávisti. Rozhodně si ale nebere servítky a bezohledně spílá všem, kteří jsou ochotni mu naslouchat.

Soubor povídek Thomase Bernharda nastoluje všechna ústřední témata a postupy autorovy tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. A jakkoli svět Bernhardova Rakouska připomíná čtenáři takřka nezaměnitelně současný český kontext, jakkoli se autorova nenávist a láska k osudovému místu střední Evropy zdá tak důvěrně blízká našim banálním a tragikomickým příběhům, jakkoli slova o tuposti státní moci často doslovně mapují i český prostor, právě v povídkách se snad ještě průzračněji odhaluje smysl zvláštní litaničnosti Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad. Bernhardův povídkový soubor navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý současný vypravěč ovšem dokáže stylistickou vypjatostí a pohybem své promluvy vyjádřit nepřímo napětí existence postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky jsou neodmyslitelnou součástí jeho velkých románů, stejně jako je dnes už jeho dílo neodmyslitelnou součástí velké prózy dvacátého století.

Román Vyhlazení (Auslöschung, 1986) představuje poslední a vrcholný autorův příspěvek světové literatuře. Rozvíjí zde a k dokonalosti přivádí všechny motivy a prostředky, které prostupují jeho tvorbu odpočátku: kritika všeho a všech – zejména rakouského státu a společnosti – jako umění literární nadsázky, všudypřítomná tragikomika, sarkasmus, sebeironie a bytostně hudební rytmus vyprávění.

Programová brožura k inscenaci Oběd u Wittgensteina. Inscenace měla premiéru 7. listopadu 2019 ve Stavovském divadle. Brožura zahrnuje mj. text hry Oběd u Wittgensteina (Ritter, Dene, Voss) v překladu Zuzany Augustové a texty režiséra inscenace Daniela Špinara a dramaturgyně Marty Ljubkové.

Kniha přináší pět divadelních her předního rakouského spisovatele a dramatika - Slavnost pro Borise, Společnost na lovu, Síla zvyku, Světanápravce a U cíle.

Tři romány Thomase Bernharda (Korektura, 1975; Ztroskotanec, 1983; Mýcení, 1984) vycházejí v kazetovém vydání u příležitosti dvaceti let od autorova úmrtí. Ústředním motivem všech tří románů je posedlost tvořením, uměleckou tvorbou a zároveň její tragické selhávání, ztroskotávání a míjení se s uměleckou pravdou i realitou. Tyto momenty mají v určité míře společné i hlavní postavy: architekt Roithamer v Korektuře, klavíristé Wertheimer a Glenn Gould ve Ztroskotanci i hudební skladatel Auersberger v Mýcení. Tragika je však v Bernhardových prózách bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací. Proto také v autorově vlasti přijímali jeho tvorbu nejednoznačně, s podrážděním i odporem. Snad nejvýrazněji se to projevilo právě v případě románu Mýcení, v němž se někteří protagonisté možná i oprávněně poznali a zažalovali Bernarda pro nactiutrhání. Kazetové vydání románů doplňuje samostatný a jinak neprodejný sešit s titulem Zrod tří románů Thomase Bernharda, který líčí složité a někdy až dramatické okolnosti doprovázející autorovo psaní – od prvního nápadu přes vyjednávání s nakladatelstvím, neustálé odklady termínů a proměny uměleckého záměru až k vydání knihy. Text vybral a přeložil z editorských dodatků k jednotlivým svazkům německého kritického vydání Bernhardova Díla Radovan Charvát.

Román Korektura z roku 1975 patří k vrcholným dílům Thomase Bernharda. „Ve skutečnosti jsem nakonec zděšen z toho, co jsem dosud napsal, protože vím, že vlastně vše je úplně jinak, takže když se dostaví ta pravá chvíle, musím vše neustále korigovat, a tak vše jen opravuji, až pak opravuji, už i co jsem jednou opravil,“ říká hrdina románu architekt Roithamer. V knize se zrcadlí lidská velikost i ubohost, proměňující se vztah ke krajině i vlasti, rodině i institucím. Hluboká tragika lidského úsilí po dokonalosti, tragika touhy po životní a umělecké pravdě se jako v jiných autorových dílech pojí s komičnem a ironickým nadhledem.

Svazek obsahuje následujících pět her: Minetti (1977); Před penzí (1979); Zdání klame (1983), Divadelník (1984), Náměstí hrdinů (1988). Kniha je opatřena studií Hanse Höllera.

Třetí svazek souborného vydání dramatického díla Thomase Bernharda obsahuje rané dramatické texty, libreta a dramolety z přelomu 50. a 60. let (pouštní růže, 1959; Hora; Hlavy, 1957; Vybájená; Róza; Jaro) a dvě celovečerní hry z počátečního období (Ignorant a šílenec, 1972; Prezident, 1975). Doslovem opatřil Miroslav Petříček.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.

Svazek Hry IV je poslední z řady Bernhardových textů vydaných Divadelním ústavem v Praze. Obsahuje hru Velikáni (překlad Václav Cejpek), která završuje první Bernhardovu dramatickou etapu, a celovečerní hry a dramolety ze středního a závěrečného autorova tvůrčího období: Immanuel Kant (překlad Josef Balvín), Nad vrcholky strání a výš (překlad Zuzana Augustová), Nebožtík, Májová, Zápas, Zproštění viny, Zmrzlina, Německý oběd, Všechno nebo nic (překlad Jitka Jílková), Claus Peymann opouští Bochum a jde jako ředitel Burgtheatru do Vídně, Claus Peymann a Hermann Beil na Huspeninové louce (překlad Barbora Schnelle) a Claus Peymann si kupuje kalhoty a jde se mnou na oběd (překlad Zuzana Augustová). Svazek zakončuje doslov Alfreda Pfabigana Thomas Bernhard. Rakouský světový experiment.

Hrdina, kultivovaný muž středního věku, touží napsat vědeckou práci o obdivovaném skladateli, ale jeho práci v samém počátku přeruší návštěva obávané sestry a strach, že by se tato úskočná obchodnice pohrdající jeho zjitřenou fantazií, mohla vrátit. Ve druhém plánu knihy odjíždí psychicky vyčerpaný muž na Mallorku, kde se místo odpočinku stane svědkem tragédie mladého manželského páru, jejichž život končí sebevraždou. Podle místního zvyku jsou manželé pohřbeni v betonové kryptě a ponechání zapomenutí. Na malé ploše autor sugestivně charakterizuje svět, který zabíjí vše pozitivní lidskou omezeností a sobectvím, proti kterým se citlivější jedinec nedokáže ubránit.

Nicolas Mahler zpracoval černočernou komedii Thomase Bernharda do podoby úžasné komiksové adaptace. Každý druhý den dopoledne – vyjma sobot s volným vstupem – usedá na lavici před Tintorettovým Mužem s bílým plnovousem ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu hudební filozof Reger. Jednoho dne dojde k přerušení této rutiny: Reger požádá přítele Atzbachera, aby se s ním v muzeu sešel právě v sobotu. Než je však důvod tohoto nezvyklého chování odhalen, oddává se Reger velkolepým strhujícím tirádám namířeným proti umění vůbec a proti malířství zvláště, zatracuje Stiftera i Heideggera, nadává na Vídeň i Vídeňany – a přitom ví, že záchranu nelze hledat jinde než právě u člověka.

Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.

V Bernhardově literární pozůstalosti uložené v jeho archivu v rakouském Gmundenu byl přednedávnem objeven autorův rukopis s titulem Moje ceny. Jak z archivních materiálů vyplývá, strojopis vznikl v roce 1980. Svébytný beletristický text obsahuje autorovy komentáře k udělení celkem devíti významných literárních ocenění, jichž se autorovi dostalo, a zároveň tři proslovy, které při těchto příležitostech vznikly. Kniha se vyznačuje typicky bernhardovskou sebeironií a komikou, jakož i sarkasmem vůči bezduchým oficialitám a společenským rituálům.

Román Mýcení z roku 1984 je autobiografickým příběhem a zároveň autorovým stanoviskem k otázkám umělecké tvorby. Rámec vyprávění je jednoduchý. Vypravěč se účastní „umělecké večeře“ na počest předního herce Dvorního divadla. Z ušáku v ústraní pozoruje dění a zároveň se před jeho vnitřním zrakem odvíjí příběh mrtvé přítelkyně. Bernhard si bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, její míjení se s uměleckou pravdou. Nemilosrdná kritika je i zde bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací; někteří protagonisté „umělecké večeře“ se v knize poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání.... celý text

Na klavírním kurzu v salcburském Mozarteu se setkávají tři klavíristé: Wertheimer, budoucí klavírní génius Glenn Gould a fiktivní vypravěč. Drtivé setkání s Glennem Gouldem a jeho nepřekonatelnou interpretací Bachových Goldbergovských variací představuje ústřední motiv příběhu o posedlosti uměním, touze po dokonalosti a tragických ztroskotáních. Román Ztroskotanec, který vyšel v roce 1983, snad nejzřetelněji vyslovuje Bernhardovy postoje k problematice umění, ale současně nabízí další témata pozdní tvorby tohoto nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století: spílání Rakousku, všudypřítomná tragikomičnost a sebeironie.

Tři autorovy kratší prózy ze šedesátých let spojuje téma trýznivého prožitku lidského údělu. V novele Ungenach (1968) zpracovává motiv dědictví, který o téměř dvacet let později rozvinul ve svém vrcholném románu Vyhlazení. Ve světě zachváceném rozpadem se mladý hrdina v konfrontaci s minulostí pokouší vypořádat se s rozvolňováním hodnot. V rané próze Amras (1964) se dva bratři na krátkou dobu po sebevraždě rodičů ocitají na hranici života a smrti. Bernhard zde kombinuje vyprávění s prvky deníku, útržky korespondence a aforismy; vše má jen podobu fragmentu, protože svět se pro oba bratry rozpadl. Také závěrečné Moušlování (1969) je zprávou o zraněném životě a o jednotvárnosti lidské existence. Čtyři muži se po léta scházejí v hospodě u karet. Ale jednoho večera je zvyk porušen, protože jeden z hráčů se už nedokáže ke hře dostavit. Na jediné situaci Bernhard ukazuje, jak se konvence a všední očekávání pod tíhou a tlakem nevypočitatelné skutečnosti rozpadají, jak se z norem, z nichž se skládá život, náhle bez pravidel rodí katastrofa. Soubor vyšel v roce 2000 pod názvem Tři novely.

Svazek Bernhardových řečí, rozhovorů a fejetonů shromažďuje jeho žurnalistické práce a veřejná vyjádření chronologicky, odhalující „veřejného Thomase Bernharda“. Tento autor se aktivně podílel na utváření svého veřejného obrazu a provokoval odezvu na své dílo, kterou následně integroval do své literární produkce. V textu se projevuje charakteristický bernhardovský rukopis, kde se prolínají humor a vážnost, komedie a tragédie. Většina materiálu byla dosud rozptýlena v časopisech, zejména v souvislosti s Bernhardovými literárními začátky a články v regionálním tisku. Rozsah otevřenosti v jeho projevech je zajímavý; zatímco v jeho literárních dílech se jeví jako nemilosrdný kritik, některé rozhovory odhalují, že za jeho razancí se skrývá smích. Pozdější „veřejné“ texty se často blíží literatuře, přičemž inscenuje „aféry“ jako veřejné divadelní představení, jehož scénou jsou noviny a čtenářské dopisy. Tento přístup ilustruje, jak Bernhard zpracovává hluboké existenciální otázky. Publikace vychází z edice Der Wahrheit auf der Spur, připravené nakladatelstvím Suhrkamp, a česká verze představuje výběr relevantní pro české kulturní prostředí, doplněný rozhovorem Petera Hamma s Bernhardem.

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 Bernhard představuje postavu Konráda a jeho manželku, která je upoutaná na kolečkové křeslo. Konrád zakoupil opuštěnou vápenku v Rakousku, aby získal klid pro sepsání studie o sluchu, o niž se pokouší více než dvacet let. Společně se ženou se izolují od světa a snaží se napsat epochální práci, avšak čím více se na ni soustředí, tím více se od ní vzdaluje. Jeho psaní neustále selhává, a tak se smrt stává posledním aktem, který může jeho životu dát smysl: na Vánoce, v den narození Spasitele, zastřelí svou ženu. O dva dny později je nalezen promrzlý v žumpě a bez odporu je odveden policií. Román zkoumá příčiny této smrti a neúspěchu v psaní, přičemž se dotýká témat deprimujícího dětství a nesnesitelné každodennosti. Konrád a jeho žena představují typické protiklady: on preferuje politiku a akci, zatímco ona se zaměřuje na poetickou existenci a kontemplaci. Konrádovo duševní postižení kontrastuje s tělesným postižením jeho manželky. O jeho světě se dozvídáme z vyprávění zástupce životní pojišťovny, který skládá Konrádovy výroky z hospodských tlachů a svědectví dvou správců, kteří byli nejblíže jeho životu.

Soubor Bernhardových nejranějších prozaických textů – většinou novinových příspěvků z let 1950 až 1956 – je poprvé takto souhrnně představen českému čtenáři. V těchto prózách je zřetelný vliv Bernhardova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera (1881–1949), neboť jsou ještě plné vztahu k idylickému venkovu. Literární identifikace se světem venkova, představující v padesátých letech už poněkud anachronický mýtus v opozici k městu, nám pomáhá pochopit zaujetí, s nímž autor v pozdějším díle ničí venkovskou idylu. K těmto raným prózám je přiřazen fragment Ital (1964), který Bernhard později ještě rozvinul v románě Vyhlazení (1986). Závěrečnou povídku, napsanou původně pod názvem Listonoš (vyšla 1963), autor později pozměnil a vydal pod názvem Kulterer (1969).

Novela nejvýznamnějšího rakouského spisovatele druhé poloviny 20. století Thomase Bernharda (1931–1989) Ano vyšla roku 1978, tedy ve stejném roce jako jeho prózy Dech, Imitátor hlasů nebo divadelní hra Immanuel Kant. Přesto se tolik liší nejen od těchto textů, ale i od ostatních Bernhardových knih. Ano je příběhem o přátelství a cestě z izolace. Je vyprávěním o smíření a hlubinách mezilidských vztahů. Je také přitakáním smrti i životu zároveň. Ano představuje Thomase Bernharda, jak jsme ho zatím neznali: jako autora hledajícího a nacházejícího svého životního zachránce. A navíc inspirovaného ženským světem. Ano je knihou nejmírnější, možná dokonce nejněžnější, a v jistém smyslu i knihou s nejsilnějšími autobiografickými rysy. Touto novelou začíná autorův příklon k fiktivně (auto)biografickému způsobu psaní, kdy se stírá rozdíl mezi vybájeným a reálným světem a na jehož konci stojí Bernhardovo nejproslulejší dílo – Vyhlazení.

Chůze je v této novele o dvou mužích, vydávajících se každé pondělí a středu na procházku a vzpomínajících na přítele, který se pomátl, symbolickým vyjádřením pohybu života, který trvá, jen pokud neustává – a končí, jakmile dospěje k cíli. Nevysvětlitelná událost v Rustenschacherově obchodě s obleky dokládá, že duchovní člověk má ideální kalhoty v hlavě ještě dřív, než přikročí k jejich koupi. Takže ať vkročí kamkoli, vytuší, že všude narazí na více či méně podřadné zboží. Jenomže Thomas Bernhard nezůstane jen u tohoto banálního zjištění: pokročí ještě dál. Jeho hrdina zklamání neustále očekává, a přesto přijde okamžik, kdy je toho všeho najednou přespříliš. A v té chvíli se zastaví. To je však současně pád do pomatenosti: život je neustálý pohyb od jedné krajnosti ke druhé, ale nemá žádný střed, a proto každý, kdo se uprostřed pohybu zastaví, najednou není nikde. Nesmíme přemýšlet o důvodech chůze, jak a proč jdeme, protože jinak nám hrozí, že se zastavíme. Velcí romanopisci včerejšího světa nazvali Rakousko výzkumnou laboratoří zkázy světa. Ale to bylo ještě v čase převratných světových událostí, kdy osudy jednotlivců zastíraly hroutící se státy a zanikající mocnářství. Thomas Bernhard už žije v jiných dějinách a tomu pak odpovídají i jeho romány. Jeho Rakousko je už jen patologickým ústavem zkoumajícím nejrůznější projevy a důsledky choroby zvané život.

Ve svém prvním velkém románu, jenž vyšel v roce 1967, odhaluje Thomas Bernhard se svou typickou bezohledností, ironií, ale především prozaickou suverénností úzkostné stránky lidského života, který se často až zákonitě vyjevuje jen jako nevýslovné utrpení. Lékař se synem se v něm vydávají do temných údolních vesnic ve Štýrsku, kam nikdy neproniká slunce. Pacienti, odlišní svým postavením a povahou svého utrpení, představují pro mladého studenta obraz lidského života jako jediné vleklé nemoci. Zatímco v první části příběhu sledujeme popis rozrušené lidské psychiky, ve druhé části děj pokračuje zpovědí knížete Sauraua, kterého lékař navštíví na zámku uprostřed hlubokých lesů: Saurau ve svém dlouhém, vyčerpávajícím monologu, který je jakousi reflexí rozkládajícího se současného světa, vyjadřuje touhu po skoncování s existencí, kterou ve svém schizofrenním mozku vnímá jako anachronismus. Rozrušení se odehrává v krátkém období těsně před „katastrofou“ a je jedním z nejpřesvědčivějších Bernhardových románů, předurčujících jeho pozdější prozaickou tvorbu.

Náměstí Hrdinů. 15. března 1938 tu nadšený dav vítal Adolfa Hitlera a připojení (anšlus) Rakouska k Německu. V roce 1988 je Rakousko líčeno jako země, která se z ničeho nepoučila ("ve Vídni je teď víc nacistů/ než v osmatřicátém"). Nenávistné reakce na inscenaci v historické budově vídeňského Burgtheatru paradoxně potvrdily zdánlivě provokativní tvrzení hry, že rok 1938 a 1988 lze zaměnit. V době psaní a uvedení Náměstí hrdinů prožíval Bernhard poslední stadium těžké srdeční a plicní choroby. Politici byli připraveni bránit čest uraženého státu a národa, dopisy od čtenářů byly plné výhrůžek autorovi a režisérovi. Skandál byl celonárodní, poptávka po vstupenkách obrovská, opožděná premiéra se konala 4.listopadu 1988. Děj hry se odehrává v březnu 1988. V den pohřbu profesora Josefa Schustera, který už déle nemohl snést latentní rakouský antisemitismus a vyskočil z okna svého bytu na dlažbu náměstí Hrdinů. Chtěl s ženou Hedvikou odjet do Oxfordu, kde žil v exilu během Hitlerovy "třetí říše". Ani manželka právě pohřbeného židovského profesora už nemůže z hlavy dostat onen ohlušující křik mas, trauma z března 1938. Tak byli Josef a Hedvika Schusterovi po 50 letech s konečnou platností dostiženi a zavražděni rakouským antisemitismem a nacionálním socialismem. zdroj: Divadlo Na Zábradlí

Svazek představuje soubor raných próz Thomase Bernharda, které vznikaly na sklonku padesátých let, z nichž některé publikoval pouze časopisecky či v literárních přílohách německých novin. První část tohoto souboru, Události, připravoval autor ke knižnímu vydání, ale byl jedním známým německým nakladatelem odmítnut, údajně pro zjevné stopy improvizace, příliš odvážnou metaforiku a podivný obraz světa, a vyšel až roku 1969 v Literárním kolokviu v Berlíně; celek těchto krátkých próz pak vydalo nakladatelství Suhrkamp ve 14. svazku kritického vydání autorova Díla roku 2003. Dnešní čtenář a obdivovatel Bernhardova prozaického díla v těchto prvních prózách ovšem shledá dvě ústřední linie, které provázely celou vyzrálou autorovu tvorbu: smysl pro paradox a absurditu krátké povídky-zprávy, v rozsáhlejších textech pak hudebně litanický hlas vypravěče zaznamenávající typicky bernhardovské vidění světa.

Soukromý učenec Koller přišel před šestnácti lety v důsledku psího pokousání ve vídeňském Turkeschanzparku o levou nohu a od té doby pracuje na studii o fyziognomice. Krátce po amputaci se seznámil s takzvanými konzumenty levných jídel, kteří si ve Vídeňské veřejné jídelně vždy objednávají to nejlevnější jídlo. Když se Koller jednoho dne nevydá na procházce do Wertheimsteinova parku – tak jako vždy – „ke starému jasanu, nýbrž ke starému dubu“, zažije „osvícení“, z něhož vytěží čtyři kapitoly pro svou studii. Tyto čtyři kapitoly pak představuje vypravěči textu, jakémusi známému z mládí, jenže před líčením páté kapitoly Koller náhle umírá, když se nešťastnou náhodou zřítí ze schodů. Novela představuje typického pozdního Berharda: ironicky vypráví o nemožnosti dosáhnout vytčeného cíle, a to především v oblasti ducha. Ztroskotání jako univerzální metafora, jíž Bernhard uchopuje poměr člověka a světa, je i zde zasazena do tragikomických konstelací.

Groteska vážně i nevážně zesměšňující určité stereotypy filosofického myšlení a života, podporované mnohdy samotnými filosofy. Nevděčným centrem satiry se stává kultovní postava Immanuela Kanta, ocitající se na vyfabulované cestě za duchovní záchranou amerického kontinentu.

Obvyklé i neobvyklé příběhy, v nichž je téměř vždy přítomen prvek hrůzy, anekdoticky vyostřené či groteskní scény zdánlivě bez pointy, plné dvojznačnosti a iritace, které popisují vlastní Bernhardovy zážitky či události ze soudní síně. Setkáme se v nich s rozličnými postavami od filozofů a spisovatelů, krotitelů lvů přes ředitele a starosty až k prezidentům; občas v nich zableskne známé jméno – např. Knut Hamsun, Ingeborg Bachmannová či bývalý italský král Umberto. Jedno mají tyto příběhy společné: objevily se kdysi v lokálních zprávách některých regionálních novin.

Po básních a kratších prózách zveřejněných koncem padesátých let vyšel Mráz (Frost, 1963) jako první Bernhardův román a objevují se v něm už témata, která rozvíjel ve svých pozdějších dílech. V románu vypráví student medicíny o šestadvacetidenním pozorování malíře Straucha, který se uchýlil do odlehlé horské vesnice. Strauchův stav znepokojuje jeho bratra chirurga, který studenta tajně na pozorování vyslal. Student naváže záhy kontakt s osamělým malířem, který své okolí vidí a hodnotí s pronikavou nenávistí a jasnozřivým odsudkem šílence. Na společných procházkách zasněženou krajinou Strauch vmetává v dlouhých monolozích strnulému světu do tváře své vlastní ustrnutí… Student je stále hlouběji vtahován do Strauchova šíleného systému, a nakonec se zachrání útěkem. Strauchovo šílenství je však jen forma „zvýšené aktivity“ mozku, způsob, jak se přiblížit pravdě, šílenství jako jasnozřivost.

Výbor z básnické tvorby Thomase Bernharda, která vznikala v raném období jeho literární činnosti, převážně do počátku šedesátých let. Kniha zahrnuje dvě z jeho básnických sbírek (In hora mortis a Unter dem Eisen des Mondes) i soubor nezařazených básní publikovaných v časopisech a antologiích.

Dech: Jedno rozhodnutí je třetí že čtveřice, v nichž spisovatel vzpomíná na své dětství a mládí. Popisuje vše, co těžce nemocný osmnáctiletý chlapec prožil v pokoji smrti, jeho vlastní rozhodnutí uzdravit se, jeho vůli k životu, rodinné vztahy, zejména postavu milovaného dědečka, katarzi, po níž se najde matka se synem, i společenské zlo, jež nepřestává působit ani na samé hranici života. Suverénní literární text až asketicky soustředěného vyjadřování není zde pouhou stylistickou záležitostí. Obsahuje tvůrčí stanovisko autorovo, spočívající v odmítnutí iluzí a ve snaze o vyproštění a přesné zachycení faktů. V tomto smysli je Dech jednou z nejzralejších ukázek Bernhardova díla.

Written with a dark pain and drama that recalls the novels of Dickens, Gathering Evidence is a powerful and compelling memoir of youth by one of the twentieth century’s most gifted writers. Born in 1931, the illegitimate child of an abandoned mother, Thomas Bernhard was brought up by an eccentric grandmother and an adored grandfather in right-wing, Catholic Austria. He ran away from home at age fifteen. Three years later, he contracted pneumonia and was placed in a hospital ward for the old and terminally ill, where he observed first-hand—and with unflinching acuity—the cruel nature of protracted suffering and death. From the age of twenty-one, everything he wrote was shaped by the urgency of a dying man’s testament—and where this account of his life ends, his art begins. Included in this edition is My Prizes, a collection of Bernhard’s viciously funny and revelatory essays on his later literary life. Here is a portrait of the artist as a prize-winner: laconic, sardonic, shaking his head with biting amusement at the world and at himself.

'Extinction features, without doubt, the funniest passage in the whole of literature. The dreadful becomes hilarious, joyful - and it makes one thirst for more of the similar.' - Geoff Dyer Franz-Josef Murau is the intellectual black sheep of a powerful Austrian land-owning family. He now lives in Rome in self-imposed exile, surrounded by a coterie of artistic and intellectual friends. On returning from his sister's wedding on the family estate of Wolfsegg, having resolved never to go home again, Murau receives a telegram informing him of the death of his parents and brother in a car crash. Not only must he now go back, he must do so as the master of Wolfsegg: and he must decide its fate. The summit of Thomas Bernhard's artistic genius - mesmerising, addictive, explosively tragicomic - Extinction is a landmark of post-war literature.

How to Live is a health bible for life. Whether you are in your 20s or 70s, it will help you to empower your body against ageing and degenerative disease and live at maximum strength.

Thomas Bernhard was one of the most original writers of the twentieth century. His formal innovation ranks with Beckett and Kafka, his outrageously cantankerous voice recalls Dostoevsky, but his gift for lacerating, lyrical, provocative prose is incomparably his own.One of Bernhard's most acclaimed novels, The Loser centers on a fictional relationship between piano virtuoso Glenn Gould and two of his fellow students who feel compelled to renounce their musical ambitions in the face of Gould's incomparable genius. One commits suicide, while the other—the obsessive, witty, and self-mocking narrator—has retreated into obscurity. Written as a monologue in one remarkable unbroken paragraph, The Loser is a brilliant meditation on success, failure, genius, and fame.

The Loser is a brilliant fictional account of an imaginary relationship among three men—the late piano virtuoso Glenn Gould, the unnamed narrator, and a fictional pianist, Wertheimer—who meet in 1953 to study with Vladimir Horowitz. In the face of Gould's incomparable genius, Wertheimer and the narrator renounce their musical ambition, but in very different ways. While the latter sets out to write a book about Gould, Wertheimer sinks deep into despair and self-destruction.

A collection of six Bernhard plays, all in English for the first time. Save Yourself if You Can is a collection of six plays that span the entirety of Thomas Bernhard's career as a dramatist. The plays collected in this long-awaited addition to Bernhard's oeuvre in English--The Ignoramus and the Madman, The Celebrities, Immanuel Kant, The Goal Attained, Simply Complicated, and Elizabeth II--traverse somber lyricism and misanthropy to biting satire and glorious slapstick. They explore themes that will be familiar to longtime readers of Bernhardt, but here they are presented in a subtly different register, attuned to the needs of the stage.

Ein Schriftsteller wollte er nicht sein, vielmehr „jemand, der schreibt“. Zugleich begriff er sich als „Geschichtenzerstörer“ und „Übertreibungskünstler“, wurde von andern als „Misanthrop“ oder „Alpenbeckett“ charakterisiert. Eins steht bei solch unterschiedlichen Ansichten fest: Bernhards Werke, die Prosa wie die Dramen, zählen unbestritten zur Weltliteratur und sind in annähernd 50 Sprachen auf dem Erdball zu lesen. Die vorliegende Quarto-Ausgabe präsentiert seine neun Romane im gesicherten Textbestand – vom Debütroman Frost aus dem Jahr 1963 über Das Kalkwerk und Korrektur bis zum gewaltigen Schlußband Auslöschung von 1986. Martin Huber und Wendelin Schmidt-Dengler beschreiben Entstehung, Relevanz und Wirkung des Bernhardschen Romanwerks in einem ausführlichen Schlußessay. Dieser Band bietet im Vergleich zu den Einzelbänden eine Preisersparnis von 71%.

Mit 30 Jahren und ohne Resonanz auf seine drei veröffentlichten Gedichtbände, überzeugt von seinem schriftstellerischen Können, wandte sich Thomas Bernhard im Oktober 1961 an Siegfried Unseld: "Vor ein paar Tagen habe ich an Ihren Verlag ein Prosamanuskript geschickt. Ich kenne Sie nicht, nur ein paar Leute, die Sie kennen. Aber ich gehe den Alleingang." Obwohl der Suhrkamp Verlag das Manuskript ablehnte, begannen der Alleingänger und der Verleger mit der Veröffentlichung von Bernhards erstem Roman "Frost" 1963 eine gemeinsame Reise in die Weltliteratur. In etwa 500 Briefen zwischen beiden entfaltet sich ein einzigartiges Zwei-Personen-Schauspiel: Mal ist es eine Tragödie, wenn Bernhard seine bekannten Schimpftiraden auf den Verleger loslässt, während dieser auf die Überzeugungskraft des Arguments setzt. Dann wird Unseld zum Helden, wenn Bernhard 1973 schreibt: "mit grösster Aufmerksamkeit, mit allen Möglichkeiten, gehe ich gern mit Ihnen." 1984 agieren sie als Kämpfer für die Literatur bei der Beschlagnahme von "Holzfällen". Das Beziehungsdrama dominiert, während der Autor unabdingbare Forderungen stellt und der Verleger erkennt, dass Bernhards rücksichtslose Selbstbezogenheit für seine Produktivität notwendig ist. Ein solcher dramatischer Briefwechsel, in dem bei jeder Zeile alles auf dem Spiel steht, ist dem Publikum bislang unbekannt.

„DIE URSACHE“ UND IHRE FOLGEN: In fünf Erzählungen zwischen Dichtung und Wahrheit legt Thomas Bernhard offen, wie er der Schriftsteller wurde, der er war – von der Kindheit über die Internatszeit in Salzburg, die Lehre und das Studium bis zur Isolation des Achtzehnjährigen in einer Lungenheilstätte. Wer die Welt des Thomas Bernhard verstehen will, findet hier den Schlüssel: „Das ist die Geschichte eines jungen Menschen, auf dem eigentlich nur herumgetrampelt worden ist, sei es von Seiten der Stadt, ihrer Bewohner, der Verwandtschaft, ganz gleich.“ (Thomas Bernhard)

»Auslöschung« ist der Titel einer Niederschrift, die Franz-Josef Murau in seinem letzten Lebensjahr in Rom verfaßt hat und die Thomas Bernhard zugänglich macht. Diese Aufzeichnungen waren für Murau unumgänglich geworden, da in ihnen ein Thema im Zentrum steht, das seine ganze Existenz zerstört hat, nämlich seine Herkunft. Dieser »Herkunftskomplex« läßt sich mit dem Namen eines Ortes bezeichnen: Wolfsegg. Hier ist Murau aufgewachsen, hat er den Entschluß gefaßt, daß er, will er sich, seine geistige Existenz retten, Wolfsegg verlassen muß. Obwohl er deshalb beabsichtigt, Wolfsegg zu meiden, muß er dennoch dorthin reisen: seine Eltern und sein Bruder sind bei einem Autounfall ums Leben gekommen. Dieser erneute Wolfsegg-Aufenthalt macht Murau deutlich, daß er sich von Wolfsegg endgültig lösen muß. Er faßt den Entschluß, über Wolfsegg zu schreiben, und zwar mit dem Ziel, das in diesem Bericht »Beschriebene auszulöschen, alles auszulöschen, das ich unter Wolfsegg verstehe, und alles, das Wolfsegg ist«.

Korrektur erschien erstmals vor dreißig Jahren. Mit ihm erreicht Bernhards »Frühwerk« den Kulminationspunkt: Der Versuch des Erzählers, das Hauptwerk des durch Selbstmord früh aus dem Leben geschiedenen, in Cambridge lehrenden Österreichers mit Namen Roithamer zu korrigieren und zur Vollendung zu bringen, scheitert.

Mit dem Geld seines ersten Literaturpreises und einem Honnorarvorschuß seines Verlegers hat Thomas Bernhard 1964 den verfallenen Vierkanthof Obernathal in Ohlsdorf bei Gmunden erworben und - damals noch einigermaßen bei Gesundheit - an seinem Ausbau mitgearbeitet.Einige Jahre später kam die Krucka, ein altes Bauerngehöft auf dem Grasberg nahe dem Traunsee hinzu, schließlich das abseits gelegene Haus am Waldrand in Ottnang mit dem Blick hinüber nach Wolfsegg.Hier schloß er sich ein, um zu schreiben, und von hier flüchtete er - in den von ihm geliebten Mediterannée. Doch regelmäßig kehrte er stets nach wenigen Wochen oder Monaten in die Welkt seiner Häuser zurück, und bis zuletzt lag ihm die Perfektion ihrer Einrichtung am Herzen.Dieses Buch dokumentiert Thomas Bernhards große Passion - seine Häuser. Erika und Wieland Schmied, seine Nachbarn und Freunde, waren Augenzeugen von Bernhards Umgang mit seinen Häusern, ihrem Ausbau, ihrer Einrichtung. Wieland Schmied beschreibt, was sie für Bernhard bedeutet haben, und wie sich seine Einstellung zu ihnen im Laufe der Jahre verändert hat.Die Fotos von Erika Schmied zeigen Thomas Bernhard über mehr als zwei Jahrzehnte in seinen Häusern und stellen schließlich die Möbel vor, die er für seine Wohnung in Gmunden entworfen hat.

Featuring a gripping narrative, this thriller follows the journey of a man and his dog as they confront a harrowing threat that challenges their survival. Renowned author Dean Koontz weaves a tale rich in suspense and imagination, capturing the bond between humans and animals amidst danger. Recognized as one of America's favorite novels, it promises an engaging experience for readers who enjoy heart-pounding adventures.

Auslöschung ist der letzte von Thomas Bernhard publizierte Roman. Die ersten Überlegungen zu diesem von ihm selbst als »opus magnum« bezeichneten Werk reichen jedoch bis in die Mitte der siebziger Jahre zurück. Niedergeschrieben wird der Bericht des Franz-Josef Murau über die Auslöschung seiner Eltern und seines Bruders zu Beginn der achtziger Jahre. Zwanzig Jahre später gilt das Buch als die definitive literarische Auseinandersetzung mit der österreichischen Geschichte des 20. Jahrhunderts, mit dem »katholisch-nationalsozialistischen« Komplex, wie er sich am Verhalten der Familie der Eigentümer von Schloß Wolfsegg prototypisch ablesen läßt. Thomas Bernhards umfangreichster Roman muß als die Summe seines literarischen Schaffens gelten: Um dem »Herkunftskomplex« zu entrinnen, muß man die Gegenrichtung einschlagen, sich selbst eine »Antiautobiografie« erarbeiten und erschreiben.

»Es ist ein unheimliches Buch, das wie eine klassische Erzählung anfängt und den Leser ins Grauen hineintreibt, ohne dass er es merkt.« So charakterisiert Thomas Bernhard seinen zweiten, 1967 publizierten Roman »Verstörung«. Dessen Endfassung schrieb der Autor zwischen dem 23. September und dem 1. Oktober 1966 nieder: »Wenn ich einmal mein Arbeitstempo erreicht habe, kann mich nichts mehr ablenken. ... Vor diesem Stadium liegt aber eine Zeit, in der der geringste Zwischenfall, und sei's der Briefträger, die ganze Arbeit in Frage stellen kann.« Dieser Schreibprozeß hat sein Pendant im Leseprozeß. Peter Handke zum Beispiel berichtet im Jahr 1967: »Ich war recht müde, aber das Buch ließ mir keine Ruhe. Die Krankenbesuche des Arztes, bei denen ihn sein Sohn begleitete, hatte ich schon hinter mir, nur der Besuch bei dem Fürsten von Saurau auf der Burg Hochgobernitz stand noch aus. ... Ich hatte etwas getrunken und weitergelesen. Der Fürst war ganz gegen die Wirklichkeit konstruiert. Er erfror von innen heraus. Ich las und las und las ...«

"DIE URSACHE" UND IHRE FOLGEN: In fünf Erzählungen zwischen Dichtung und Wahrheit legt Thomas Bernhard offen, wie er der Schriftsteller wurde, der er war - von der Kindheit über die Internatszeit in Salzburg, die Lehre und das Studium bis zur Isolation des Achtzehnjährigen in einer Lungenheilstätte. Wer die Welt des Thomas Bernhard verstehen will, findet hier den Schlüssel: "Das ist die Geschichte eines jungen Menschen, auf dem eigentlich nur herumgetrampelt worden ist, sei es von Seiten der Stadt, ihrer Bewohner, der Verwandtschaft, ganz gleich." (Thomas Bernhard)

Der vorliegende Band versammelt jene Stücke Thomas Bernhards, deren Premieren zwischen 1979 und 1984 stattfanden.

Ein Schwanken zwischen Anpassung und Auflehnung Mit der Einweisung in die Lungenheilstätte Grafenhof endet der dritte Teil von Thomas Bernhards Jugenderinnerungen, und ein neues Kapitel in der Leidensgeschichte des Achtzehnjährigen beginnt. Ein Schatten auf seiner Lunge verbannt ihn in die isolierte Welt des Sanatoriums, aus der es so leicht kein Entrinnen gibt. Ärzten, Pflegepersonal und Mitpatienten ausgeliefert, toben in ihm die widersprüchlichsten Gefühle. Mit nichts als Hoffnungslosigkeit konfrontiert, schwankt er immer wieder zwischen absoluter Anpassung und Auflehnung.

Thomas Bernhard spricht mit Viktor Suchy, Armin Eichholz, Brigitte Hofer, Nicole Casanova, Erich Böhme/Hellmuth Karasek, Niklas Frank, Jean-Louis de Rambures, Rita Cirio, Peter Mörtenböck, Patrick Guinand, Andreas Müry, Asta Scheib und Conny Bischofsberger/Heinz Sichrovsky. Mit einem Vorwort von Wendelin Schmidt-Dengler und einem Nachruf von Elfriede Jelinek.

Goethes Gedicht Wandrers Nachtlied ist titelgebend für Thomas Bernhards im Jahr 1981 verfaßte und im darauffolgenden Jahr uraufgeführte Komödie mit dem Untertitel Ein deutscher Dichtertag um 1980.Im Zentrum des Stückes steht der Schriftsteller Moritz Meister, der sich mühevoll aus tristen Verhältnissen an die Spitze der deutschsprachigen Literaturszene hinaufgearbeitet hat. Er lebt nun zurückgezogen, dem Studium seiner Bienenvölker hingegeben, mit seiner Gattin in einem von der Stadt kostenlos zur Verfügung gestellten Haus, das vor dem Krieg jüdische Besitzer hatte. Moritz Meister hat sein Lebenswerk, seine Tetralogie, vollendet und empfängt eine Doktorandin, einen Journalisten der FAZ und seinen Verleger. Nach dem Abendessen liest er ihnen aus seinem bisher unveröffentlichten Werk vor. Dabei wird eine durch das ganze Stück von allen Beteiligten behauptete Größe und Erhabenheit als lächerlicher Schein entlarvt.

Na szczytach panuje cisza, Komediant i Plac Bohaterów tworzą drugi tom Dramatów Thomasa Bernharda (1931–1989), wybitnego austriackiego pisarza i dramaturga. W sztukach z lat osiemdziesiątych XX wieku autor podejmuje wiodące motywy swojej twórczości: życia jako teatru, losów przegranych artystów megalomanów i opętanych artystycznymi wizjami samozwańczych geniuszy czy przemocy psychicznej w rodzinie. Wprowadza też ważny temat zafałszowanego obrazu historii i braku rozliczenia się austriackiego narodu z epoką nazizmu, przedstawiając go brawurowo w Placu Bohaterów, którego wiedeńska premiera została oprotestowana w mediach i na ulicy. Czy Thomas Bernhard, jak mu się do dziś zarzuca, „kalał własne gniazdo”, czy może domagał się prawdy o przeszłości w trosce o Austrię i jej społeczeństwo, a przerażał go stan umysłów i ducha współczesnych mu rodaków?

»Eine Famulatur besteht ja nicht nur aus dem Zuschauen bei komplizierten Darmoperationen, aus Bauchfellaufschneiden, Lungenflügelzuklammern und Fußabsägen, sie besteht wirklich nicht nur aus Totenaugenzudrücken und aus Kinderherausziehen in die Welt.« Mit diesem Satz beginnt der erste Roman von Thomas Bernhard. »Frost« erschien im Jahr 1963 und bildet den Ausgangspunkt des weltliterarischen Kontinents dieses Autors. Bis zur Veröffentlichung von »Frost« war Thomas Bernhard nur einem kleineren Kreis vor allem als Lyriker bekannt. Sein Romandebüt kam jedoch nicht so unverhofft, wie es damals den Anschein hatte. Der Nachlaß des Autors im Thomas-Bernhard-Archiv in Gmunden zeigt, daß dem Roman, der Thomas Bernhards Weltruhm begründen wird, mehrere große Prosaversuche vorausgehen. Die Niederschrift von »Frost« selbst wurde Anfang 1962. begonnen und im September desselben Jahres beendet.

Der vorliegende Band enthält die vier neuesten Theaterstücke von Thomas Bernhard. In »Der Theatermacher« plant der Staatsschauspieler Bruscon, sein Welttheater »Das Rad der Geschichte« im Tanzsaal des »Schwarzen Hirschen« in Utzbach aufzuführen. Trotz der Zustimmung des Feuerwehrhauptmanns, die Lichter am Ende der Aufführung zu löschen, kommt es nicht zur Aufführung. In »Ritter, Dene, Voss« konzentriert sich der Autor auf Dene, die ihren Bruder, einen Philosophen, aus der Anstalt Steinhof in die geerbte Villa holt, um ihn zu heilen. Der Versuch endet nicht in einer Katastrophe, sondern wird durch das Wetter beeinflusst, da die Familie Worringer seit dreißig Jahren weiß, wie man mit verregneten Nachmittagen umgeht. In »Einfach kompliziert« lebt ein 82-jähriger Mann allein in einem verwahrlosten Zimmer, hat seit zwölf Jahren keinen Brief mehr beantwortet und das Telefon abgemeldet, studiert jedoch Stellenangebote in der Zeitung. Der berühmte Schauspieler spielt die Rolle seines Lebens, ganz einfach kompliziert. »Elisabeth II« ist eine eigene Gattung und, wie der Untertitel besagt, »keine Komödie«. Bernhard präsentiert hier das Theater als Welttheater, wobei die Welt als »ein abstoßendes Schauspiel« erscheint.

Der Ignorant und der Wahnsinnige. Die Macht der Gewohnheit.

« Partir dans la direction opposée » à celle qu’il a prise, comme chaque jour pour se rendre au lycée, voilà ce que décide soudain Thomas Bernhard à quinze ans. Ce demi-tour décidera de toute sa vie. Il ne le regrettera jamais. Pourtant les conditions sont dures dans la cave de M. Podlaha, le magasin d’alimentation où il a trouvé une place d’apprenti. Aucun travail ne le rebute. Et quelle clientèle ! Dans ce quartier que la ville tient à l’écart, c’est la misère, l’ivrognerie, le crime, le suicide. Dans ce style bien particulier où la répétition de mots, de groupes de mots, développe comme un thème musical une pensée à la fois obsédée et obsédante, Thomas Bernhard raconte son adolescence, les siens, entassés à neuf dans trois pièces, et son goût pour la musique.

Nachrichten von der Lebensgrenze Durch eine schwere Lungenkrankheit wird Thomas Bernhard, nicht einmal achtzehnjährig, aus seinem Leben gerissen. Sein Körper zwingt ihn in die Isolation der Krankenhaussäle, in die Gesellschaft der gerade noch Lebenden. Seine letzte Station ist das Badezimmer, aus dem nur die Toten wieder herauskommen. Dort weiß er plötzlich, dass er nicht aufhören darf zu atmen, dass er leben will.

Bei meinem ersten Besuch bei Thomas Bernhard auf seinem Bauernhof in Ohlsdorf war ich unvorbereitet. Mein Bericht über diese Begegnung erschien 1971 in der Münchner „Abendzeitung“ und erregte Bernhards Aufmerksamkeit, wie mir später ein Theaterregisseur erzählte. Bei unserem zweiten Treffen bemerkte Bernhard, dass ich seine Melancholie in einer Beschreibung seines wippenden Fußes eingefangen hatte. Die Baronin Agi Teuß, die das Interview arrangierte, äußerte in einem Brief, sie sei ambivalent über ihre Vermittlung. Bernhards Hof ist oft verriegelt, er hat kein Telefon, beantwortet selten Briefe und meidet öffentliche Auftritte. Trotz seines literarischen Ruhms, den er unter anderem mit dem Österreichischen Staatspreis und dem Büchner-Preis erlangte, äußert er scharfe Kritik an seiner Heimat und dem Zustand der Menschheit. Er sieht das Leben als hoffnungslos und die Gesellschaft als eine „Sterbensgemeinschaft“. Mein Wunsch, Bernhard näher kennenzulernen, führte zu zahlreichen erfolglosen Versuchen, ihn zu erreichen. Schließlich erhielt ich den entscheidenden Tipp von Peter Turrini, die Baronin Agi zu kontaktieren. Sie war bereit, mir zu helfen und stellte die Bedingung, dass ich sie duze. Auch Elias Canetti, den ich in Wien traf, gab mir den Rat, Bernhard von ihm zu grüßen, um ihn zugänglicher zu machen.

Thomas Bernhard, 1931 in Heerlen (Niederlande) geboren, starb im Februar 1989 in Gmunden (Oberösterreich). Er zählt zu den bedeutendsten österreichischen Schriftstellern und wurde unter anderem 1970 mit dem Georg-Büchner-Preis und 1972 mit dem Grimme-Preis ausgezeichnet. Der Suhrkamp Verlag publiziert eine Werkausgabe in 22 Bänden.

Thomas Bernhard, geboren 1931 in Heerlen, hatte 1963 mit dem Roman 'Frost' seinen Durchbruch. Er veröffentlichte acht große Romane und zahlreiche Prosabücher. 1970 feierte sein erstes Stück 'Ein Fest für Boris' Premiere. Er erhielt den Georg-Büchner-Preis und veröffentlichte zwischen 1975 und 1982 fünf Teile seiner Autobiographie. Bernhard starb 1989.

Honorowy gość, prominentny aktor Burgtheater, spóźnia się na „artystyczną kolację” wydaną na jego cześć przez małżeństwo Auersbergerów. Jeden z przybyłych już gości, pisarz, alter ego Thomasa Bernharda, siedzi w uszatym fotelu w przedpokoju i przygląda się zaproszonym artystom. Z wolna zaczyna snuć jadowity, opętańczy monolog o gospodarzach wieczoru oraz biesiadnikach, dawnych przyjaciołach. Wycinka. Ekscytacja Thomasa Bernharda (1931‒1989), wybitnego prozaika i dramatopisarza austriackiego, jest ciętą satyrą na ludzi sztuki, piętnującą ich kabotyństwo, megalomanię i oportunizm, oraz na ich snobistycznych wielbicieli. Autor tym sposobem rozliczył się nie tylko z Austrią, ale i z samym sobą. Bohaterowie powieści byli wzorowani na ówczesnych osobistościach artystycznego środowiska Wiednia. Jedna z nich rozpoznała siebie i wytoczyła Bernhardowi proces o zniesławienie, w wyniku którego sprzedaż książki została wstrzymana na jakiś czas.

Dramolette Das Titelsignet zeight einen der ersten Entwurfe des Architekten Gottfried Semper fur das Burgtheater.

Als öffentlichkeitsscheu galt Thomas Bernhard – doch seine ersten Schreibversuche unternahm er als Reporter einer Zeitung. Leserbriefe schrieb er gerne, seine letzte Publikation ist ein Brief an die Salzkammergut-Zeitung. Inzwischen ist klar: Thomas Bernhard hat durch Artikel, Interviews, Reden, Feuilletons sein Bild als Mensch und Schriftsteller ganz präzise konturiert. Es ist ihm zwar nicht gelungen, mit der öffentlichen Meinung so zu spielen, dass sie ihn genauso betrachtet, wie er sich betrachtet wissen wollte, doch der sich der Medien bedienende Autor setzte alles daran, sich als eine Figur seiner Romane zu inszenieren. Die vorliegende Ausgabe versammelt zum ersten Mal sämtliche zwischen 1950 und 1989 von Thomas Bernhard für die Öffentlichkeit bestimmten Texte – von den Gerichtsreportagen im Salzburg der fünfziger Jahre über die Tiraden der sechziger und siebziger Jahre gegen Gott und den Rest der Welt bis zu den Interviews im Zusammenhang mit Heldenplatz kurz vor seinem Tod.

Als Misanthrop galt Thomas Bernhard, und er verstand es sehr gut, dieses Bild während seines ganzen Lebens zu vermitteln. Er gab in dieser Rolle zahlreiche Interviews, die inzwischen legendären Charakter besitzen. Das hier zum ersten Mal veröffentlichte Interview, das Peter Hamm 1977 führte, ist eine Sensation: Thomas Bernhard vertraute Peter Hamm, der den ersten (1957 erschienenen) Gedichtband des inzwischen berühmt gewordenen Autors hymnisch begrüßt hatte, in besonderem Maße. So antwortete er, ungespielt, ohne Zurückhaltung, offen, auf sämtliche Fragen des Lebens und Schreibens. In diesem großen Interview ist also zu erfahren, warum Bernhard schrieb, wie er schrieb, warum er so lebte, wie er lebte

Wie Thomas Bernhard Thomas Bernhard wurde Die Ursachen waren verheerend: das Internat ein Kerker, die Stadt eine Todeskrankheit, der Krieg und der Großvater, der ihm nur von Großem sprach, von Mozart, Rembrandt und Beethoven. Die Ursachen waren zerstörerisch, und sie hinterließen unauslöschliche Spuren im Leben und im Werk Thomas Bernhards.