Ludvík Vaculík Pořadí knih (chronologicky)

Český PEN klub vydal po dohodě s dědici díla Ludvíka Vaculíka autorův text, na němž pracoval v závěru svého života a připravil ho k vydání. Bibliofilské vydání Postele vyšlo v počtu 200 číslovaných exemplářů.

These witty and ironical short essays in the classic Czech genre known as feuilletons, or chronicles, show Ludvik Vaculik's philosophy, honesty and humor. His work, in George Theiner's stylish translation, will evoke a powerful response today from English-language readers wondering how to think clearly and keep their values in confusing times. Author of the radical 2000 Words manifesto for writers during the Prague Spring of 1968, Ludvik Vaculik was banned from all official publishing after the 1968 Soviet invasion of Czechoslovakia during two decades until the fall of communism with the Velvet Revolution of 1989. However, as founding editor of the Padlock Editions of informally circulated typescripts, he was central to maintaining independent writing and ideas in the Czech language. After the Velvet Revolution confirmed his importance as an independent thinker and cultural figure, Vaculik continued his refusal to subscribe to accepted conventions. 'Democracy has made me a poor democrat' he wrote of the new Czech age of consumer culture, media sound bites and public relations.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. „S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život,“ napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu.

Svazkem Další tisíce pokračuje svazek Tisíce slov. Obsahuje autorovy fejetony a texty publikované většinou v samizdatu v letech 1977–1990, kapitoly z dosud nepublikovaného rukopisu Stará postel, záznamy Státní bezpečnosti, dobové fotografie, jmenný rejstřík. Na záložku Dalších tisíců autor napsal: „Já jsem zapomněl, že to mají být dva díly! Když mi teď redakce poslala úplný výčet toho, co jsem vybral do tohoto svazku, hleděl jsem na to jako na cizí, neznámý text. Proč já jsem psal o Šimečkových botách a co jsem měl s Mlynářem? Víte vůbec ještě, kdo to byl? A já že byl v Trondheimu? Vzpomínám si akorát na ten Zatykač: to bylo dobré! To byla stokoruna s portrétem pachatele. Moje nakladatelství se o mé věci stará líp než já sám. Já nevím: stojí ty mé psaniny ještě teď za připomenutí? Čtu ty titulky jako cizí příhody, události, situace. Uvědomuju si zas, nač jsem myslel už mockrát: že mně není ničeho líto, nic bych nechtěl prožívat znovu, nestýská se mi po ničem. Naopak, jsem rád, že je to pryč: ten můj dělnický škarbal jako moje rady anglické vládě. A bývám někdy rád, že jsem se nestal nikým, na nic nekandidoval a nemá mne nikdo za co vyšetřovat. Mějte se dobře. Ludvík Vaculík“

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům české literatury 20. století a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi sloužily i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání svých názorů na společenské dění. „S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život,“ napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. V osmdesátých letech psal Vaculík své fejetony pro strojopisný literární měsíčník Obsah, později pro tehdy ilegální Lidové noviny. Ty po listopadu 1989 navázaly na tuto tradici a na Vaculíkův fejeton se od té doby těšili každé úterý jejich čtenáři až do května 2015. Čteme-li jeho fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost a originalitu myšlení. Za svou tvorbu byl v roce 1996 oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy a v roce 2008 Státní cenou za literaturu.

V archivu Františka Janoucha a Nadace Charty 77 se zachovalo několik tuctů dopisů, které si vyměnili spisovatel Ludvík Vaculík a fyzik František Janouch. Janouch založil v roce 1978 Nadaci Charty 77, kterou vede až do dnešního dne. Nadace Charty 77 významně podporovala desítky čs. intelektuálů a pomáhala při zveřejňování jejich tvorby. Korespondence je nejen poutavým čtením, ale přináší i zajímavá svědectví o intenzivní spolupráci mezi exilem a domovem. Svědčí i o tom, že ani tvrdý policejní útlak nedokázal zlomit vůli intelektuálů ke svobodě v okupovaném Československu.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. V této knize pokračujeme výběrem těch nejlepších fejetonů z let 2008 – 2012.

Kniha významného současného autora Ludvíka Vaculíka obsahuje výběr povídek, fejetonů a vzpomínek z jeho bohaté tvorby jejíž nosným tématem v této knize jsou ženy.

Jeden z nejvýznamnějších českých dokumentárních fotografů současných let představí svůj projekt 70ti fotografií různých formátů předrevoluční doby, doplněný knihou s textem Antonína Dufka a Ludvíka Vaculíka. Výstava byla postavena ve spolupráci s Muzeem v Kroměříži.. Kniha fotografií Jindřicha Štreita vychází ke 20. výročí událostí v listopadu 1989 a u příležitosti výstavy (Ab)normalizace v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži. Souběžný anglický text.

Šestý svazek Spisů Ludvíka Vaculíka obsahuje autorovy fejetony a publicistické texty, publikované v novinách, v samizdatu i dosud nezveřejněné, z období od konce 50. let do doby porevoluční, s dobovými fotografiemi.

Autor na záložku napsal: Jednou v zimě roku 1971 jsem seděl s panem Benešem v sauně, kde on se vždycky potil se zpožděním, a já jsem pravil, že bychom spolu mohli dopředu, hodně dopředu nachystat krásnou knížku: byly by v ní jeho obrazy a já bych ke každému napsal povídku nebo úvahu. Radostně řekl: „Ano. A byla by to hodně drahá kniha. Asi za dvě stě padesát korun.“ — To nám nevyšlo: nejprve jsem já neměl čas ani myšlenky na tak přepychové psaní do knížky za dvě stě padesát korun, a potom Vlastimil Beneš umřel (1919–1981). Co se tehdy dělo, je v této knížce, kterou jsem psal přerušovaně, a po částech ji ukrýval někam. Mínil jsem psát Paměti: jako účastník událostí roku 1967–1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm slavným událostem: totiž jak to bylo dál... A mladší pamětníci se budou možná divit. Ve shodě s původním souhlasem pana Beneše sestavil jsem tuto obrázkovou knížku s přáním, aby nebyla moc drahá: tak do těch dvou set padesáti korun.

Fejetony Ludvíka Vaculíka patří k nejpozoruhodnějším jevům současné české literatury a ne náhodou bývají přirovnávány k fejetonům Karla Čapka. Stejně jako Čapkovi slouží i Vaculíkovi tyto krátké literární útvary k tomu, aby se pravidelně vyslovoval k aktuálním událostem, aby promlouval k záležitostem zdánlivě nicotným i světodějným a aby mu záležitosti velké i malé, osobní i obecné byly záminkou k zamyšlení, k hlásání vlastní filozofie, vlastních názorů na společenské dění. V Lidových novinách vycházejí Ludvíku Vaculíkovi od roku 1989 každé úterý fejetony v rubrice Poslední slovo. Jejich výběr z let 1989.

Půvabná knížka o chlapci, který věřil, že si pořídí "skutečného" medvěda. Petr dostal od dědečka plyšového medvěda, ale plyšový medvěd není to, co medvěd živý. I přes dědečkovy pochybnosti o možnosti koupě opravdového medvěda se Petr rozhodne uskutečnit svůj sen.

Druhé vydání knihy fejetonů, které už od dob samizdatu vycházejí každé úterý v Lidových novinách. Kniha vyšla poprvé v roce 2002 a je dávno beznadějně vyprodaná. Před nedávnem vyšlo její pokračování, fejetony z let 2002?2008 s názvem Dřevěná mysl. "S citlivostí, jíž bývá obdařena jen mimořádná osobnost, stručně, vtipně a zajímavě Vaculík ve svých fejetonech nachází a pojmenovává příčiny chorob, jež rozežírají tělo i duši naší společnosti, brilantním literárním stylem, který u nás od dob K. Čapka nemá obdoby, vede zápas o normálního člověka a jeho důstojný, smysluplný život," napsal kdysi výstižně Ivan Klíma a platí to dodnes. Čteme-li Vaculíkovy fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme především onu pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost, originalitu myšlení.

Na záložku autor napsal: „Pravívám, že normální a zdravý člověk nepíše, ale že psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže. Co jsem kdy napsal, bylo vždycky vítězstvím nad něčím takovým. Dále pravím, že žádná knížka nefunguje bez ženské postavy: ona tu krizi dělá. Tyto zápisy vznikly jinak: z podnětu v redakci Literárních novin, pro něž jsem je původně mínil. Ale pak jsem to pochopil jako příležitost napsat něco, k čemu mě zvenčí nenutí nic. Ale protože žádná knížka nefunguje bez ženské postavy, přistoupil jsem sostenuto k jejímu klavíru.“

Knížka O fejetonu, s fejetonem přináší různé pohledy na tento žánr. Zaznamenává jak jeho dějinný vývoj, tak současnou podobu v tištěných médiích, v rozhlase i na internetu. Nejde jen o popis fejetonu jako druhu, většina tvůrců se svěřuje i s tím, co pro ně osobně ""podčárník"" znamená, proč a jak ho píší. Editoři Barbora Osvaldová a Radim Kopáč požádali o zamyšlení na čtyřicet autorů a autorek, zhruba polovina do sborníku přispěla. Jsou mezi nimi literární kritici, publicisté, spisovatelé, vědci i historici. Každý z nich pojal svůj text osobitě a originálně. Publikace tak může sloužit jako učebnice pro všechny, kteří chtějí nebo musejí tento žánr psát. Navíc jména autorů zaručují i potěšení z četby.

Spisovatel L. Vaculík tentokrát jako znalec a aktivní provozovatel valašského folklóru představuje hudební poklady svého kraje komentářem, textem a zpěvníkem.

V roce 1967 si koupil mladý evangelický farář z Českomoravské vysočiny Jan Šimsa román Ludvíka Vaculíka Sekyra. Neznali se, ale Šimsa Vaculíkovi napsal, aby mu popsal své nadšení z knihy i připomínky k tomuto bestselleru. Tak začala dlouholetá korespondence a vzniklo přátelství, které trvá dodnes. Roku 1967 nemohli tušit, že se setkají v Chartě 77 a prožijí společně nejedno dobrodružství s tajnou policií. Psali si o věcech občanských, ale i o rodinném životě, jeho radostech a krizích. Vznikla fascinující kronika více než dvou desetiletí, zahrnující Pražské jaro, normalizaci, sklonek komunistického režimu, ale také životy dvou neobyčejných rodin. Čteme dialog spisovatele, který byl členem komunistické strany, aby se později stal jedním z nejoriginálnějších kritiků režimu, s českobratrským farářem přísného života, ale plného pochopení pro druhého člověka i s jeho hříchy. Oba autoři velkoryse ponechali redakční zpracování dopisů na nakladateli, a tak výsledná kniha nebude podléhat žádné dodatečné autocenzuře.

Výbor z fejetonů Výběr z fejetonů, které vycházejí pod názvem Poslední slovo v Lidových novinách. Aktuální události či momentální problémy společnosti sloužívají autorovi k zamyšlení nad obecnějšími jevy společenského dění doma i ve světě. Čteme-li tyto fejetony zpětně v celku, zjistíme, že jsou nejen stále živé, třebaže se týkají věcí již minulých, ale zřetelněji také pocítíme - při rozmanitosti, prolínání a opakování témat -, především onu už pro Vaculíka příslovečnou nekonvenčnost, originalitu myšlení.

Volné pokračování románu Jak se dělá chlapec. Starý spisovatel František se setkává s mladou ctitelkou, studentkou-pannou Kristýnou. Vzniká mezi nimi milostný vztah, Kristýna dozrává v ženu a chystá se vstoupit do kláštera.

Román o koních a lidech. Na záložce se dočtete: „Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezi-tím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby tu na ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena opravdu přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože vtom Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory. Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí. Jan Špička“

Autorovy deníkové zápisy z let 1969-1972 jsou dokumentem počátků normalizace a přípomínkou dobových snažení. V proudu zápisů se objevují Vaculíkovi přátelé a známí, jsou popsány aktivity kolem textu Deset bodů adresovaných federální vládě 21.8.l969. Kniha jako by byla doplňkem k Českému snáři. Poutavé jsou barevné reprodukce obrazů vršovického malíře Vlastimila Beneše, kterému je kniha věnována.

Soubor fejetonů Ludvíka Vaculíka, otiskovaných v Literárních novinách od roku 1990, jež vybral Jaromír Slomek.

Publicistická tvorba Vladimíra Justa je pozoruhodná nejen svou všestranností, ale především svými nekompromisními postoji a názory, přímočarostí a adresností, schopností pojmenovat jevy a pojmy naplnit obsahem, setrváváním u mravních a estetických kritérií, nekonformností a neloajálností. V autorově vlastní edici vychází výbor, mapující naši kulturní a politickou scénu let 1990 – 1995.... celý text

Sebral František Bartoš, hudebně uspořádal Leoš Janáček. Podle prvního vydání z roku 1901, které vyšlo nákladem České akademie císače Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění nově výtvarně upravil Luboš Drtina.

Výbor písemných prací 1939 - 1979:1. Kniha indiánská (deník 1939-1941)2. Kniha dělnická (deník a dopisy 1941-1945)3. Kniha studentská (deník a dopisy 1945-1949)

Výbor písemných prací 1939 - 1979: 1. Kniha indiánská (deník 1939-1941) 2. Kniha dělnická (deník a dopisy 1941-1945) 3. Kniha studentská (deník a dopisy 1945-1949)

Korešpondencia Ludvíka Vaculíka s Ivanom Kadlečíkom z rokov 1969 - 1989 (vydanie prvé).

Román. Otevřený mužský zápis krize vztahu k ženě mladší o celou generaci.

Ironisch levensverhaal van een journalist die na te zijn opgegroeid in een Moravisch dorp later moeilijkheden krijgt met de communistische autoriteiten in Tsjechoslowakije.

Ludvík Vaculík, Peter Becher ; Mit Einem Vorwort Von Ota Filip ; [aus Dem Tschechischen Von Franz Peter Künzel, Aus Dem Deutschen Von Ivan Binar]. German And Czech. Includes Bibliographical References.

Příběh o lidech, morčatech, bankéřích, Státní bance, Státní bandě a jak to dopadlo. Vydání Morčat ve Spisech ilustrovala jedna ze smyšlených postav příběhu. Na záložku autor napsal: „Tuto knížku jsem od jejího vydání v roce 1991 ani neotevřel a vyhnul jsem se tomu i teď: vzdal jsem se korektur. Je psaná v tísni, kterou si nechci připomínat... O tísni duševní našel jsem teď náhodou ve svých Nepamětech zápis ze 21. listopadu 1970: ‚Psalo se mi velice těžce. Morčata byla to jediné, co jsem mohl psát. Byla plodem mého rozpoložení, ale nechtěl jsem psát politickou satiru ani alegorii. Psal jsem jen dál a dál a pouštěl do toho svůj strach i posměch. Posměch sobě samému v první řadě, a dával jsem si pozor, není-li ten posměch jen hraný... Když jsem byl za polovinou, začal jsem si najednou přát, aby si pro mne ještě nepřišli, aby počkali ještě měsíc, pak chybělo už jen čtrnáct dní. Ale nepřišli.' - To jsem měl v ruce obžalobu za ‚Deset bodů‘ ze srpna 1969 a předvolání k soudu. Ten však byl den před zahájením zrušen.“

Pokračování Vaculíkova románu Český snář – polemické dopisy, které autor dostával jako reakce na svůj román v době, kdy kniha dosud nebyla vydána.

Sbírka fejetonů z let 1988 - 1989, kterými autor vyjadřoval svůj názor na společenské dění. První vydání.

Kniha obsahuje 32 fejetonů, které vznikly od července 1967 do října 1968 a byly pod šifrou Vl (odmocnina z jedné = VL) publikovány na stránkách čtrnáctideníku Filmové a televizní noviny. Tematická linie prvního plánu se vyvíjí od prezentace kritického vztahu k televizi a masovým médiím vůbec až k výslovně politickým komentářům vrcholícího tzv. obrodného procesu konce 60. let a autorovy vlastní role v něm. Velmi často jsou však tyto výchozí situace pouhou záminkou a podnětem k úvahám obecnějšího charakteru. Základním tématem fejetonů se pak stávají individuálnost a originalita lidského jedince, jeho vztah k dějinným procesům, charakterová svébytnost a názorová koherence osobnosti, nesamozřejmost těchto vlastností a svízelný zápas o ně sváděný s vlastní pohodlností a lhostejností, s politickou mocí i oportunním lidským okolím. (Slovník české literatury)... celý text

Fejetony glosující události, situace i vztahy mezi lidmi s mírným nadhledem, znalostí lidí a osobitým názorem na celou společnost.

Válečné (osvobození Slovenska, operace u Žiliny) vzpomínky hrdiny vojenského odboje a signatáře Charty 77.

Reprint samizdatových fejetonů z let 1975-76 autorů L. Vaculík, S. Machonin, I. Klíma, P. Kabeš, K. Kyncl, P. Landovský, P. Kohout, M. Šimečka, I. Kadlečík, L. Dobrovský, M. Uhde, J. Trefulka, L. Čivrný, P. Hrůz, J. Špitzer ...... Uspořádal Ludvík Vaculík.

Původní exilové vydání z roku 1988, vydané nakladatelstvím Index v Kolíně nad Rýnem

The Guinea Pigs is a chilling fable about dehumanization and alienation representing Vaculik's vision of the menace of Soviet domination in the wake of the 1969 invasion. Written in 1970, it is a sweeping condemnation of totalitarianism, embedded in a rich, imaginative, highly experimental narrative. In the words of the New York Review of Books it is "one of the major works of literature produced in postwar Europe."

Líčí autenticky existenci českých chartistů i ostatní české intelektuální společnosti v letech, kdy nikdo nedoufal v konec totalitního režimu. Ve zpodobení každodenního života disidentů dominuje autorova činnost kolem samizdatové edice Petlice, společenský život jako způsob disidentské ochrany před ztrátou normálního rozměru lidského života a rozmanité způsoby obrany před průběžným pronásledováním STB. Kniha je jedinečným dokumentem období a zároveň i ojedinělým literárním dílem, plným moudrosti a humoru.

Almanach české nezávislé literatury 1968–1978 zahrnuje významné autory jako Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Patočka a další. Každý autor je doplněn fotografií a základními životopisnými údaji na závěr. Kniha je prvním samizdatovým vydáním v edici Petlice. Obsah zahrnuje příspěvky od různých autorů, například Jaroslav Seifert se zaměřuje na krásy světa, zatímco Ludvík Vaculík přináší fejetony jako "Dámy a pánové!" a "Jaro je tady." Petr Kabeš se věnuje tématům smrti a skansenů, Jan Patočka zkoumá českou národní filosofii. Jiří Hájek a Jiří Gruša se zaměřují na Patočku a jeho myšlenky. Dále se objevují příběhy od Ivana Klímy, Pavla Kohouta a dalších, kteří reflektují život a kulturu té doby. Eva Kantůrková píše o Ladislavu Fuksovi, zatímco Václav Havel se dotýká procesu. Kniha obsahuje také příspěvky od Věry Jirousové, Pavla Zajíčka a dalších, kteří se zabývají různými aspekty existence a literatury v období normalizace. Tato antologie představuje důležitý pohled na českou literaturu a kulturu v těžkých časech.

Eines der wichtigsten literarischen Werke der Nachkriegszeit. New York Review of Books

Druhá Vaculíkova kniha, román Sekyra, představuje vývojový skok; zařadila se mezi vrcholná díla naší současné prózy. Dějovou kostrou románu je návštěva hrdiny, pražského redaktora, u bratra na valašské vesnici. Cítí potřebu zrekapitulovat si po otcově smrti jeho život, uvědomit si, cood něho převzal a v čem se mu podobat nechce a nemůže. Výprava za tragikou otcova osudu je i cestou k sobě samému, k nejvnitřnější podstatě vlastní osobnosti. Vypravěčův otec je tu představen ve třech fázích svého života.

Autobiografická próza z 50. let, kdy autor pracoval jako vychovatel na chlapeckém internátu. Autor vypráví o kolektivu dospívajících chlapců a jejich vychovatelů, ukazuje náročnost pedagogické práce. Je to kniha napsaná vtipně a živě, klade však palčivé otázky, otevřeně hovoří o negativních jevech.