Iva Tajovská Knihy

Nejnovější román spisovatelky Ivy Tajovské nás zavádí na počátek 20. století, do doby prvních letců a propagátorů aviatiky Jana Kašpara nebo Eugena Čiháka. Veřejnosti méně známá, ale o to zajímavější osobnost je Božena Laglerová, která jako první Češka a třináctá žena na světě řídila letadlo. Vzlety a pády jejího "motýlka" jsou metaforou pro události jejího života. Božena se nejprve potýká s předsudky mužů vůči ženám v technických oborech a s protesty matky, která na ni tlačí, aby dostála své roli. Nakonec si však mladá žena prosadí svou a s letadlem se vydává na Kubu, na Haiti a nakonec také do New Yorku. Její život je provázen neustálým překonáváním překážek, nedostatkem peněz i podpory ze strany rodiny i společnosti. Tajovská s citem a empatií líčí, jak se mladá žena, na svou dobu nesmírně moderní a emancipovaná, dokáže vždy znovu zvednout a pokračovat ve svém úsilí, přestože se situace často jeví bezvýchodně.

Iva Tajovská se ve své nové knize zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy vyzařuje z vyprávění o bezdomovci Petrovi a učitelce v důchodu Vlastě. Ti dva se od sebe liší svým sociálním postavením i zázemím, a přece jsou si něčím blízcí, snad schopností tolerance a vnitřní laskavostí. Kromě toho oba patří k lidem hledajícím pro sebe záchytný bod: Petr na čas nachází útočiště u dalšího bezdomovce, moudřejšího a životaschopnějšího Antonína, nepraktická, ve stáří mužem opuštěná Vlasta, soustavně zraňovaná dcerou, přesto však občas až nesnesitelně pozitivní, se upíná na bývalé žáky a známé mezi farníky. Kromě těchto smolařů, kteří vzbuzují svou zranitelností náš soucit, zaujme díky autorčině schopnosti přesné charakterizace i postava lidsky odpudivé Ludmily. Také tato stará, těžce nemocná žena žije v naprostém osamění, ve své sobeckosti a nesnášenlivosti se ale nemá čeho zachytit. I její příběh díky bizarní náhodě zasáhne do života jedné z postav a jednotlivé osudy protagonistů novely se spojí v kompaktní celek živě plynoucího vyprávění.

Nový román Ivy Tajovské volně navazuje na knihy Odpusť, že jsem se vrátil a Hořící nebe a završuje tak složité osudy několika rodin zmítaných událostmi 20. století. Tak jako po útrapách první světové války lidé věřili, že další už nikdy nebude, i ti, kteří přežili tu druhou, doufali, že byla poslední. Devadesátá léta ale přinesla nejen pád komunismu a konec studené války, ale také rozpad států i rodin a nové ozbrojené střety. Zatímco rozdělení Československa proběhlo civilizovaně a trpěly jím hlavně osobní vztahy, důsledky běsnění občanské války v Jugoslávii a osmasedmdesátidenního bombardování Srbska silami NATO byly krvavé. Mezi těmito dějinnými konflikty se odvíjí příběhy románu, jehož postavy jsou konfrontovány se starými vinami i novými znepokojivými změnami. Musí se přitom vyrovnávat s odcizením, samotou, stárnutím i potřebou odpuštění. Iva Tajovská nemaluje nedávné dějiny zjednodušujícími, příjemnými barvami, její perspektiva je poučená, kritická a zpochybňující. Tato silná a přímočará próza proniká svým hrdinům hluboko do svědomí a odkrývá trpkou pravdu, že čas, ani nové milénium, smíření nepřinese. Jediná naděje se ukrývá v samotných lidech, v nové generaci, v dětech, které – pokud budou dostatečně milované – mohou najít cestu, jak otevřené rány scelit.

Vypravěčka románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší byla její vnímavost k osudům druhých. Počátek 20. století byl nadějný; doba přála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastěných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovským veršem, „život daly pro něho“. Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času.

Sedmnáct příběhů sedmnácti autorek a autorů různých generací inspirovaných mottem: TAJEMSTVÍ!

Iva Tajovská ve svém románu vrací čtenáře do doby po první světové válce, kdy vznikla Československá republika. Příběh jedné východočeské rodiny ilustruje, jak válka tragicky ovlivnila osudy lidí a mezilidské vztahy. Hlavní dějovou linii tvoří manželská krize mezi Vojtou, navrátilcem z italských legií, a jeho ženou Annou. Vojta se vrací domů plný nadějí, zatímco Anna se potýká s těžkým životem na venkově, péčí o nemocného tchána a ztrátou syna během epidemie španělské chřipky. Starší syn je navíc nezvěstný na frontě. V jejich citové krizi se odráží rozdílné pohledy mužského a ženského světa. Vojtova hrdost na boj za svobodu a vyšší ideály je pro Annu problematická; trápí ji, že riskoval, aniž by myslel na rodinu, a možná se dokonce postavil proti svému vlastnímu synovi. Román zkoumá témata lásky, přátelství a rodičovství, a to v kontextu historických událostí kolem roku 1918. Čtivým způsobem tak přibližuje čtenářům toto přelomové období našich dějin.

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.

Románový příběh ze současnosti, jehož tématem jsou rodinné a manželské vztahy. Hlavní hrdina, submisivní úředník Kamil, žije v neutěšených vztazích se svojí ženou, která je traumatizována vyčerpávající péčí o postiženou dvacetiletou dceru. Společné trápení totálně zdevastovalo jejich vzájemné soužití. Kamil se sbližuje se svou spolupracovnicí Ilonou, která je zoufalá z tyranského manžela alkoholika. Jejich snaha vymanit se z pout nepřízně osudu a promarněného života však jen urychlí tragické vyvrcholení příběhu.

Dvě novely a dvě povídky debutující autorky, které vycházejí souborně pod názvem jedné z nich, mají společné ladění a podobné téma – autorka, na základě rozličných autentických zkušeností, popisuje životní zapeklitosti obyčejných lidí, dalo by se říci na samém okraji společnosti či společenského zájmu. Schopnost empatie a odpozorování malých každodenních dramat, jimiž její hrdinové procházejí, zavede čtenáře poutavým způsobem mezi skupinu lidí, kteří se chystají na svou životní šanci – vystoupení v estrádě DOREMI, od níž si každý ze zúčastněných slibuje něco jiného – a ještě něco jiného se nakonec stane, v další próze pak odhaluje cesty, které dovedou osamělého člověka až ke svodům podvodné sekty, rozkrývá dávné tajemství letitého manželství a nakonec nás zavede přímo doprostřed komorního vztahu stárnoucích sousedů z jednoho paneláku – samolibého spisovatele a jeho obdivovatelky.

Ve své páté knize autorka vypráví příběh o zneužití lidské důvěry a lásky, o tom, co znamená setkání s někým, kdo bezskrupulózně a cíleně využívá citů toho druhého k vlastnímu obohacení. Absolventka vysoké školy a úspěšný manažer se seznámí na internetové seznamce. Společně budují nový domek, cestují po světě a plánují si budoucnost. Romantická láska, kterou zažívají tisíce jiných párů, začne brzy dostávat povážlivé trhliny, ovšem jiného druhu, než s jakými se potýká většina zamilovaných. Vyústění je trpké: naprosté okradení jednoho z partnerů, následné ponížení a zoufalství, pád do dluhů, ztráta životních perspektiv a marná snaha dovolat se v dnešní společnosti aspoň zdání spravedlnosti. Dramatický příběh, jehož předlohou byly skutečné události, autorka rozehrává ve více vrstvách, všímá si nejen oběti, ale i vnitřního světa pachatele, snaží se vysvětlit a porozumět negativním a nízkým lidským pohnutkám. Věnuje se i tomu, zda se v někom takovém může probudit svědomí a zda je možná jeho náprava. Přes všechnu bezútěšnost a zklamání knížka nevyznívá pesimisticky. Člověk vždy nachází sílu, aby se s těžkou životní situací vyrovnal a pokračoval na své cestě dál.