Umberto Eco

Eco prožil dětství a mládí jako syn rodiny z nižší střední třídy - jeho otec Giulio Eco byl účetní - v hlavním městě jižního Piemontu Alessandrii a jeho okolí, které ho silně ovlivnilo. Eco později přímo či nepřímo psal o tomto městě a krajině, o charakteru a základních náladách lidí, kteří zde žili, a o každodenním životě ve 30. a na počátku 40. let 20. století za italského fašistického režimu na několika místech, např. otevřeně autobiograficky v textu „Zázrak v San Baudolinu“ (na konci svazku Jak cestovat s lososem) a v různých „dopisech ze zápalkové krabičky“, ale také v literární podobě v románech Foucaultovo kyvadlo (kde je mimo jiné na konkrétních situacích ze života mladého Eca vylíčeno období partyzánské války v letech 1944-1945), Ostrov posledního dne a Baudolino (jehož oba hrdinové pocházejí z oblasti Alessandrie, jeden z barokního 17. století a druhý ze středověku). První se odehrává v barokním 17. století a druhý ve středověkém 12. století, v němž je mimo jiné svědkem založení města v roce 1168) a zejména v pátém románu Tajemný plamen královny Loany, který popisuje Ecovo dětství a mládí. Charakteristické byly zřejmě zkušenosti 12-13letého Eca v malé horské vesnici v jižním Piemontu, kde jeho rodina hledala v letech 1943-1945 ochranu před bombardováním a kde byl v posledním roce války svědkem bojů mezi partyzány a fašisty zblízka.

V roce 1948 začal Eco – navzdory přání svého otce, který ho naléhal na kariéru advokáta – studovat filozofii a dějiny literatury na univerzitě v Turíně, kterou v roce 1954 zakončil u Luigiho Pareysona disertací o estetice u Tomáše Akvinského. Poté šel Eco do tehdy ještě velmi mladé italské televize (RAI) v Miláně, kde se pokusil vybudovat kulturní program. V roce 1956 vyšla jeho první kniha, rozšířená disertace pod názvem Il problema estetico v San Tommaso (Estetický problém sv. Tomáše). O tři roky později Eco opustil televizi a stal se lektorem knih y v milánském nakladatelství Bompiani, pro které působil až do roku 1975 (a ve kterém od té doby vyšly téměř všechny jeho knihy). Zároveň byl aktivní v prostředí Gruppo 63, seskupení připadajícího na literární hnutí Neoavanguardia. V roce 1962 vyšla kniha Opera aperta (německy: Otevřené umělecké dílo, které se objevilo v roce 1973) se náhle stalo známým jako brilantní kulturní teoretik, který v roce 1963 zahájil svou akademickou kariéru jako lektor estetiky a vizuální komunikace na Polytechnice v Miláně, aby ji nakonec dokončil prostřednictvím zastávky na univerzitě ve Florencii na univerzitě v Bologni (nejstarší univerzita v Evropě). Jeho kniha Úvod do sémiotiky, vydaná již v roce 1968 (v němčině 1973), je od té doby mezinárodně považována za standardní dílo. V roce 1975 získal řádnou profesuru pro sémiotiku s katedrou na univerzitě v Boloni. Od roku 1999 vedl tamní Scuola Superiore di Studi Umanistici. V říjnu 2007 ustoupil z aktivního vyučování a od roku 2008 působil jako profesor emeritní univerzity v Boloni.

Eco získala četná vyznamenání a ocenění jak společenského, tak akademického charakteru, včetně samotného (do roku 2014) 39 univerzit po celém světě čestného doktorátu – v Německu od FU Berlin 1998 – a členství Řádu pour le Mérite pro vědu a umění (1999) a Velkého kříže za zásluhy s hvězdou Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo (2009).

Se svým rokem 1980 (německy: V roce 1982) vyšel první román Jméno růže, který vzbudil v Eco celosvětový a ve své době zcela překvapivý rozruch jako romanopisec. Také jeho román Das Foucaultsche Pendel (1988) a čtyři následující romány (1994, 2000, 2004 a 2010, viz níže).) byly přeloženy do všech světových jazyků. Jméno Umberto Eco je proto širokému publiku známé především díky těmto literárním dílům, ve kterých se při vší radosti z barevného vyprávění a napínavých plotů hojně využívá citátů a montážních technik, což vedlo k jejich charakterizaci jako postmoderních románů vůbec. On sám byl k pojmu postmodernismu spíše skeptický a raději mluvil o intertextualitě, tj. o vnitřní provázanosti a propletení všech literárních textů mezi sebou. Velmi plasticky je tato myšlenka vyjádřena na centrálním místě v názvu růže, kde vypravěč říká Adson: "Až dosud jsem si myslel, že knihy mluví jen o lidských nebo božských věcech, které se nacházejí mimo knihy. Najednou jsem si uvědomila, že knihy nezřídka mluví o jiných knihách, ano, že to někdy vypadá, jako by spolu mluvili. A ve světle tohoto nového poznání mi knihovna připadala ještě děsivější. Mohlo to být místo dlouhého a sekulárního sekulárního dialogu mezi pergamenem a pergamenem? Takže něco živého, prostor plný sil, který nemůže být zkrocen žádným lidským duchem, pokladnice plná tajemství, která vytryskla z nesčetných mozků a žijí dál po smrti jejich tvůrců? Nebo je nechat v sobě pokračovat?" Eco nazval Jorge Luis Borges a James Joyce dvěma moderními autory, které jsem miloval a kterými jsem byl nejvíce ovlivněn.

Jako občan a politický autor byl Eco také aktivním a vehementním odpůrcem Silvia Berlusconiho. V mnoha novinových a periodikových článcích ostře kritizoval jeho politiku. Krátce před volbami v dubnu 2006, které Berlusconi těsně prohrál, publikoval Eco své sebrané politické spisy ještě jednou v knižní podobě pod názvem U Rakoviny: Horké války a mediální populismus (německy: jaro 2007).

Od roku 1985 psal pravidelně – teprve jednou týdně, od roku 1998 čtrnáctkrát – sloupec v týdeníku L’Espresso pod názvem La Bustina di Minerva (německy: „Dopisy zápalek“). Byl spoluzakladatelem a vydavatelem internetového časopisu Golem l’Indispensabile. V roce 2002 založil společně s přáteli a podobně smýšlejícími lidmi (mezi nimi architektkou Gae Aulenti a spisovatelem a germanistou Claudio Magrisem) skupinu Libertà e Giustizia, která se podle odboje Giustizia e Libertà proti Mussoliniho fašismu považuje za intelektuální opozici vůči politice Silvia Berlusconiho.

V roce 2005 byl Umberto Eco v anglickém magazínu Prospect po Noamu Chomskym a před Richardem Dawkinsem zvolen druhým nejvýznamnějším intelektuálem na světě. V dubnu 2010 o něm vyšla první biografie (život a dílo).Poté, co se Eco podrobně věnoval tématu konspiračních teorií již v románu Das Foucaultsche Pendel, je ústředním tématem také román Hřbitov v Praze, který vyšel v roce 2010. Eco vytváří se svým fiktivním vypravěčem Simonem Simoninim profesionálního padělatele, kterého zavádí jako hlavního autora protokolů sionských mudrců.

Poté, co Skupina vydavatelů Silvia Berlusconiho Mondadoriho v říjnu 2015 převzala skupinu vydavatelství Rizzoli „RCS Libri“ s nakladatelstvím Bompiani, u kterého Umberto Eco dosud publikoval, vydala společnost Eco pod vedením nově založeného nakladatelství La Nave di Teseo, které bylo na návrh Ecosu pojmenováno v narážce na paradox lodi Theseus. Nakladatelství La Nave di Teseo je bývalá šéfka bompiani Elisabetta Sgarbi. Od roku 1962 až do své smrti byl Eco ženatý s Renate Ramgeovou, expertkou na muzejní a uměleckou didaktiku, která se narodila ve Frankfurtu nad Mohanem. Měli syna a dceru.

Umberto Eco zemřel pozdě v noci 19. února 2016 ve věku 84 let ve svém milánském bytě na následky rakoviny pankreatu. Eco našel své poslední místo odpočinku v soukromé rodinné kapli na Památníku Cimitero v Miláně.Jeho rozsáhlou soukromou knihovnu získalo ministerstvo kultury a kulturních aktivit po několikaletých jednáních s dědici počátkem roku 2021. Pro více než 30 000 titulů novodobých děl má v Bologni vzniknout vlastní knihovna pojmenovaná po Umbertu Eco jako součást univerzitní knihovny, v níž bude rekonstruována i jeho pracovna. Ty před 20. Vzniklá díla, asi 1200 titulů, 36 inkunabelů a 380 svazků, které vznikly mezi 17. a 19. stoletím. Které vznikly v 19. století, jsou přiváděny do Biblioteca Nazionale Braidense v Miláně.