Umberto Eco Knihy

V historii západní kultury se často objevují sklony k enumerativnímu hromadění informací, ať už se jedná o seznamy svatých, výčty bájných zvířat či léčivých rostlin a popisy králem vlastněných pokladů. Závrať nad seznamy může být omamující jak pro čtenáře, tak pro autory. Poetika seznamů se objevuje napříč v celé historii literatury.Mezi autory, kteří výčty ve svých dílech používali, se řadí Homér, Joyce, Dickens a Kipling, jakož i autoři moderní či postmoderní, jako například Whitman, Pynchon či Calvino. Umberto Eco pojednává o fenoménu seznamů z literárně-vědného i historického hlediska a jednotlivé ukázkové výčty dokládá bohatým obrazovým doprovodem. „Tato kniha vychází u příležitosti cyklu kulturních pořadů nazvaných Vertiges de la liste pořádaných v Museé du Louvre v listopadu 2009 pod vedením Umberta Eca“ – – Preliminária

Získávaje stále přízeň mocných, uměl Mazarin odstranit své nepřátele, dostat se na první místo a udržet si je během dvou vlád až do své smrti. Lze tedy v jeho breviáři najít několik pragmatických lekcí, které ještě dnes mohou být užitečné každému vlivnému člověku. Byť se prohnaný kardinál nezatěžuje morálkou ani spravedlností, staví na odiv udivující svěžest, a dokonce určitou naivitu.

Přihlížíme právě soumraku knihy? Obstojí kniha jako nosič informací i do budoucna, nebo se stane jen luxusním dárkovým artefaktem? Na podobné otázky hledá odpověď Jean-Philippe de Tonnac, francouzský novinář a spisovatel, v rozhovoru, který vedl s proslulým italským medievalistou, sémiotikem a spisovatelem Umbertem Ecem a s francouzským scénáristou Jeanem-Claudem Carrierem. Oba myslitelé si nejprve kladou otázku, zda se změnou formy - to jest přechodem k e-bookům - změní i samotný pojem knihy, a rozvíjejí širší úvahy o archivaci dat, uchovávání osobních vzpomínek a funkcích knihy coby nositelky kultury. Na přetřes se však dostanou i nečekaně praktické otázky: dá se například číst e-book ve vaně?

V této knize předkládá Umberto Eco své studie o historii znakových teorií. Popisuje dva modely encyklopedického poznání, z nichž jeden vychází z ideje stromu (systematického větvení pojmů) a druhý z ideje labyrintu. V dalších kapitolách pak hledá sémiotickou reflexi ve filozofických systémech od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského či Viléma Ockhama ke Kantovi, ale nemenší pozornost věnuje rétorickým spisům (například barokním výkladům o metafoře) či kabalisticky založenému učení o „kombinatorickém umění“ (Raymondovi Lullovi a Picovidella Mirandola). Tato materiálově mimořádně bohatá kniha shrnuje Ecovy různorodé výzkumy z posledních desetiletí, autor jí však dokázal vtisknout přehlednou monografickou podobu.

Nový svazek díla Umberta Eca je určen všem čtenářům, kteří chtějí poznat různé stránky televize jakožto svébytného jevu. Zahrnuje autorovy práce na dané téma z let 1956–2015 – eseje, příspěvky přednesené na kongresech i novinové články. Úvahy v nich obsažené pokrývají rozsáhlé časové období od prvních vysílaných pořadů až do dnešních dob, kdy se k televizi přidružuje internet a sociální sítě. Masmédia nepřenášejí ideologie, ona sama jsou ideologiemi, shrnuje své poznatky autor.

Čtenářská veřejnost chápe Umberta Eca jako romanopisce, obecně známá je jeho literárněhistorická i sémiotická tvorba. Tři příběhy vznikly v 60. letech minulého století ve spolupráci s přítelem, malířem Eugeniem Carmim. Autor se tímto obrátil především k dětskému čtenáři, kterému srozumitelně a přitom citlivě poskytl návod, jak nazírat zásadní problémy lidské společnosti. Rozsahem subtilní texty s tematikou atomové hrozby, objevování vesmíru a ohrožení životního prostředí se tak staly půdorysem pro půvabné příběhy, které vyplnily mezeru v pestré žánrové nabídce tohoto výjimečného italského tvůrce.

Signor Sigma má bolesti břicha a musí na cestě k lékaři čekat na semaforu, číst jízdní řád a nakonec dostat diagnózu alkoholické jaterní choroby. Tato vyprávění ukazují, že náš životní svět je říší znaků, které můžeme pochopit pouze tehdy, když se naučíme je vykládat. Výlet do semiotické vědy začíná s panem Sigmou a Eco-čtenářem, který nás uvádí do složitého světa Umberta Eca. Název sborníku odkazuje na centrální význam labyrintu v Ecoově myšlení, zejména v jeho bestselleru, kde knihovna slouží jako metafora pro encyklopedickou totalitu naší kultury. Všechny kulturní aspekty jsou chápány jako komunikační proces, který zahrnuje produkci a interpretaci znaků. Tato základní myšlenka semiotiky prostupuje sbírkou, která se zabývá tématy jako masová a mediální kultura, teorie umění a rozhraní mezi epistemologií a teorií znaků. Eco prezentuje své znalosti názorně a vzrušujícím způsobem, ačkoliv se může zdát, že semiotická rozumovost je dnes poněkud zastaralá, zůstává poznání, že znaky získávají význam teprve v užívání. Nejde o růži, ale o jméno růže.

Sémiotický pohled na svět. Kniha textů italského spisovatele, literárního kritika, sémiotika, držitele ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Uspořádal Jiří Fiala, z angličtiny a francouzštiny přeložil Jiří Fiala, z italštiny Zdeněk Frýbort. Výt. č. 1-50 číslovány a podepsány autorem.

Umberto Eco v této práci analyzuje jednotlivé podoby kultury a pseudokultury a jejich přijetí „konzumentem“. Jak dochází k tomu, že právě v těch strukturách, v nichž fungujeme, přestává být strategie touhy neutrálním nástrojem, který je tu od toho, abychom byli všichni šťastní a veselí? Jelikož se nás ani nedotklo tušení, že něco takového by vůbec bylo možné, stává se naše vlastní práce jakousi negativní utopií, deskripcí děsivé industriální krajiny, obydlené šťastnými a nezodpovědnými roboty. Cesty hledání opravdové skutečnosti jsou sami o sobě literárním dobrodružstvím vedoucím nás skrze jednotlivé obory lidské iracionality. O tom je tato kniha. Zkrátka kniha, nad kterou opravdu neusnete.

Nejnovější kniha Umberta Eca je jakýmsi protějškem jeho Dějin krásy. Co je vlastně opakem krásy? Na tuto otázku hledá autor odpověď na stránkách výpravné ilustrované publikace, kde na příkladech děl literárních i výtvarných ukazuje, že opak krásy se neomezuje jen na ohyzdnost satyrů či Harpyjí. Protějškem krásy jsou také groteskní tvary, odpudivé, dekadentní ovzduší opiových doupat, kam vstupuje Dorian Gray, svět vampírů i podivných bytostí vylovených z moře, neovladatelných pudů i děsu, prorockých vizí i apokalypsy, banálního zla i napohled směšných příhod. To vše není krásné, je to však podmanivé. Při četbě knihy nemůžeme nedat za pravdu moudrému Římanovi, když říká, že v přírodě není ošklivosti.

Do tohoto svazku autor zařadil další novinové sloupky, které psal patnáct let pro list L’Espresso. Zde uveřejněné sloupky se vyznačují značnou rozmanitostí, a to nikoliv nedůsledností autora, ale v důsledku složitosti dnešní doby. Období „tekuté společnosti“, jak ji nazývá Zygmunt Bauman, začalo postmodernismem, který se vyznačoval krizí velkých vyprávění, s hravostí či ironií pojednával o historii a občas čelil výzvám nihilismu. Postmodernismus však byl jen přechodem od modernismu k dosud nijak nepojmenované současnosti. Tu charakterizuje krize státu, těsně spjatá s krizí ideologií, a tím i politických stran. Dnešní krajní individualismus opouští ideu společenství a druhé lidi vnímá jako rivaly.

Od Homérových básní až po současnou science fiction, od svatých písem po komiksy, přes všechna stěžejní literární díla, o nichž jsme se učili (od Gulliverových cest po Alenku v říši divů, od Tolkiena po Milión Marca Pola), literatura po celé věky neustále vytvářela pomyslné a bájné země a promítala do nich všechna ta přání, sny, utopie a noční můry, které v našem omezeném skutečném světě působí příliš rušivě a vyzývavě. Po Dějinách krásy, Dějinách ošklivosti a Bludišti seznamů se Umberto Eco stává naším průvodcem na obrazově bohatě dokumentované cestě po oněch dalekých, neznámých zemích a ukazuje nám jejich obyvatele, vášně, hrdiny, ale především význam, který pro nás mají. Na cestě, jež je zasvěcená i zábavná, jak ji dokáže uspořádat jen Umberto Eco. Najdeme na ní starověké a středověké texty v bezprostředním sousedství dnešních příběhů, filmy vedle básní, komiksy vedle románů, které ovlivnily vnímavost i založení náš všech.

Přednášky na Harvardově univerzitě. Souborné vydání autorových přednášek zkoumajících vazbu autor, dílo, čtenář. Na konkrétních textových ukázkách poukazuje Eco čtivým a srozumitelným způsobem na množinu významů a možných interpretací ve vztahu díla a jeho čtenáře.

Soubor patnácti prací známého multioborového vědce, vzniklých v 60.–80. letech 20. století. Po úvodních textech, v nichž Eco shrnuje a hodnotí interpretační přístupy od Aristotela až po Derridu, přechází k formulaci svých názorů na „otevřenost díla“, „modelového čtenáře“ či interpretační meze. Dotýká se přitom čistě teoretických otázek a termínů sémiotických a lingvistických, ale nabízí i konkrétní pohledy na literární texty (Joyce, Pirandello, Borges), žánry (drama, seriály). Kniha je psána pro Eca typickým čtivým jazykem, který se vyznačuje kombinací přesných vědeckých vyjádření a úsměvných úvah.

Otevřené dílo poprvé vyšlo v roce 1962 a vyvolalo bouřlivý ohlas v Itálii i v zahraničí. Šokovalo především svým přístupem: Umberto Eco zde poukazuje na některé paralely mezi určitými tendencemi v soudobém umění a postupy moderních vědních oborů, rozlišuje také dvojí pojetí uměleckého díla: první pojetí představuje naprogramovanou konstrukci, předurčující jedinou možnou organizaci významů, kdežto pojetí druhé, koncepce otevřeného díla, k níž směřuje právě moderní umění, počítá se svobodnou aktivitou čtenáře, který na vytváření konkrétní podoby uměleckého díla participuje.

Ecovo první beletristické dílo Jméno růže je víc než historický román s detektivní zápletkou situovaný do 13. století, je to vlastně jakýsi průřez středověkým věděním a současně způsobem myšlení, pro který je serie vražd ve starém italském klášteře a jejich tápavé řešení dvojicí mnichů (!) jen jakousi zástěrkou, zástěrkou pro konfrontaci poznání s poznáváním. Eco v tomto díle originálním a neotřelým způsobem zúročil své bohaté teoretické zkušenosti a napsal knihu, která se přes svůj řekněme dobrodružný rámec vymyká všem literárním kategoriím a je v kontextu světové literatury zcela ojedinělá.

Znak, reprezentace, iluze, obraz. Soubor 24 prací spjatých tématem, které naznačuje podtitul díla: znak, reprezentace, iluze, obraz. Eseje jsou psány čtivým jazykem přístupným široké veřejnosti a vznikaly „náhodně“, pod tlakem bezprostředního zájmu. Po titulním eseji, navazujícím na borgesovské téma zrcadel, jež se objevuje i v románu Jméno růže, následují práce věnované divadlu, výtvarnému umění, problematice avantgardy a konzumního umění, poezii, humanitním vědám.

Podtitul: role čtenáře, aneb, Interpretační kooperace v narativních textech. Kniha Umberta Eca (1932) Lector in fabula vyšla poprvé italsky v roce 1979. Pochází z Ecova vědecky nejproduktivnějšího období, kdy rozvíjí jak obecnou sémiotiku, tak i problematiku interpretace textu a s ní souvisící otázku rolí, kompetencí a ohraničení čtenářovy aktivity v rámci rozumění textu. Zatímco v předchozí stěžejní práci, Teorii sémiotiky (1975), se pokusil vytvořit teoreticko-analytický model obecného fungování sémiotiky jakožto nauky o významu, v knize Lector in fabula se věnuje domýšlení sémiotických pravidel na konkrétních, především literárních textech. Jde tedy o knihu „praktičtější“, byť psanou opět s ambicí dobrat se co nejuniverzálnějších řešení. Proto se tato kniha stala nejen repertoárem podnětů, jež byly v dalších desetiletích literární vědou domýšleny a rozvíjeny, ale stala se – a dodnes je – i klíčovým textem pro výuku interpretace textu.

Svazek z pera Umberta Eca zahrnuje dvě autorovy práce: Migrace a nesnášenlivost a Věčný fašismus. V první z uvedených prací najdeme část Ecovy přednášky přednesené v rámci sympozia uspořádaného ve Valencii na téma perspektivy třetího tisíciletí, dále úvod k Mezinárodnímu fóru o nesnášenlivosti uspořádaného v Paříži, část proslovu na univerzitě v Nijmegenu a úvod k antologii textů o reciproční antropologii, uveřejněné v Paříži. Všechny tyto texty se nesou v duchu autorova přesvědčení, že zvítězit nad rasismem znamená pochopit a přijmout odlišnost toho druhého. Ve druhé uvedené práci si autor všímá fašismu přežívajícího v nových formách dodnes.

Kniha představuje základní odbornou literaturu ve svém oboru.

Dvanáct textů uveřejněných v knize Na ramenech obrů bylo napsáno pro konferenci La Milanesiana v letech 2001–2015. Jednotlivé přednášky nejčastěji vycházejí z témat, která si La Milanesiana každoročně stanoví. Nacházíme tu tresť světa Umberta Eca – autor se ve svých přednáškách zabývá filozofií, literaturou, estetikou, etikou i médii. O tom všem píše vlídným jazykem, okořeněným ironií, tónem hravým i břitkým. Kořeny naší kultury, kánony krásy, lež měnící běh dějin, posedlost spiknutím, hrdinové velké prózy, formy umění, to jsou témata tohoto svazku, obohaceného ilustracemi, jimiž autor své přednášky doprovázel.

Římská říše představuje poslední pokus o sjednocení velké části světa, a ta jak po stránce správně organizační, kulturní tak také jazykové. Latina se stala komunikační osou celé říše. Postupně se z ní stával jazyk vzdělanců v kontrastu vůči huhlajícím barbarům. Středověk však posléze přinesl legitimizaci národních jazyků, jak v mluvené tak i psané podobě. Jednota řeči v obsáhlejším regionu tak byla na dlouho ztracena. Jazyk je však jen jedním znakem komunikace, takové obrazy mohou být daleko lépe srozumitelnější lidskému vědomí se stejnou historickou zkušeností a nebo jsou ještě další možnosti, jak si porozumět bez znalostí řeči a kódů? Začtěte se do nové práce Umberta Eca.

Světoznámý autor Jména růže je i autorem filosofických a umělecko-historických esejů. Umění a krása ve středověké estetice patří k nejzdařilejším a nejinspirativnějším z nich. Eco v něm výstižně zachytil dějiny středověké estetiky, teologického i lidového vnímání nástěnných a deskových obrazů, hudby i architektury s důrazem na alegorický obsah a transcendentální dosah středověkého umění, jež nelze bez znalostí dobových estetických představ nikdy pochopit.

Soubor textů známého italského spisovatele a sémiotika, který lze považovat za pokračování jeho Šesti procházek literárními lesy (č. 1997). Texty vznikaly příležitostně v průběhu uplynulého dvacetiletí, obracejí se k poměrně širokému publiku a jejich společným tématem je literatura a její funkce. Eco se v nich soustřeďuje na jemu důvěrně známé autory, jako jsou Nerval, Joyce, Borges, Dante, Wilde, ale poměrně často se stává ilustrací a předmětem jeho úvah i jeho vlastní tvorba. Rentgenuje literaturu ze všech možných stran a úhlů, zabývá se např. vlivem literárních textů na vývoj historických událostí, intertextovou ironií, verbálním zobrazením prostoru, povahou možných fiktivních světů či problematikou literárních vzorů, inspirací a úzkosti z ovlivnění jiným autorem. Ecovy texty, třebaže vznikaly nezávisle na sobě a jsou tematicky různorodé, prozrazují kontinuitu autorových zájmů. Užívání stejných literárních i mimoliterárních příkladů v různých souvislostech je pak důkazem, že jeho úvahy o literatuře se živí jediným trvalým a silným zdrojem inspirace.

Do výboru Poznámky na krabičkách od sirek (La bustina di Minerva) zařadil Umberto Eco ty nejzajímavější ze sloupků, které v posledních deseti letech vycházely pod stejným názvem v magazínu Espresso. Ve vtipných a čtivých článcích se Eco zamýšlí nad problémy současného světa, italské a západní společnosti, tisku nebo budoucnosti knih v době internetu, nechybí však ani několik opatrných předpovědí pro třetí tisíciletí a Ecovy typické „hříčky“.

Na stránkách této knihy, jejímž editorem je Umberto Eco, najdeme obrazy mistrovských děl všech dob. Ilustrace i rozsáhlá antologie textů čtenáři přibližují rozmanité představy o kráse, jak se projevovaly od dob starého Řecka až dodnes.

Foucaultovo kyvadlo, kovová koule zavěšená na drátě dlouhém 54 m, bylo uvedeno do chodu v rozce 1851 v pařížském Panthéonu a mělo podat důkaz zemské rotace. V Ecově druhém úspěšném románu má kyvadlo přispět k rozluštění historického hlavolamu, Plánu všeobecného spiknutí, jež má ovládnout svět. Poznámka překladatele a vysvětlivky: Zdeněk Frýbort Doslov: Daniela Hodrová.

Jak cestovat s lososem je kniha návodů, kde autor s notnou dávkou inteligentního humoru nabízí řešení, jak se vyrovnat s nejrůznějšími nečekanými i standardními, ale nežádoucími situacemi, jež život přináší: jak strávit inteligentní prázdniny, jak nepoužívat mobilní telefon, jak nemluvit o fotbale, jak se vyhnout nakažlivým chorobám, jak jíst v letadle, jak cestovat v amerických vlacích a mnoho dalších.

Autor v knize podává vyčerpávající, místy s humorným nadhledem napsaný rozbor problému, kterým se každoročně zabývají tisíce studentů a stovky učitelů všech druhů vysokých škol. Přeložil a předmluvu napsal Ivan Seidl.

Eisnerovo líčení této podivuhodné historie začíná v Paříži devatenáctého století, kde agent ruské tajné služby narazí na starší francouzský politický pamflet a na jeho základě vytvoří nový dokument, který má židovské vůdce a bankéře namočit do spiknutí na ovládnutí světa. Během následujících let se z této účelové lži stala mezinárodně uznávaná pravda. Ani ctihodné londýnské Timesy, které toto falzum roku 1921 odhalily, již nedokázaly zabránit lavinovitému šíření Protokolů, jež byly záhy publikovány v desítkách zemí. Přisvojily si je četné rasistické organizace, strany a náboženství, ať už jde o nacisty, Ku-klux-klan či islámské fundamentalisty. A ačkoli byly od té doby opakovaně vyvráceny, nadále vycházejí v arabských, asijských i evropských zemích.

Umberto Eco hovoří ve čtyřech poutavých přednáškách o své spisovatelské dráze. Svůj první – a nejslavnější – román Jméno růže vydal Umberto Eco, když mu bylo téměř padesát. Ve svých osmdesáti letech je tedy coby romanopisec vlastně mladíkem – a právě o tomto „romanopiseckém mládí“ pojednává jeho nová kniha. Se stylistickou elegancí sobě vlastní se v ní autor vyznává z celoživotní fascinace literaturou; ve čtyřech esejích nechává čtenáře nahlédnout do romanopiscovy kuchyně a zároveň předvádí svůj pověstný literárněteoretický a kritický um. S jeho použitím pak vysvětluje, proč nás literatura dokáže pohnout k slzám, v jakém smyslu „existují“ Anna Kareninová, Řehoř Samsa či paní Bovaryová, anebo proč musí být dobrá non-fiction vystavěna jako napínavá detektivka. Lze dodat, že podobně napínavě je vystavěna i jeho Zpověď. První vydání - překlad z angličtiny.

V tomto svazku Eco shromažďuje sérii esejí (nepublikovaných nebo výrazně přepracovaných a propojených do kapitol), které byly napsány v posledních letech a představují přechod od semiotické reflexe k základním problémům filozofie všech dob, od Aristotela po Heideggera. Diskutují se zde otázky bytí, pravdy, lži, odkazu, reality, objektivity poznání a konjektury. Následují některé eseje historického nebo literárního charakteru, které se rovněž zaměřují na koncept historické pravdy, pravdy jako věrnosti textu, rozdíly mezi pravdou ve skutečném světě a pravdou ve světech narativní fikce.

Soubor šestnácti nedávno vzniklých esejistických textů známého spisovatele a badatele nese název prvního z nich, věnovaného mimořádně aktuálnímu tématu: potřebě určité společnosti mít svého nepřítele a utvořit si jeho obraz. Svazek se vyznačuje tematickou rozmanitostí, sahající od literárních lásek mládí přes otázky poetiky či etiky výzkumu v oblasti medicíny až po představení autorova vlastního zralého díla. Vedle Ecovy příslovečné erudice řadu textů spojují autorovy oblíbené motivy, z nichž on sám výslovně uvádí absolutno, ošklivost a oheň.

V románu se autor slavného Jména růže opět vrací do středověku. Vesnický uličník Baudolino, rodák ze severní Itálie, se v lese setkává s Fridrichem Barbarossou. Netuší, s kým má tu čest, a prorokuje vítězství Barbarossy v nastávající bitvě. Král si Baudolina oblíbí, ujme se jej a posílá ho na studia do Francie, kde chlapec začíná spolu s dalšími spřádat své sny o tajemném křesťanském království Kněze Jana, ležícím kdesi daleko v Asii. Paděláním Janova dopisu zavdá podnět ke křížové výpravě, na níž Barbarossa umírá, ale Baudolino pokračuje v putování krajinou obydlenou monstry středověkých bestiářů. Přeložil Zdeněk Frýbort.

V románu-labyrintu proslulého autora se příběh s detektivní zápletkou prolíná s literaturou faktu. Ve svém bytě v nevábné pařížské čtvrti se v březnu 1897 probouzí starší muž a snaží se rozpomenout, kdo vlastně je. Metodou doktora Freuda, se kterým párkrát pojedl, si začíná vybavovat vlastní minulost italského a později francouzského policejního konfidenta, autora fiktivního konspiračního plánu, který pak v rukou jiných začal žít vlastním životem. Téměř všechny postavy (např. Alexandre Dumas) jsou historické, neméně skutečný je i hrdinou sepsaný pamflet.

Další ze známých Ecových románů, ve kterém autor mistrně vystihl duchovní rámec Evropy během třicetileté války, období protireformace a Bílé hory.

Jako každý z Ecových románů, ani Tajemný plamen královny Loany nemá „klasickou“ stavbu. Je rozdělen do tří částí. První část – NEHODA Po těžkém úrazu a dlouhém kómatu se v nemocnici probouzí starý antikvář Yambo (Giambattista Bodoni). Ztratil paměť, ale zachoval si objektivní informace, zatímco osobní vzpomínky, emocionálně zabarvené, mu chybí. Nezná svou manželku, děti ani domov. Po neúspěšných pokusech o znovuvyvolání paměti mu žena, psycholožka, doporučí návrat do rodného domu v Solaře, kde strávil většinu dětství. Jeho vztah k tomuto místu byl v dospělosti negativní. Druhá část – PAMĚT Z PAPÍRU Druhá a nejobjemnější část se odehrává v Solaře, kde Yambo čte staré knihy, učebnice a časopisy, aby rekonstruoval svou paměť. S pomocí přítele z dětství konzultuje své „objevy“. Děj není podstatný, spíše se jedná o Yambovy úvahy a myšlenkové pochody. Zjistí, že se jako dítě účastnil partyzánské akce a byl svědkem smrti několika lidí, což vysvětluje jeho negativní vzpomínky na Solaru. Dále si uvědomuje svou platonickou lásku ke spolužačce, která ovlivnila jeho život. Třetí část – "OI NOΣTOI" Poslední část se zaměřuje na Yambovu smrt a rekapitulaci jeho života. Popisuje stav, který vnímá jako fyzickou neexistenci, formu čisté energetické substance. Tato reflexe mu přináší smíření se světem, Vesmírem a Bohem, než umírá.

Kniha svým obsahem navazuje na myšlenky rozpracované ve Foucaultově kyvadle. Točí se tedy zejména okolo spikleneckých teorií. Ty nyní obohacuje o další témata spojená s naší moderní civilizací. „Zachycuje moc masových médií v současné době, výmysly, manipulace, falzifikace veřejného mínění,“ vysvětluje překladatelka Anežka Charvátová pracující na českém znění knihy. Děj je totiž situován do Milána roku 1992. Hlavním hrdinou je nepříliš úspěšný spisovatel Collona, který začíná pracovat v novinách po boku pětice stejně nevýrazných redaktorů. více: http://e-kultura.cz/umberto-ec-novy-roman-numero-zero/

We are here to remember what happened and to declare solemnly that 'they' must never do it again. But who are 'they'? HOW TO SPOT A FASCIST is a selection of three thought-provoking essays on freedom and fascism, censorship and tolerance - including Eco's iconic essay 'Ur-Fascism', which lists the fourteen essential characteristics of fascism, and draws on his own personal experiences growing up in the shadow of Mussolini. Umberto Eco remains one of the greatest writers and cultural commentators of the last century. In these pertinent pieces, he warns against prejudice and abuses of power and proves a wise and insightful guide for our times. If we strive to learn from our collective history and come together in challenging times, we can hope for a peaceful and tolerant future. Freedom and liberation are never-ending tasks. Let this be our motto: 'Do not forget.'

Exploring this elusive and often controversial subject, Umberto Eco, Sir Ernst Gombrich, and others contributes essays and reflections on the meaning of time.

Umberto Eco introduces English-speaking readers to the rich and complex aesthetic theories of Thomas Aquinas, a medieval thinker often recognized primarily as a theologian. Aquinas inherited concepts of art and beauty from classical traditions but transformed them through the lens of Christian theology and advancements in metaphysics and optics during the thirteenth century. Eco sets the context by exploring the vibrant aesthetic sensibility of medieval times and delves into Aquinas's ideas on transcendental beauty, aesthetic perception (visio), and the three conditions of beauty: integrity, proportion, and clarity—principles that later influenced James Joyce. He applies these theories to Aquinas's reflections on God, humanity, music, poetry, and scripture, and compares Aquinas's poetics with those of Dante. In a concluding chapter from the second Italian edition, Eco discusses how Aquinas's aesthetics were absorbed and transformed in late medieval thought, drawing parallels between Thomistic methodology and contemporary structuralism. As the only comprehensive English treatment of Aquinas's aesthetics, this work appeals to philosophers, medievalists, historians, critics, and those engaged in poetics, aesthetics, or the history of ideas.

Exploring the evolution of Pop culture from the late 1950s to the late 1960s, this comprehensive survey examines its impact on art, film, photography, and architecture, highlighting the interplay between mass production and mass media. Unlike other works that focus solely on Pop art, it offers a holistic view of the movement's influence across America, Britain, and Europe, showcasing its diverse manifestations and cultural significance during this transformative era.

Original title: Semiotica e filosofia del linguaggio.

In this book Umberto Eco argues that translation is not about comparing two languages, but about the interpretation of a text in two different languages, thus involving a shift between cultures.

The book features a provocative exploration of literary interpretation, blending Eco's expertise as a novelist and literary theorist. With a humorous and insightful approach, he navigates a wide array of topics, drawing connections between influential figures like Dante, Chomsky, and Derrida. Eco's unique style shines through, making complex ideas accessible and engaging for readers interested in the nuances of literature and its interpretation.

Includes essays and excerpts from the works of prominent modern thinkers such as Umberto Eco, Jacques Derrida, and Isaiah Berlin among others.

Where does our fascination with the Apocalypse come from? Is time cyclical or linear? Can society survive without ideology? Can children be philosophers? The contributors examine these questions and other of our preoccupations, cast back to the fears and hopes of previous generations and examine the challenges to come.

Eco displays in these essays the same wit, learning, and lively intelligence that delighted readers of The Name of the Rose and Foucault’s Pendulum. His range is wide, and his insights are acute, frequently ironic, and often downright funny. Translated by William Weaver. A Helen and Kurt Wolff Book

embracing the web of multi-culturalism that has become a fact of contemporary life from New York to New Delhi, Eco argues that we are more connected to people of othe traditions and customs than ever before, making tolerance the ultimate value in today's world.

The extraordinary historical consequences of errors and fictional inventions. SERENDIPITIES is an iconoclastic, dazzlingly erudite and witty demonstration, by one of the world's most brilliant thinkers, of how myths and lunacies can produce historical developments of no small significance. In Eco's words, 'even errors can produce interesting side effects'. Eco's book shows how: -- believers in a flat earth helped Columbus accidentally discover America -- the medieval myth of Prester John, the Christian king in Asia, assisted the European drive eastward -- the myth of the Rosicrucians affected the Masons, leading in turn to the widespread belief in a Jewish masonic plot to dominate the world and other forms of paranoid anti-Semitism in the nineteenth and twentieth centuries

The 2000 to 2005, the years of neoconservatism, terrorism, the twenty-four-hour news cycle, the ascension of Bush, Blair, and Berlusconi, and the invasions of Afghanistan and Iraq. Umberto Eco’s response is a provocative, passionate, and witty series of essays—which originally appeared in the Italian newspapers La Repubblica and L’Espresso—that leaves no slogan unexamined, no innovation unexposed. What led us into this age of hot wars and media populism, and how was it sold to us as progress? Eco discusses such topics as racism, mythology, the European Union, rhetoric, the Middle East, technology, September 11, medieval Latin, television ads, globalization, Harry Potter, anti-Semitism, logic, the Tower of Babel, intelligent design, Italian street demonstrations, fundamentalism, The Da Vinci Code, and magic and magical thinking.The famous author and respected scholar shows his practical, engaged an intellectual involved in events both local and global, a man concerned about taste, politics, education, ethics, and where our troubled world is headed.

Based on a series of lectures on translation these essays are thought-provoking and compelling discussions on the difficulties of translating faithfully. Using examples from classic literary texts including his own bestselling novels Eco examines the rights and wrongs, the misunderstandings and the 'negotiations' needed in order to translate. He examines various problems in translation with great wit and humour. Pointing out the pitfalls of literal translation, he asks a machine to translate the beginning of the Bible into Spanish then back into English, then into German and then again back into English. The result is very funny but as Eco points out, it is still vaguely recognisable as a version of the Bible and obviously not the first adventure of Harry Potter. He discusses every form of interpretation and expression from poetry to film and music always demonstrating with vivid examples the disastrous but often hilarious outcome of mistranslation.The main point of all these essays is that translation is always a matter of negotiation; whether it be a loss or a gain on either side a translator's job is to decide what elements are vital and which may be neglected.

There are people you've never met and yet you miss them when they are gone... Eco's famously ironic voice is penetrating ... The issues Eco addresses are so enormous in their scale they seem insurmountable, yet his measured, erudite commentary assures you that they can be understood and therefore resolved Financial Times

'Turning Back the Clock' is a collection of essays by one of the leading intellectuals of our time. With his customary sharpness and wit, Eco explains the tragic steps backwards that have been taken since the end of the last millennium.

Tullio Pericoli, seit 1964 eine feste Größe in der italienischen Kulturszene, wurde erstmals 1988 in Deutschland ausgestellt. Bekannt für seine Karikaturen in Zeitungen, hat er sich als politischer Satiriker und Gesellschaftskritiker etabliert. Seine wahre Leidenschaft gilt jedoch dem Portraitieren. Pericoli zeigt in seinen Portraits nicht immer die besten Seiten seiner 'Modelle', sondern vielmehr die interessantesten. Er ist nie boshaft; stattdessen spielt er mit den Schwächen und Stärken der Charaktere, die er darstellt. Humor und Ironie sind seine Mittel, um tiefere Einsichten zu vermitteln. Er diffamiert nicht, sondern entlarvt und schafft durch diese kritische Distanz eine Aussagekraft, die auch bei näherer Betrachtung Bestand hat. Die Sammlung umfasst rund zweihundert Bilder großer Dichter, Denker, Maler und Musiker, von A bis Z, darunter Persönlichkeiten wie Adorno, Borges, Einstein, Kafka, Shakespeare und viele andere. Pericoli gelingt es, die Essenz seiner Modelle einzufangen und gleichzeitig einen kritischen Blick auf deren Charakterzüge zu werfen. Seine Arbeiten sind eine Einladung, die Komplexität menschlicher Natur zu erkunden.

Italian

1990 published fine art full colour facsimile of The Book of Kells (MS 58, Trinity College, Dublin) and the related Commentary edited by Peter Fox which features a forward by Umberto Eco and includes Meehan amongst the contributors, both published by Faksimile Verlag of Luzern.

Soll man eher auf die Philosophen hören oder auf die Philosophinnen? Soll man Bücher sammeln oder lesen? Oder soll man einfach nur noch ins Kino gehen? Umberto Eco, einer der markantesten und unterhaltsamsten Kommentatoren unserer Alltagswelt, betrachtet in diesen scharfzüngigen Essays und Glossen Politik, Kultur und die allgemeine Lage. Es geht um Romane, Filme und Romanverfilmungen, um neue und antiquarische Bücher, Katastrophennachrichten und um den alltäglichen Krieg. Ein Feuerwerk an Belesenheit und Witz.

Wie funktionieren Verschwörungstheorien? Umberto Eco über die historischen Wurzeln von Querdenkern und Co. Der Verschwörungskult um QAnon fabuliert von einer Elite, die das Blut gefolterter Kinder trinke. Selbsternannte Skeptiker wettern gegen vermeintliche Impfkartelle. Andere wähnen sich mitten in Deutschland in einer versteckten Diktatur. Auch wenn sie in immer neuer Gestalt daherkommen, Verschwörungstheorien durchziehen die Geschichte. Dabei verlaufen sie stets nach demselben Muster – das kaum jemand so treffend erkannt und brillant beschrieben hat wie Umberto Eco. In beständigem Ringen mit Antisemitismus, Esoterik und Pseudowissenschaft hat er schon lange vor der aktuellen Flut an Verschwörungstheorien deren überzeitliche Strukturen freigelegt. Eco fehlt – sein Werk ist gültig und aktuell wie nie.

Umberto Eco ist nicht erst seit seinem Namen der Rose als Spurenleser berühmt, denn schon in seinen Aufsätzen zu Literatur und Kultur zeigte er sich als Meister im Aufschlüsseln von Bildern, Texten und Zeichen. Vier auf den ersten Blick ganz unterschiedliche Themen stellt Eco in seinem neuen Band auf verblüffende Weise nebeneinander, und die Spannweite reicht von Manzonis Verlobten, dem berühmtesten Roman der italienischen Literatur, bis zu Corto Maltese, dem Kult-Comic von Hugo Pratt; von Cagliostro, dem falschen Grafen, der ganz Europa in Atem hielt, bis zu Campanile, dem Ironiker der Literatur unseres Jahrhunderts. »Daß jedoch gerade diese vier Schriften und keine anderen hier versammelt sind«, sagt Eco seinerseits ironisch, »läßt vermuten, daß sie etwas gemeinsam haben.« In allen geht es um Strategien der Lüge, der Verstellung, des Mißbrauchs der Sprache und der Umkehrung dieses Mißbrauchs durch Ironie. Und Umberto Eco zeigt, wie gerne die Leser sich belügen lassen - solange es nur mit der literarischen Phantasie geschieht, die er in seinen vier Lesarten so brillant analysiert.

Texte érudit et lumineux, l’Apostille au « Nom de la rose » livre les secrets de fabrication du chef-d’œuvre d’Umberto Eco. Pourquoi l’intrigue se déroule-t-elle au Moyen Age ? Pourquoi en novembre de l’an 1327 et à la fin du mois ? Pourquoi une bibliothèque conçue comme un labyrinthe ? Pourquoi une histoire digne d’un roman policier classique ? etc. Toutes les questions que suscite la lecture du Nom de la rose trouvent ici leur réponse.

Die Buchanmerkung erwähnt Werke von Clive Barker, Mary Higgins Clark und Umberto Eco und umfasst insgesamt 380 Seiten.

Was haben Derrick und sexuelle Repression miteinander zu tun? Umberto Eco verknüpft sie zu einer provozierenden und unterhaltsamen Geschichte der Alltagskultur, die er hier in seinen gesammelten Glossen zum Besten gibt. Ein Buch, das stundenlanges Lesevergnügen verspricht ...§

Liv Ullmann, Schauspielerin und Regisseurin, hat als UNICEF-Sonderbotschafterin 25 weitere prominente Zeitgenossen gebeten, persönliche Erfahrungen und Werte, die ihnen am Herzen liegen, weiterzugeben an real existierende eigene Enkelkinder wie überhaupt an alle jungen Menschen. In Briefen, Prosastücken und Reden sprechen sie von Frieden und Toleranz, von der Achtung von Mensch und Natur sowie von einem Leben in Würde: Harry Belafonte, Gro Harlem Brundtland, Dalai Lama, Umberto Eco, Oriana Fallaci, Marilyn French, Nadine Gordimer, Václav Havel, Thor Heyerdahl, Doris Lessing, Astrid Lindgren, Nelson Mandela, Martina Navratilova, Shimon Peres, Fay Weldon u. a.

Wie wählt man einen Präsidenten? Werden wir im allgemeinen Lärm bald paketweise Stille kaufen? Wird auf die großen Kriege mehr folgen als ein kleiner Frieden? Umberto Eco liefert hier gratis ein paar Prophezeiungen zum Stand der gegenwärtigen Dinge, wobei der scharfsinnigen Ironie dieses großen Schriftstellers und Polemikers natürlich keines der "Wunder" dieses wunderbaren Jahrtausends entgeht.

Přednášky významného italského myslitele Umberta Eca o podstatě interpretace a polemické příspěvky současných filozofů k těmto textům. Z obálky knihy: Text je nástroj, vynájdený na to, aby utvoril svojho modelového čitateľa. Opakujem: tento čitateľ nie je autorom „jedinej správnej“ domnienky. Text môže rátať aj s takým modelovým čitateľom, ktorý má právo pokúsiť sa o nekonečný počet domnienok. Empirický čitateľ je len aktérom, vyslovujúcim domnienky o povahe modelového čitateľa, ktorého postuluje text. Keďže zámerom textu je v podstate vytvárať modelového čitateľa, schopného vyslovovať o ňom domnienky, vynachádzavosť modelového čitateľa spočíva v nájdení modelového, teda nie empirického, autora, ktorý v konečnom dôsledku splýva so zámerom textu. Text je teda viac než len parametrom, použitým na zhodnotenie interpretácie, je objektom, ktorý vytvára interpretácia v procese kruhové­ho úsilia o potvrdenie svojej právoplatnosti na základe toho, čo podáva ako svoj výsledok. Nehanbím sa priznať, že tak definujem starý a stále platný „hermeneutický kruh“.

Banální historka (Polední špička na lince S. Mladík zhruba šestadvacetiletý, měkký klobouk, místo stuhy ozdobný prýmek, nezvykle dlouhý krk. Všeobecná tlačenice na zastávkách. Zmíněný mladík se rozčiluje na svého souseda. Vyčítá mu, že do něj neustále vráží. Plačtivý tón, snahao důraznost. Nato zahlédne volné místo a vrhne se k němu. O dvě hodiny později se prochází s přítelem po Římském nádvoří před nádražím Saint-Lazare. Přítel říká: „Měl by sis nechat semhle přišít knoflík.“ Ukazuje kam (na výstřih) a vysvětluje proč.) napsaná 99 různými způsoby.

Gibt es etwas Deutscheres als Kommissar Derrick, die vollkommene Verkörperung von Durchschnittlichkeit, Phlegma und Beamtenkarriere? Phänomene wie den deutschen Geist im Streifenwagen, Ginger Rogers und Clintons Verfehlungen, Andreottis Mafiaprozess und die neue Computerkultur kann niemand besser erklären als Umberto Eco. Ein Band voll ironisch-intelligenter Parodien.

Hat die Kirche heute all ihre Glaubwürdigkeit verloren? Der Briefwechsel zwischen Carlo Martini, dem Mailänder Kardinal und aussichtsreichen Kandidaten für das Amt des Papstes, und Umberto Eco, dem klassischen Intellektuellen, ist das spannende Dokument eines Dialoges, wie er viel zu selten geführt wird. „Ein intelligenter Beitrag zur immer drängenderen Frage nach der Zukunft des Glaubens.“ (News)

Umfassende und unterhaltsame Reflexionen von Umberto Eco über Alltagsärgernisse und Zeitgeist-Phänomene. In "Streichholzbriefe" versammelt er 26 seiner besten Kolumnen aus "L' Espresso", die sowohl lehrreich als auch amüsant sind.

Giovanni di Lorenzos Interviews mit prominenten Zeitgenossen sind immer wieder ein Ereignis. Wir erfahren, warum Daniel Cohn-Bendit kurz nach seinem fünfundsiebzigsten Geburtstag erstmals seine jüdische Familiengeschichte erzählt. Staunen, dass Telekomchef Timotheus Höttges für das bedingungslose Grundeinkommen plädiert und Udo Jürgens sich nach umjubelten Konzerten manchmal wie ein Nichts fühlte. Nehmen Anteil an den Glaubenszweifeln von Papst Franziskus; spüren die Angst, die ein Despot wie Recep Erdoğan verbreitet. Durch die Intensität der Begegnungen entstehen spannungsreiche Portraits, die zugleich ein Spiegelbild der großen politischen und gesellschaftlichen Themen des vergangenen Jahrzehnts sind – Flüchtlingskrise, Pandemie, Krieg, Fremdenfeindlichkeit oder Cancel-Culture-Debatten. Lesend tauchen wir ein in die Überzeugungen und Biografien von Menschen, die auf unterschiedliche Weise die Gegenwart geprägt haben. Giovanni di Lorenzo schafft dabei eine Atmosphäre seltener Nähe und Offenheit, scheut aber nie die Konfrontation. Und entlockt so auch ausgebufften Medienprofis Dinge, die sie vorher öffentlich nicht gesagt haben.