Emanuel Bozděch
byl český dramatik, překladatel a kritik.
Po absolvování obecné školy a novoměstského gymnázia vystudoval práva a filozofii v Praze, pak pracoval jako vychovatel v rodině Adlerfeldů ve Skřivanech.[1] Z té doby pocházejí jeho první divadelní hry – Z doby kotillonů (premiéra 9. května 1867) a Baron Goertz (21. ledna 1868). Obě zaujaly svou vyzrálostí a technickou vyspělostí.[1] Velký ohlas měla zvlášť druhá z nich, historická tragédie o honbě za slávou, umístěná do Švédska za vlády Karla XII. na počátku 18. století.[2] Současníci v ní vnímali skryté narážky na politickou situaci a v hlavním hrdinovi viděli obraz ministra Beusta.[1] Myšlenka dramatu ale měla obecnou platnost a přízeň kritiky si dílo zachovalo i po letech, kdy vzpomínky na někdejší politické poměry vyprchaly.[2]
V roce 1869 se stal dramaturgem Prozatímního divadla[1] (nazývané tehdy Královské zemské české divadlo)[3] a vydal další hry: Světa pán v županu (o Napoleonovi) a komedii Dobrodruzi (z doby císaře Rudolfa II.; v Praze bylo její uvedení zakázáno a hrála se jen v Poděbradech).[1] Jeho nejpopulárnější prací byla historická veselohra Zkouška státníkova[1] z doby vlády Marie Terezie kolem roku 1748. I tady projevil svůj talent a na rozdíl od řady jiných autorů zobrazil historii věrně, neuchyloval se k laciné karikatuře a zesměšňování.[4]
Bozděch psal také eseje a kritiky (např. Nejmilejší myšlenka dramatika Octava Feuilleta, uveřejněná ve Světozoru r. 1873)[5] a překládal, hlavně z francouzštiny a němčiny.[1] Do němčiny také přeložil vlastní hry Z doby kotillonů (König Cotillon) a Světa pán v županu (Der Weltbeherrscher im Hauskleide), které se pak s úspěchem uváděly v německých divadlech v Drážďanech, Praze i jinde. V 70. letech vydal také svazek novel.[1]
Bozděch byl v očích současníků geniální dramatik. Povahu měl uzavřenou, nerad se svěřoval jiným, chránil si soukromí. Byl ctižádostivý, ale na výsledek si dokázal počkat. Psal úspěšné hry, ale i přísné a nelítostné kritiky.[6] V historických hrách si nechával záležet na věrném zobrazení doby.[7] Velmi nerad se nechával fotografovat. Poslední fotografie, která se po jeho zmizení našla, pocházela z ateliéru Jana Tomáše z roku 1872.[1] Když chtěli novináři vzhledem k jeho významu v 80. letech otisknout jeho podobiznu, nezískali ji ani u jeho spolupracovníků či přátel. Snažili se ho proto nenápadně vyfotografovat na procházce, ale (asi i kvůli tehdejší nedokonalé technice) se jim to nepodařilo.[1] Úspěšnější byl Josef Mukařovský, který Bozděcha zpodobnil v roce 1887 během divadelního představení a náčrtek dokončil po jeho zmizení.[1] Je to jeden z mála Bozděchových portrétů v tisku. („Z paměti“ ho pak společně nakreslili také Jan Vilímek a František Josef Rživnatz pro Humoristické listy z října 1889).[6]
Bozděchovo zmizení možná souviselo s jeho osobními problémy, se kterými se nesvěřoval; uvažovalo se o možné sebevraždě. Veškeré pátrání bylo bezvýsledné.[8] Spisovatel Josef Hais-Týnecký v povídce Sněžilo a mrzlo (výbor Batalion a jiné povídky) spekuloval, že se možná propadl ledem na zamrzlé Vltavě.