Claudio Magris Knihy

Terst je, možná více než jiná města, symbolizován svou literaturou, svou kulturou. Angelo Ara a Claudio Magris se rozhodli bádat právě o zvláštnostech „terstského případu“, studovat jeho historii a literární svědectví. Zde byla tedy jedinečnost – mnohdy často mytizovaná – křižovatky, která odrážela evropské tendence a spojovala – mnohdy dramaticky – rozdílné kultury a etnika, a na které mohly spolu žít iredentismus a kult Františka Josefa, kosmopolitismus a municipální uzavřenost. Svevo, Saba, Slataper a dále bratři Stuparichové, Michelstaedter a mnoho dalších jsou terstskými a zároveň mezinárodními osobnostmi, které ožívají na stránkách této knihy. Byli to představitelé modernosti, kterou můžeme lépe pochopit až dnes.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

Kniha je věnovaná Středozemnímu moři, jeho ostrovům a okolním pobřežním zemím. Autor Predrag Matvejević, charvatský literární vědec přednášející o kultuře Středomoří na římské univerzitě La Sapienza, spojil ve svém eseji množství odborných znalostí s inspirací vpravdě básnickou. První oddíl jeho knihy, vlastní Breviář, se zabývá středomořskými skutečnostmi i chimérami, městy a přístavy, pevninou a ostrovy, ostrovany a přístavními velitelstvími, bójemi a lanovím, hřbitovy a vymřelými jazyky, vlnami a větry, mořskými proudy a oblaky na nebi, svítáním a soumrakem, zálivy a jeskyněmi, prameny a studnami, majáky a kláštery, rybáři a racky, druhy půdy a nářečí, středomořskými nadávkami a kletbami, mírámi a váhami, tržnicemi a solnicemi, výrobou oleje i sudů, dehtem a konopím, pletením lan i vázáním uzlů, plaváním i potápěním, pohřbíváním v moři, lovem hub a korálů, řekami a jejich ústím, fíkovníky a olivovníky, jednotlivými přímořskými národy sídlícími kol dokola Středomoří a jejich zeměni, Apeninským a Balkánským poloostrovem, námořními bitvami atd. Druhý, nejmenší oddíl, nazvaný Mapy, se věnuje plavbě a poznávání moře a přímoří od nejstarších dějin do současnosti. Třetí oddíl - Glosář - pátrá po původu různých pojmů a proměnách jejich chápání v průběhu staletí. V závěru je také řeč o knihách, které jsou zasvěceny poznávání Středomoří.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Dílo známého italského prozaika a germanisty Claudia Magrise, jehož díla čeští čtenáři dobře znají (především jeho knihu Dunaj), se pozoruhodným způsobem zabývá historií a kulturou středoevropského prostoru. V knize Daleko odkud jej zkoumá na základě próz rakousko-židovského prozaika Josepha Rotha (1894–1939). Knihu lze číst nejen jako úvod do Rothovy tvorby či ucelenou interpretaci jeho literárního vývoje, ale také jako širší výpověď o atmosféře jedné epochy a jedné kultury – o pomalu zanikajícím starém světě rakousko-uherského mocnářství a osudech židovské menšiny uvnitř něj. Magrisova promyšlená, citlivá a poetická studie odhaluje duchovní univerzum východního židovství a jeho vliv na světovou kulturu. V jednom prostoru se tak v knize setkávají pozapomenutí jidiš, hebrejští a němečtí autoři s velikány, jako jsou Singer, Kafka, Musil nebo Zweig, ale i s malířem Chagallem či "smutným komikem" Charliem Chaplinem. Magrisova promyšlená, citlivá a hluboce erudovaná reflexe židovství, které je podle něj "trestí středoevropské a německé kultury" a současně "paradigmatem údělu moderního člověka a jeho nejisté identity", vzbudila času nejen v Itálii novou vlnu zájmu o dílo spisovatele Josepha Rotha.

Vypravěčem románu je pacient psychiatrické léčebny v Terstu Chippico, který kdysi býval zapáleným komunistou vězněným v koncentračním táboře Dachau. Lágr přežil, ale o pár let později se ocitne v jugoslávském gulagu jako osoba podezřelá z prostalinské špionáže. Chippico vypráví na přeskáčku, odbíhá k jiným příběhům, jež se staly postavám, s nimiž se sám identifikuje, např. dánskému dobrodruhu Jorgenu Jorgensenovi, který se v 19. století stal na 3 týdny králem Islandu, ale později ho deportovali do města na Tasmánii, které sám založil… Román Poslepu představuje jakýsi druh cestopisu v čase, po různých místech a okrajových historických událostech, především však stejně jako Dunaj a Mikrokosmy znamená pouť za hledáním identity. Jako by byly vedle sebe do jedné linie kladeny útržky paměti, obrazy, příběhy, jimž všem je především společná ztráta iluzí. Vypravěč je ten, který vždycky stojí v nesprávnou chvíli na nesprávné straně.

Tématem románu Pro nedostatek důkazů, jehož autorem je jeden z největších současných italských spisovatelů Claudio Magris a který už vyšel v překladech v mnoha zemích, jsou války všech dob a ve všech koutech světa, války jakoby téměř neodmyslitelné od života. Krví zbarvují román do ruda, černě barvou pleti v podpalubích otrokářských lodí, temně mořskými hlubinami pohlcujícími poklady i osudy, do šeda dýmem z kremačních pecí jediného vyhlazovacího tábora v Itálii, Risiery di San Sabba u Terstu, do běla vápnem, které po válce chvatně zabílilo obviňující nápisy na stěnách tohoto lágru. Právě ty si opsal do zápisníku hlavní hrdina, který celý život sbíral zbraně všeho druhu s úmyslem vytvořit jakési muzeum války, jehož účelem mělo být nastolení míru. Plán se mu ale nezdařilo dokončit, protože zahynul při požáru v hangáru, v němž přebýval uprostřed svých sbírek. Úkolu zřídit a uspořádat muzeum se ujme doktorka Luisa Brooksová, žena, nesoucí tíhu osudů svých předků, z jedné strany židovských a z druhé černých otroků, jejíž příběh se vine jako červená nit celým románem. Autor nás provází sály budoucího muzea a v souvislosti s danými exponáty nám předkládá množství příběhů, pokaždé nějakým způsobem válečných nebo bojovných. Například nás zavede do Prahy v dobách, kdy sem slavný cestovatel, botanik a etnograf Adalberto Vojtěch Frič přivezl Čerwuiše zvaného Červíček z indiánského kmene Čamakoko…

Dunaj má mnoho jmen, než se po 2850 kilometrech vlije do Černého moře: Donau, Dunaj, Duna, Dunar, Dunai. Kdo chce literárně zachytit proměnlivost oblastí, kterými řeka protéká, musí objevit nový literární žánr. Jedině tak se mohou prolnout dějiny a příběhy, pestrost krajů, zemí, lidí a jazyků. Magrisovi se podařilo napsat text na pomezí románu a eseje, deníku a autobiografie, kulturních dějin a cestopisu. ústředním tématem je stará habsburská říše a ohromující kulturní bohatství mizející střední Evropy.

Nová „sentimentální cesta“ autora slavného Dunaje z Terstu do Terstu je citově zaujatý průvodce po místech z hlediska středoevropského prostoru tentokrát spíše okrajových, ba hraničních, se složitým dějinným vývojem a jazykově i národnostně promísených, a sleduje komornější místopis spisovatelovy citové paměti. Celou knihou se vine téma Médeina příběhu jakožto příběhu nedorozumění mezi různými civilizacemi, prostupuje ji téma času, pomíjivosti a smrti a klade se tu otázka kořenů, hranic a identity, okraje, který je svým způsobem středem.