Claudio Magris Knihy

Habsburský mýtus v literárních dílech rakouských spisovatelů 19. a 20. století. Práce z oblasti literární historie se zabývá mýtem, který se vytvořil kolem habsburské monarchie. Tento mýtus se výrazně odrazil v literárních dílech rakouských a německých spisovatelů 19. a 20. století. Autor rozebírá jednotlivé osobnosti rakouské literatury a sleduje vliv "habsburského mýtu" na jejich literární tvorbu.

Terst je, možná více než jiná města, symbolizován svou literaturou, svou kulturou. Angelo Ara a Claudio Magris se rozhodli bádat právě o zvláštnostech „terstského případu“, studovat jeho historii a literární svědectví. Zde byla tedy jedinečnost – mnohdy často mytizovaná – křižovatky, která odrážela evropské tendence a spojovala – mnohdy dramaticky – rozdílné kultury a etnika, a na které mohly spolu žít iredentismus a kult Františka Josefa, kosmopolitismus a municipální uzavřenost. Svevo, Saba, Slataper a dále bratři Stuparichové, Michelstaedter a mnoho dalších jsou terstskými a zároveň mezinárodními osobnostmi, které ožívají na stránkách této knihy. Byli to představitelé modernosti, kterou můžeme lépe pochopit až dnes.

Kniha je věnovaná Středozemnímu moři, jeho ostrovům a okolním pobřežním zemím. Autor Predrag Matvejević, charvatský literární vědec přednášející o kultuře Středomoří na římské univerzitě La Sapienza, spojil ve svém eseji množství odborných znalostí s inspirací vpravdě básnickou. První oddíl jeho knihy, vlastní Breviář, se zabývá středomořskými skutečnostmi i chimérami, městy a přístavy, pevninou a ostrovy, ostrovany a přístavními velitelstvími, bójemi a lanovím, hřbitovy a vymřelými jazyky, vlnami a větry, mořskými proudy a oblaky na nebi, svítáním a soumrakem, zálivy a jeskyněmi, prameny a studnami, majáky a kláštery, rybáři a racky, druhy půdy a nářečí, středomořskými nadávkami a kletbami, mírámi a váhami, tržnicemi a solnicemi, výrobou oleje i sudů, dehtem a konopím, pletením lan i vázáním uzlů, plaváním i potápěním, pohřbíváním v moři, lovem hub a korálů, řekami a jejich ústím, fíkovníky a olivovníky, jednotlivými přímořskými národy sídlícími kol dokola Středomoří a jejich zeměni, Apeninským a Balkánským poloostrovem, námořními bitvami atd. Druhý, nejmenší oddíl, nazvaný Mapy, se věnuje plavbě a poznávání moře a přímoří od nejstarších dějin do současnosti. Třetí oddíl - Glosář - pátrá po původu různých pojmů a proměnách jejich chápání v průběhu staletí. V závěru je také řeč o knihách, které jsou zasvěceny poznávání Středomoří.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Dílo známého italského prozaika a germanisty Claudia Magrise, jehož díla čeští čtenáři dobře znají (především jeho knihu Dunaj), se pozoruhodným způsobem zabývá historií a kulturou středoevropského prostoru. V knize Daleko odkud jej zkoumá na základě próz rakousko-židovského prozaika Josepha Rotha (1894–1939). Knihu lze číst nejen jako úvod do Rothovy tvorby či ucelenou interpretaci jeho literárního vývoje, ale také jako širší výpověď o atmosféře jedné epochy a jedné kultury – o pomalu zanikajícím starém světě rakousko-uherského mocnářství a osudech židovské menšiny uvnitř něj. Magrisova promyšlená, citlivá a poetická studie odhaluje duchovní univerzum východního židovství a jeho vliv na světovou kulturu. V jednom prostoru se tak v knize setkávají pozapomenutí jidiš, hebrejští a němečtí autoři s velikány, jako jsou Singer, Kafka, Musil nebo Zweig, ale i s malířem Chagallem či "smutným komikem" Charliem Chaplinem. Magrisova promyšlená, citlivá a hluboce erudovaná reflexe židovství, které je podle něj "trestí středoevropské a německé kultury" a současně "paradigmatem údělu moderního člověka a jeho nejisté identity", vzbudila času nejen v Itálii novou vlnu zájmu o dílo spisovatele Josepha Rotha.

Vypravěčem románu je pacient psychiatrické léčebny v Terstu Chippico, který kdysi býval zapáleným komunistou vězněným v koncentračním táboře Dachau. Lágr přežil, ale o pár let později se ocitne v jugoslávském gulagu jako osoba podezřelá z prostalinské špionáže. Chippico vypráví na přeskáčku, odbíhá k jiným příběhům, jež se staly postavám, s nimiž se sám identifikuje, např. dánskému dobrodruhu Jorgenu Jorgensenovi, který se v 19. století stal na 3 týdny králem Islandu, ale později ho deportovali do města na Tasmánii, které sám založil… Román Poslepu představuje jakýsi druh cestopisu v čase, po různých místech a okrajových historických událostech, především však stejně jako Dunaj a Mikrokosmy znamená pouť za hledáním identity. Jako by byly vedle sebe do jedné linie kladeny útržky paměti, obrazy, příběhy, jimž všem je především společná ztráta iluzí. Vypravěč je ten, který vždycky stojí v nesprávnou chvíli na nesprávné straně.

Dunaj má mnoho jmen, než se po 2850 kilometrech vlije do Černého moře: Donau, Dunaj, Duna, Dunar, Dunai. Kdo chce literárně zachytit proměnlivost oblastí, kterými řeka protéká, musí objevit nový literární žánr. Jedině tak se mohou prolnout dějiny a příběhy, pestrost krajů, zemí, lidí a jazyků. Magrisovi se podařilo napsat text na pomezí románu a eseje, deníku a autobiografie, kulturních dějin a cestopisu. ústředním tématem je stará habsburská říše a ohromující kulturní bohatství mizející střední Evropy.

Nová „sentimentální cesta“ autora slavného Dunaje z Terstu do Terstu je citově zaujatý průvodce po místech z hlediska středoevropského prostoru tentokrát spíše okrajových, ba hraničních, se složitým dějinným vývojem a jazykově i národnostně promísených, a sleduje komornější místopis spisovatelovy citové paměti. Celou knihou se vine téma Médeina příběhu jakožto příběhu nedorozumění mezi různými civilizacemi, prostupuje ji téma času, pomíjivosti a smrti a klade se tu otázka kořenů, hranic a identity, okraje, který je svým způsobem středem.

Tématem románu Pro nedostatek důkazů, jehož autorem je jeden z největších současných italských spisovatelů Claudio Magris a který už vyšel v překladech v mnoha zemích, jsou války všech dob a ve všech koutech světa, války jakoby téměř neodmyslitelné od života. Krví zbarvují román do ruda, černě barvou pleti v podpalubích otrokářských lodí, temně mořskými hlubinami pohlcujícími poklady i osudy, do šeda dýmem z kremačních pecí jediného vyhlazovacího tábora v Itálii, Risiery di San Sabba u Terstu, do běla vápnem, které po válce chvatně zabílilo obviňující nápisy na stěnách tohoto lágru. Právě ty si opsal do zápisníku hlavní hrdina, který celý život sbíral zbraně všeho druhu s úmyslem vytvořit jakési muzeum války, jehož účelem mělo být nastolení míru. Plán se mu ale nezdařilo dokončit, protože zahynul při požáru v hangáru, v němž přebýval uprostřed svých sbírek. Úkolu zřídit a uspořádat muzeum se ujme doktorka Luisa Brooksová, žena, nesoucí tíhu osudů svých předků, z jedné strany židovských a z druhé černých otroků, jejíž příběh se vine jako červená nit celým románem. Autor nás provází sály budoucího muzea a v souvislosti s danými exponáty nám předkládá množství příběhů, pokaždé nějakým způsobem válečných nebo bojovných. Například nás zavede do Prahy v dobách, kdy sem slavný cestovatel, botanik a etnograf Adalberto Vojtěch Frič přivezl Čerwuiše zvaného Červíček z indiánského kmene Čamakoko…

Early this century Enrico, a young intellectual, leaves the city of Gorizia with its abundant population and culture, to spend several years living on the Patagonian pampas, alone with his ancient Greek texts, his flocks and, every now and then, a woman.

Claudio Magris, ancora liceale, incontra Biagio Marin nella Trieste degli anni Cinquanta. Marin, un intellettuale e poeta di grande talento, è ammirato dai critici ma lontano dalla fama che meriterebbe. Nonostante i quasi cinquant'anni di differenza, tra i due nasce un'amicizia intensa, alimentata per quasi trent'anni da incontri e lettere, ora pubblicate per la prima volta grazie a Renzo Sanson. Le loro comunicazioni rivelano un legame profondo tra allievo e maestro, caratterizzato da stima e ammirazione. Marin, che ha perso il figlio Falco in guerra, riversa su Magris l’affetto di un padre, mentre Magris trova in Marin un modello di libertà. Le lettere mostrano un affetto sincero, ma anche scontri e incomprensioni, tracciando due vite parallele che si intrecciano nel tempo. Marin desidera che Magris sia il suo erede, pur sapendo che ciò è impossibile, e gli chiede aiuto per ottenere il riconoscimento che gli sfugge. Magris, nel suo percorso di crescita intellettuale, cerca spesso il consiglio di Marin, ma si confronta anche con il peso della sua personalità, definita "fronte di tempesta". Attraverso pagine cariche di umanità, l'opera disegna l'autobiografia inedita di due grandi scrittori, uno rappresentante del Diciannovesimo secolo e l'altro proiettato nelle inquietudini del Novecento.

Questa autobiografia costituisce un vero e proprio "Bildungsroman", un romanzo di formazione; ma non un romanzo letterario, bensì un romanzo di vita vera. Talora troppo dolorosamente vera, ma neppure la sofferenza, l'errore, la colpa, le espressioni spesso stupidamente autopunitive, o punitive e involontariamente ma altrettanto stupidamente arroganti, come sono così spesso quasi tutte le trasgressioni, non riescono, come in troppi altri casi, a spegnere la luce della vita, a soffocare la levità, la leggerezza. È curioso che un libro che racconta vicende così dure, spiazzanti, spesso respingenti, conservi il senso della leggerezza.

2. Aufl. 1988 XIII, 354 S. Gebundene Ausgabe, 8° Salzburg : Müller,

Claudio Magris, weit gereister Schriftsteller aus Triest, schreibt über das Reisen als Leben und als Überschreitung von Grenzen aller Art. Hier besucht er das Grab von Goethes Lotte und wandelt in Spanien auf den Spuren von Don Quijote. In Leningrad besichtigt er die ärmliche Wohnung, in der Dostojewski „Raskolnikoff“ geschrieben hat. In Schweden entdeckt er das Lunder Heimatmuseum, wo ein Nilpferd aus Stoff seine Aufmerksamkeit erregt, und in Mexiko nimmt er an einer Hochzeit orthodoxer Juden teil. Ebenso engagiert wie nachdenklich kommentiert Magris die jeweils aktuellen Zeitläufte, sei es in Tschechien, im Iran, in Polen oder in Vietnam.

La storia della passione, mai appagata e mai sopita, del giovane Frédéric Moreau per Madame Arnoux è la rappresentazione universale dell'amore possibile, intravisto e sognato. E non vissuto. Con il saggio "Flaubert e il libro su niente" di Claudio Magris.

"Alfabeti" è un viaggio tra i libri e nella letteratura - uno dei mille possibili viaggi. Il percorso inizia dalle letture d'infanzia e d'adolescenza. Ci sono i libri che ci hanno formato, che ci hanno ferito e insieme hanno saputo curare la ferita. I libri che permettono di conoscere e ordinare il mondo e quelli che ne svelano il caos travolgente e distruttore, l'incanto e insieme l'orrore. I libri che fanno balenare la salvezza e quelli che si affacciano sul nulla. Soprattutto quelli che allargano i confini della letteratura e rimandano al di là di essa. "Alfabeti" parla soprattutto di libri che s'intrecciano e si scontrano con la vita e con la storia per tornare poi alla vita, plasmando gli sguardi, le idee, i sogni e le esistenze quotidiane dei loro lettori. Libri che trascendono anche la propria perfezione estetica per dire il dolore come la bellezza, l'amore come l'abiezione.

Claudio Magris erzählt vom Untergang der Illusionen: Da ist zum einen der Abenteurer Jorgensen, der am königlichen Hof in Dänemark aufwächst und Jahre später in jene Stadt deportiert wird, die er selber gegründet hat - Hobart Town in Tasmanien. Und zum anderen der Italiener Cippico: Er hat den politischen Kampf in Australien und den spanischen Bürgerkrieg mitgemacht, hat Dachau überlebt und wurde schließlich unter Tito eingesperrt auf der Todesinsel Goli Otoko. Beide Helden, obwohl in unterschiedlichen Jahrhunderten geboren, haben für ihre Ideale gekämpft, beide sind von den Ideologen ihrer Zeit betrogen worden. Ein großartiger Roman - Biographie, Geschichtswerk, Chronik, Phantasiegebilde und Mythos in einem.

Questa raccolta di saggi (1974-1998), per lo più articoli apparsi sul Corriere della Sera, offre un contributo personale alla discussione sulla post-modernità. Magris analizza questa epoca attraverso chiavi interpretative, utilizzando una sensibilità post-moderna che si basa sulla memoria. Confronta passato e presente, recuperando ricordi personali e storici che si colorano emotivamente alla luce della sua rivisitazione. Il suo discorso si presenta come un puzzle, in cui l'autore interagisce con i lettori, citando autori e commemorando date significative, discutendo eventi quotidiani in modo colto e letterario. Critica, ad esempio, la liquidazione della bellezza femminile da parte di autori come La Rochefoucauld e Stendhal, evocando figure come Ninon de Lenclos, simbolo di passioni durature. In "Una custodia per i Buddenbrook", esplora la consapevolezza di Thomas Mann come "rappresentante" della società. Alcuni saggi, pur essendo superficiali, offrono spunti interessanti, mentre altri, come "Kitsch e Passione", affrontano tematiche filosofiche più complesse. Infine, si confronta con questioni radicali legate all'impegno etico dell'intellettuale in vari interventi.

Nell’autunno del 1944 i tedeschi invasero la Carnia con l’aiuto dei cosacchi loro alleati, ai quali avevano promesso un luogo dove costruire un’autonoma patria cosacca, una «Kosakenland» fra i villaggi e le montagne di quella regione. I cosacchi vi si trasferirono in massa, compiendo saccheggi e atrocità di ogni tipo fino al maggio del ’45, quando scoprirono di essere stati usati e ingannati. Abbandonati a loro stessi di fronte all’avanzata dell’Armata Rossa, dovettero riparare in Austria e si arresero poi agli inglesi, i quali, però, ottemperando agli accordi segreti di Yalta, ma tradendo i patti, li consegnarono ai sovietici, che i cosacchi avevano cercato in tutti i modi di evitare. Vistisi ormai perduti, molti di loro scelsero il suicidio gettandosi nelle acque della Drava. Alcuni riuscirono a fuggire, molti altri incontrarono la morte in URSS. Da questa vicenda poco ricordata dalla storia, Claudio Magris trae spunto per comporre un resoconto toccante sul destino e sulla tragedia del vivere, ma anche su suoi brevi istanti di grazia.

Nekropole je jedna z nepřekládanějších knih slovinského prozaika a esejisty Borise Pahora z italského Terstu. Podává v úplnosti obraz života (neživota, smrti) v nacistickém koncentračním táboře. Součástí knihy je také úvod ke knize esejisty a spisovatele Claudia Magrise, v níž autor píše: „Mocný lidský dech provází jasná, strohá preciznost v dokonalé vyprávěcí struktuře, v níž se protíná líčení minulosti – věznění znovu prožívané s nepomíjejícím pocitem hrůzy – a zpráva o dnešku, o návštěvě po mnoha letech onoho asanovaného pekla, z něhož se stalo muzeum a memento sebe sama... Nekropole je mistrovským dílem (pokud lze užívat estetických měřítek u svědectví o absolutním zlu) také onou průzračně čistou strukturální osvíceností, oním prolínáním časů – verbálních i existenciálních –, z nichž se spřádá vyprávění... Čtete knihu o historické hanebnosti, z níž se stala všeobecná bezútěšnost, absolutní prázdno.“

Sie liebt ihren Mann über alles, und dennoch zieht sie es vor zu bleiben, als er sie aus dem Altersheim zurückholen will. Sie will ihm die Wahrheit ersparen - über den mysteriösen Direktor, über die nicht weniger mysteriösen Insassen. Claudio Magris, der Autor aus Italien, erfindet den uralten Mythos von Orpheus und Eurydike neu. Er schreibt die eindrucksvolle Geschichte einer absoluten Liebe in einer ganz neuzeitlichen Version. Seine Erzählung bewegt sich zwischen Leichtigkeit und Tragik, zwischen Alltag aus einem ganz gewöhnlichen Eheleben und großem Drama.

Éste es el libro de un «impolítico», en el sentido que Thomas Mann dio a este término- una persona que se apasiona más por un día en el mar que por una asamblea o una crónica política pero, a pesar suyo, está convencido de que cuando el cuerpo social enferma o es agredido se vuelven necesarias la toma de posición, la protesta, el testimonio, el análisis, la sátira La crónica –caprichosa, dramática, cómica, turbada– se enlaza con la historia, la cotidianidad con las enseñanzas de los maestros del pasado Magris se interroga sobre las aflicciones de nuestro presente y sobre las elecciones que nos impone Rechaza las fáciles promesas de salvación o la tolerancia oportunista Refuta el sentimentalismo buenista y el cóctel que mezcla religiones, filosofías y sistemas de vida

"Secondo la definizione di Salvatore Battaglia nel Grande dizionario della lingua italiana, l'istantanea è eseguita con un tempo di esposizione molto breve senza l'impiego di un sostegno. Claudio Magris compone un florilegio di istantanee, raccolte in ordine cronologico, dal 1999 al 2016. In esse Magris ritaglia piccoli e grandi aspetti della vita quotidiana, della vita politica, della nostra intimità. Stigmatizza false credenze, modi di dire, comportamenti che nascondono abissi di incomprensione e superficialità; sottolinea piccoli gesti, nascosti, che rivelano l'ampiezza dell'animo umano. Pesca dalla storia e dalla letteratura situazioni sorprendenti, capaci di illuminare il presente confuso in cui viviamo. Ne emerge una piccola commedia umana, un affresco unitario delle nostre vite nevrotiche, il cui telaio è lo spirito caustico, ironico, sempre pieno di Pietas dell'autore, autentico moralista (nel senso alto del termine) dei nostri tempi. Che non ci dice mai come dobbiamo essere o vivere, ma ci invita a guardarci con rigore e tenerezza. E alla fine di questo viaggio ci saluta con un invito: "Solo quando puoi nuovamente ridere, dice una scritta letta più di trent'anni fa sulla porta del Duomo di Linz, hai veramente perdonato".--Rabat de la jaquette

"Ci sono luoghi che affascinano perché sembrano radicalmente diversi e altri che incantano perché, già la prima volta, risultano familiari, quasi un luogo natio. Conoscere è spesso, platonicamente, riconoscere, l'emergere di qualcosa magari ignorato sino a quell'attimo ma accolto come proprio. Per vedere un luogo occorre rivederlo. Il noto e il familiare, continuamente riscoperti e arricchiti, sono la premessa dell'incontro, della seduzione e dell'avventura; la ventesima o centesima volta in cui si parla con un amico o si fa all'amore con una persona amata sono infinitamente più intense della prima. Ciò vale pure per i luoghi; il viaggio più affascinante è un ritorno, come l'odissea, e i luoghi del percorso consueto, i microcosmi quotidiani attraversati da tanti anni, sono una sfida ulissiaca. "Perché cavalcate per queste terre?" chiede nella famosa ballata di Rilke l'alfiere al marchese che procede al suo fianco. "Per ritornare" risponde l'altro".

Racconto, teatro o libretto d'opera, La mostra mette in scena il destino minimo di un uomo – il pittore triestino Vito Timmel, morto in manicomio - e la sua regale, anarchica autodistruzione. L'esistenza di quest'uomo randagio viene ricostruita a brandelli attraverso le sue stesse parole e quelle di amici, carcerieri e volonterosi guaritori, compagni d'osteria e d'arte, personaggi sanguigni e larvali, donne struggentemente amate e ferocemente perdute, cori di voci e di cose che dicono la demenziale verità del mondo, in una sgangherata triestinità dialettale e universale, dove rifluiscono frammenti e detriti della scomparsa Mitteleuropea. Una babele di linguaggi bassi e sublimi in cui ciascuno parla a nessuno, una babele concentrazionaria (cella dell'ospedale psichiatrico, sala del museo) in cui irrompono, fra i morsi di dolore, anche un'errabonda e ariosa felicità, l'incanto di un mondo libero e meraviglioso, sospeso tra i relitti di una vita finita e i bagliori di un altrove. Testo violento, visionario e tragicomico, La mostra è la storia, narrata come dopo un diluvio, di un uomo che cerca di salvarsi nella dimenticanza e si confronta con la contraddittoria necessità di uccidere il passato e di farlo vivere, di amare la vita e di spegnere questo amore che fa così male, faccia a faccia con l'esistenza incantevole e insostenibile, con le sue schegge di poesia e la sua vorticosa infelicità.

This popular book is published as part of the Adapted Czech Prose series for students of Czech as a foreign language. It presents a brief portrait of Jan Neruda, six of his adapted tales and brief details of the house signs of old Prague. Also included is a set of grammatical and lexical exercises for each text, a Czech-English-German-Russian Glossary and a key to the exercises.

Geschichten von Ländern, Grenzen, Entdeckungen und der Fremde – meisterhaft erzählt von Claudio Magris Drei unwahrscheinliche, wahre Geschichten von der Welt „am Ende der Welt“. Claudio Magris‘ meisterhafte Erzählungen handeln von außergewöhnlichen Menschen, die Ende des 19. Jahrhunderts nach Patagonien auswanderten, um sich mit dem „Anderen“ zu konfrontieren: Ob es der slowenische Ethnologe Janez Benigar ist, der sich mit einer Mapuche vermählt, der französische Anwalt Orélie-Antoine de Tounens, der sich zum König von Araukanien ausrufen lässt und einen hoffnungslosen Freiheitskampf initiiert, oder schließlich Schwester Angela Vallese aus dem Piemont, die ihr Leben für die verfolgten Ureinwohner Feuerlands opfert. Magris erzählt die erstaunliche Geschichte unbekannter Helden, die die Fremde zur Heimat machten.

Die autobiographischen Schriften Italo Svevos enthüllen einen unbekannten Autor, der seine Jugendpläne, die Arbeit an seinen Romanen und den Durchbruch mit "Zeno Cosini" reflektiert. Die Texte zeigen, wie er die Konstruktion des Romans und die Entwicklung seiner eigenen Figur miteinander verbindet.

Von Kindheit an ein großer Leser, erzählt der berühmte Schriftsteller Claudio Magris aus Italien von den Büchern, die seinen Werdegang begleiteten: von Salgari, dem „italienischen Karl May“; der „Odyssee“, für Magris das Buch der Bücher; und natürlich dem Alten und Neuen Testament. Aber auch zu zeitgenössischen Werken und Literaturen außerhalb Europas führt ihn seine Neugier. Manche Bücher erlauben es, die Welt zu ordnen, andere enthüllen ihr zerstörerisches Chaos. Mit Leidenschaft und Beredsamkeit führt Magris uns in diesen Aufsätzen durch die Literatur der Welt.