Claudio Magris Pořadí knih

Geschichten von Ländern, Grenzen, Entdeckungen und der Fremde – meisterhaft erzählt von Claudio Magris Drei unwahrscheinliche, wahre Geschichten von der Welt „am Ende der Welt“. Claudio Magris‘ meisterhafte Erzählungen handeln von außergewöhnlichen Menschen, die Ende des 19. Jahrhunderts nach Patagonien auswanderten, um sich mit dem „Anderen“ zu konfrontieren: Ob es der slowenische Ethnologe Janez Benigar ist, der sich mit einer Mapuche vermählt, der französische Anwalt Orélie-Antoine de Tounens, der sich zum König von Araukanien ausrufen lässt und einen hoffnungslosen Freiheitskampf initiiert, oder schließlich Schwester Angela Vallese aus dem Piemont, die ihr Leben für die verfolgten Ureinwohner Feuerlands opfert. Magris erzählt die erstaunliche Geschichte unbekannter Helden, die die Fremde zur Heimat machten.

Claudio Magris’ neue Erzählungen – Gedanken über das Altern und eine Hommage an seine Heimatstadt Triest Die Protagonisten von Magris’ Geschichten haben es alle mit einer Zeit zu tun, die ohne Anfang und Ende zu sein scheint. Der reiche, alte Industrielle, der einen Schein-Rückzug aus dem Leben inszeniert; der Reisende, der im verschlafenen Donaustädtchen Krems, berührt von einem scheinbar unbedeutenden Zufall, die Zeitlosigkeit des Lebens und der Liebe entdeckt; der Musiklehrer, der seinen Schüler nach vielen Jahren in einer Begegnung zweideutiger Grausamkeit wiedersieht. Ironisch und schonungslos, melancholisch und nüchtern lassen Magris‘ Charaktere ihr Leben abklingen. Fünf Meistererzählungen über das Altern vom bedeutenden Triester Claudio Magris. Eines seiner besten Bücher.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil. Kniha, která strhujícím způsobem líčí dějiny těchto figur a je doplněna i bohatým obrazovým materiálem, však není jen historií muzeálních kousků. Vypráví o moři, o ženách, o lodích i o literatuře. Sochy vystupují z mýtů a stávají se z nich skutečné ženské postavy – Sirény, bohyně, obyčejné ženy nebo věštkyně jako Kassandra, svůdnice, matky, vizionářky a další. Dočítáme se o hřbitovech pro lodě, o hrdinkách a dobrodruzích, kteří se vynořují z hlubin paměti a stávají se nesmrtelnými. Claudio Magris za tuto knihu obdržel v roce 2020 mezinárodní cenu MARetica udělovanou textům o moři.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Starý bohatý průmyslník se nechá zaměstnat jako vrátný v jedné ze svých budov; pedagog z hudební konzervatoře na odpočinku se po letech setká se svým někdejším žákem, dnes houslovým virtuosem; stařičký spisovatel žijící v ústraní na venkově je čestným hostem při udílení literární ceny pro začínající spisovatele, kde se cítí nepatřičně; někdejší vysloužilec z první světové války sleduje natáčení filmu o příhodě z vlastního mládí a nepoznává sebe ani přátele a ani onu dobu; a konečně v ústřední povídce, jež propůjčila jméno celé knize, zjišťuje starý hrdina při náhodném bezvýznamném setkání v jednom ospalém rakouském městečku, že čas neběží jen lineárně a že si s námi záludně pohrává.

Teksty zebrane w książce O demokracji, pamięci i Europie Środkowej, w większości niepublikowane wcześniej po polsku, obejmują półwiecze eseistyki Claudia Magrisa. Znajdziemy w nich najważniejsze dla włoskiego pisarza zagadnienia pytania o zasadę tworzenia i funkcjonowania prawa, o znaczenie laickości, rozważania o bolesnych zadaniach pamięci, o tożsamości i pograniczu. Oczywiście nie mogło również zabraknąć habsburskiego mitu. Świat opisywany i obserwowany przez autora to świat w kryzysie jednostki, podmiotu, państwa. Eseje czytane dzisiaj stają się zatem głosem w dyskusji o współczesności wyważonym, otwartym na dialog, pozbawionym nostalgii a także próbą poszukiwania wspólnych wartości, wyrastającą z tęsknoty, ale pozbawioną złudnej nadziei. Z charakterystyczną elegancką erudycją Magris sięga do postaci i wielkich dzieł filozofii i literatury. W obliczu rozpadu świata, w którym panował ład i porządek, pisarz zdaje się przekonywać, że wyobraźnia i literatura mają niekiedy największą moc.

A collection of brief, but intimate meditations on life and culture ranging from controversial matters to private moments

Claudio Magris, urodzony w 1939 roku w Trieście, jest pisarzem i profesorem literatury niemieckiej na UNITS w swoim rodzinnym mieście. Jego bogatą twórczość przełożono na niemal wszystkie języki świata. Magris jest laureatem ponad dwudziestu nagród literackich, m.in. Nagrody im. Herdera, Erasmus Prize czy Nagrody Pokojowej Księgarzy Niemieckich, a w 2009 roku w Sejnach uhonorowany został tytułem Człowieka Pogranicza. Po polsku ukazało się kilkanaście jego książek, m.in. Dunaj, Mikrokosmosy, Inne morze, Podróż bez końca, a także kilkadziesiąt esejów w periodykach literackich. Jest stałym współpracownikiem kwartalnika „Zeszyty Literackie”.. „Określa się mnie różnie, w zależności od kraju. W Austrii jestem zatwardziałym postępowcem, który nazbyt krytycznie wypowiadał się o Habsburgach. Swoją drogą jest w tym trochę prawdy. Muszę powiedzieć, że miałem wielkie szczęście nauczyć się sprzeciwu wobec świata habsburskiego, który jest przecież intrygujący. Całkowicie obca jest mi postawa filohabsburgów wciąż wspominających dobrego cesarza Franciszka Józefa. O wiele bliższa – habsburskich irredentystów, którzy po obaleniu habsburskiego porządku zdobyli sobie prawo nie tylko do bezlitosnej krytyki, ale też do nostalgii za obalonym światem. Jeden z najważniejszych nostalgicznych pisarzy opiewających habsburski świat, Joseph Roth, napisał: »Tylko dlatego, że obaliłem ten świat, mam dziś prawo go opłakiwać«. Trzeba uznać wielki wkład cesarstwa habsburskiego w budowę europejskiej cywilizacji, nie zapominając o tym, że byłoby błędem rozważanie go w kategoriach abstrakcyjnych. Ocena mitu habsburskiego musi być zawsze historyczna, tak samo jak ocena osiągnięć każdego innego państwa. […] Mit habsburski był dla mnie przede wszystkim metaforą świata opłakiwanego. Z jednej strony to świat szerokich horyzontów i otwartości, z drugiej – przeczucia nieuchronnego końca. Będąc światem porządku i reguł, odkrywa – jako pierwszy – nihilizm i pustkę…” (Fragment wywiadu Juliusza Kurkiewicza z Claudio Magrisem, „Zeszyty Literackie” 2009, nr 3)

Tématem románu Pro nedostatek důkazů, jehož autorem je jeden z největších současných italských spisovatelů Claudio Magris a který už vyšel v překladech v mnoha zemích, jsou války všech dob a ve všech koutech světa, války jakoby téměř neodmyslitelné od života. Krví zbarvují román do ruda, černě barvou pleti v podpalubích otrokářských lodí, temně mořskými hlubinami pohlcujícími poklady i osudy, do šeda dýmem z kremačních pecí jediného vyhlazovacího tábora v Itálii, Risiery di San Sabba u Terstu, do běla vápnem, které po válce chvatně zabílilo obviňující nápisy na stěnách tohoto lágru. Právě ty si opsal do zápisníku hlavní hrdina, který celý život sbíral zbraně všeho druhu s úmyslem vytvořit jakési muzeum války, jehož účelem mělo být nastolení míru. Plán se mu ale nezdařilo dokončit, protože zahynul při požáru v hangáru, v němž přebýval uprostřed svých sbírek. Úkolu zřídit a uspořádat muzeum se ujme doktorka Luisa Brooksová, žena, nesoucí tíhu osudů svých předků, z jedné strany židovských a z druhé černých otroků, jejíž příběh se vine jako červená nit celým románem. Autor nás provází sály budoucího muzea a v souvislosti s danými exponáty nám předkládá množství příběhů, pokaždé nějakým způsobem válečných nebo bojovných. Například nás zavede do Prahy v dobách, kdy sem slavný cestovatel, botanik a etnograf Adalberto Vojtěch Frič přivezl Čerwuiše zvaného Červíček z indiánského kmene Čamakoko…