Marcus Aurelius Pořadí knih

„Krátké druhé století“, éra pěti „dobrých císařů“ (96-180), představuje stabilizovanou říši, kde se kultura obrací k soukromému životu a idealizované minulosti. Athény, politicky bezvýznamné, se stávají centrem vzdělanosti, přičemž římské elity se obracejí k řeckým profesorům. Tato „druhá sofistika“ se soustředí na praktickou etiku a vzpomínání na zlatý věk Athén, spíše než na velké filosofické koncepty. Svazek přináší dvě literární svědectví o této epoše. Prvním je výbor z Attických nocí Aula Gellia, římského studenta, který si zapisuje poznatky o klasické kultuře a akademickém životě. Gellius zobrazuje komunitu, jež se nezabývá „velkými dějinami“, ale radostí z poznávání a čtení starých textů. Jeho obraz athénské komunity ovlivnil evropský humanismus, zejména éru Erasmovu a Rabelaisovu, které důvěřovaly v sílu literárního vzdělání. Druhým svědectvím jsou dopisy mladého prince Marka Aurelia, který se liší od pozdějšího stoického myslitele. Mladý Marcus Aurelius a jeho učitel Marcus Fronto si vyměňují myšlenky o každodenním životě, jazyce a literatuře, přičemž hrají literární hru na erotickou dvojici ve stylu Platónových dialogů. Tak se žije „po Athénách“.

Výstavní katalog přibližuje architektonickou tvorbu brněnského atelieru RAW (Tomáš Rusín a Ivan Wahla). Prostřednictvím fotografií a stručných textů představuje tvorbu ateliéru z let 2009-19

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají. Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.

Ucelený překlad Emanuela Peroutky nazvaný Myšlenky císaře Marka Aurelia (1908) F. X. Šalda v Novině jako počin velice pochválil a připomněl také, že kdo chce stoickou filozofii poznat soustavněji, musí sáhnout před Markem Aureliem k Epiktetovi. Stoicismus byl pro Šaldu „jednou z nejkrásnějších a nejhrdějších póz, jaké mohl zaujmout člověk k životu a osudu.“ Pózu vnímal jako estetický pojem a antický člověk byl pro něj „estetik celým svým založením, estetik tělem i duší.“ Protože tento antický člověk žil téměř neustále na veřejnosti, měl také smysl pro hlavní estetický a umělecký zřetel a tím byl ohled na celek. „Býti krásnou částí krásného celku, spolupracovati na krásném celku, spoluvytvářeti jej - takové jest cítění, taková jest touha antického člověka.“