Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají. Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969....
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí. Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…
Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou hrou barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština
Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová pronikli v éře prohibice do těchto sfér každý po svém a tak se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „šílené, vzrušující budoucnosti, která před námi rok za rokem ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu přinášíme v novém, moderním překladu.
Mládí je jiný světadíl a jiná je i kniha, kterou si vysnil dvacetiletý autor. Jeho intuitivní, vytušený román o ztrátě nevinnosti, hledání ztraceného ráje a útěku před štěstím se vymyká žánrům. Je to romantický příběh pramenící ve fantazii, dokonce možná pohádka s realistickými prvky… Čtenáře fascinuje právě díky svému podivně hybridnímu charakteru. Je to kniha, pod jejímž vlivem vznikl Fitzgeraldův Velký Gatsby.
Děj tohoto románu zasahuje do malého města v srdci Francie a do Paříže, ale celý příběh bližšímu určení v místě a času odolává. Je všude a nikde, přichází odnikud a vede nikam. Bez ohledu na to, jak jasně, přesně a určitě vidíme skutečnost, uvědomíme si později, že to, co jsme měli před očima, byla pouhá ozvěna představ, které už dlouho sníme.
Je to také kniha o stmívání. Kdykoli je zde radostná nálada, cítíme zároveň, že dějiště brzy zahalí temnota. Ale co je zvláštní – než dočteme do konce, zapomněli jsme už, jak tvrdými a krutými místy jsme ve vyprávění prošli a jak temné pasáže v něm jsou.
Sal Paradise, hrdina Kerouacova románu Na cestě, si na tři roky trvající cestu po Americe vzal jedinou knihu, právě tuhle. Ukradl ji v Hollywoodu u knižního stánku a v autobuse do St. Louis ji bere do ruky.
Klasický renesanční spis, jenž je považován za jedno z prvních a zároveň jedno z nejvýznamnějších politologických pojednání o moderním způsobu vládnutí. Čtivé dílo vzniklo v období restaurace vlády Medicejských na florentském dvoře r. 1513. Autorem, bývalým sekretářem ministerstva zahraničních věcí, je adresováno však již zesnulému Lorenzu Medicejskému. Hlavní osou dvaceti šesti kapitol jsou příklady z antických a římských dějin, pomocí nichž je postupně eklekticky obhajován osvícený vladař, řídící se zásadami logiky a zdravého rozumu. Spiskem rovněž prosvítají zárodky nacionalistických tendencí.
V tomto překladu 4. vydání, v nakl. XYZ 1. vydání.
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
