Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.
Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text
Biografie Karla Hofmana Československý malíř Karel Hofman vystavuje v Bologni galerii Sagittario krajiny a fantazie, které jsou zcela naplněny vůni střední Evropy a na nich je patrný vliv expresionismu .Jde především o obrazy jež vyvěrají z lidových tradic z nichž čerpal též Marc Chagall Zde lyrismus některých velkých obrazů venkova svou vůni zdůrazňující proměny ročních období tlumočených působívě tichou hrou barevných skvrn tu zase tichý vkus obrazu fantazie vkus který není naivním uměním , ale má společnou malířskou kulturu již jsou neseny jeho krajiny Tato kultura a světelnost jeho obrazů nám vysvětluje jeho pobyt v Itálii. V ní jakoby zaznívaly vzpomínky na jas římského nebe. 43 černobilých a 19 barevných reprodukčních ďila Karla Hofmana. Cizojazyčná kniha,Čeština, němčina,angličtina,ruština, francouzština
Machiavelliho renesanční dílo Vladař patří právem ke klíčovým politologickým textům o moderním způsobu vládnutí. Autor tento spis věnoval na začátku 16. století Lorenzovi Medicejskému, který v té době vládl Florencii. Ve 26 kapitolách popisuje jednoznačně a bez příkras mechanismy fungování moci a definuje úspěšné formy vládnutí. I přesto, že je dílo přes půl tisíciletí staré, některé myšlenky jsou platné i dnes.
SLUNCE SE ZŘÍTILO A JE ZAVALILA TMA…
John Hersey líčí vzájemně se proplétající osudy šesti přeživších lidí v Hirošimě v hodinách a dnech po útoku. Přináší kroniku života mezi doutnajícími troskami plnými radioaktivity, líčí lidskost v jejích nejhorších a nejlepších projevech, je plná příběhů nezměrné obětavosti, nesnesitelné bolesti a zármutku.
V pozadí cítíme otázku, zda je vyhlazovací válka – i ta s dálkově ovládanými drony, vojenskými roboty a ohromující technickou a ekonomickou převahou – oprávněná, i když snad slouží spravedlivému účelu. Co když z ní vyplývající duchovní i hmotné zlo a vybičovaná nenávist obsahuje důsledky, které daleko převažují všechno dobré, co by vítězství mělo přinést? A lze vůbec konečné vítězství takto vybojovat? Kdy budeme schopni jasně odpovědět?
„Do vzduchu se zvedla gigantická mračna prachu, nebe ztemnělo… den se proměnil v noc… Zachvátila ho taková panika, že si ani nevzpomněl na přítele Macua pod troskami, a vyřítil se na ulici.“
Temnota po hirošimské explozi zůstává stále s námi. Po sedmdesáti pěti letech není lidstvo zas tolik jiné, jsme svědky smrti, ničení a zkázy na mnoha místech po celém světě. Zlo nebylo odsunuto do historie, kohokoliv z nás mohou zasáhnout zoufalé, tragické zprávy z Paříže, Tripolisu, Sýrie, Jemenu, Nigérie. Násilí je strašlivě moderní.
KNIHA, JEŽ BURCUJE SVĚDOMÍ LIDÍ
Vydáváme k 75. výročí bombardování Hirošimy a Nagasaki.
Velký Gatsby je nejznámějším a nejúspěšnějším románem Francise Scotta Fitzgeralda.
Román zasazený do kulis amerického jazzového věku se dočkal nadšeného přijetí u několika čtenářských generací. Příběh pohádkově bohatého Jaye Gatsbyho a jeho nenaplněné lásky ke krásné Daisy Buchmananové se odehrává na pozadí bouřlivých večírků na Long Islandu v době, o které New York Times psaly, že "celá země pila gin a sex byl národním koníčkem". Dokonale vykresluje uvolněnou atmosféru Ameriky zlatých dvacátých let. Velký Gatsby se právem řadí mezi klasická díla světové literatury dvacátého století.
Nové, ilustrované vydání světoznámého francouzského románu, který spatřil světlo světa již před více než sto lety, a přesto dodnes okouzluje čtenáře v mnoha zemích světa, je doplněno desítkami původních barevných dřevorytů francouzské malířky a rytkyně Hermine Davidové. Kouzelné dobrodružství je jediný román francouzského spisovatele Alaina-Fourniera, který zahynul v prvním měsíci první světové války. Autor v něm vypráví o lásce – lásce více sněné než žité – sedmnáctiletého dobrodruha Augustina Meaulnesa a krásné a křehké Yvonny de Galais. Příběh je vyprávěn z pohledu druhé hlavní postavy románu, Meaulnesova mladšího přítele Françoise Seurela. Právě láska, láska nalezená i ztracená, přátelství a tajuplný, snivý svět na pomezí dětství a dospělosti, který autor vykresluje s obdivuhodným citem, jsou hlavními tématy Kouzelného dobrodružství. Příběh, zasazený do devadesátých let 19. století, má do jisté míry autobiografický základ – reálný předobraz v autorově životě má například Yvonna, ale i některé další postavy. Román vycházel nejprve časopisecky na pokračování od července do listopadu 1913 v La Nouvelle Revue française. Téhož roku na podzim vyšel také poprvé knižně. Úspěch byl okamžitý, dílo se dostalo do užšího výběru na Goncourtovu cenu. Od té doby se nepřestává těšit mimořádné čtenářské oblibě.
Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?
