Rudolf Červenka Pořadí knih (chronologicky)

Jednoznačně formulované rady, jak má postupovat panovník, chce-li být úspěšný a dobře vládnout své zemi. Jakým způsobem se dá vláda získat? Jak si moc udržet a neztratit ji? Machiavelli tento spis věnoval na začátku 16. století Lorenzovi Medicejskému, který v té době vládl Florencii a byl autorovým blízkým přítelem i nadějí ve světlejší budoucnost roztříštěné Itálie.

V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí. Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

SLUNCE SE ZŘÍTILO A JE ZAVALILA TMA… John Hersey líčí vzájemně se proplétající osudy šesti přeživších lidí v Hirošimě v hodinách a dnech po útoku. Přináší kroniku života mezi doutnajícími troskami plnými radioaktivity, líčí lidskost v jejích nejhorších a nejlepších projevech, je plná příběhů nezměrné obětavosti, nesnesitelné bolesti a zármutku. V pozadí cítíme otázku, zda je vyhlazovací válka – i ta s dálkově ovládanými drony, vojenskými roboty a ohromující technickou a ekonomickou převahou – oprávněná, i když snad slouží spravedlivému účelu. Co když z ní vyplývající duchovní i hmotné zlo a vybičovaná nenávist obsahuje důsledky, které daleko převažují všechno dobré, co by vítězství mělo přinést? A lze vůbec konečné vítězství takto vybojovat? Kdy budeme schopni jasně odpovědět? „Do vzduchu se zvedla gigantická mračna prachu, nebe ztemnělo… den se proměnil v noc… Zachvátila ho taková panika, že si ani nevzpomněl na přítele Macua pod troskami, a vyřítil se na ulici.“ Temnota po hirošimské explozi zůstává stále s námi. Po sedmdesáti pěti letech není lidstvo zas tolik jiné, jsme svědky smrti, ničení a zkázy na mnoha místech po celém světě. Zlo nebylo odsunuto do historie, kohokoliv z nás mohou zasáhnout zoufalé, tragické zprávy z Paříže, Tripolisu, Sýrie, Jemenu, Nigérie. Násilí je strašlivě moderní. KNIHA, JEŽ BURCUJE SVĚDOMÍ LIDÍ Vydáváme k 75. výročí bombardování Hirošimy a Nagasaki.

Mládí je jiný světadíl a jiná je i kniha, kterou si vysnil dvacetiletý autor. Jeho intuitivní, vytušený román o ztrátě nevinnosti, hledání ztraceného ráje a útěku před štěstím se vymyká žánrům. Je to romantický příběh pramenící ve fantazii, dokonce možná pohádka s realistickými prvky… Čtenáře fascinuje právě díky svému podivně hybridnímu charakteru. Je to kniha, pod jejímž vlivem vznikl Fitzgeraldův Velký Gatsby. Děj tohoto románu zasahuje do malého města v srdci Francie a do Paříže, ale celý příběh bližšímu určení v místě a času odolává. Je všude a nikde, přichází odnikud a vede nikam. Bez ohledu na to, jak jasně, přesně a určitě vidíme skutečnost, uvědomíme si později, že to, co jsme měli před očima, byla pouhá ozvěna představ, které už dlouho sníme. Je to také kniha o stmívání. Kdykoli je zde radostná nálada, cítíme zároveň, že dějiště brzy zahalí temnota. Ale co je zvláštní – než dočteme do konce, zapomněli jsme už, jak tvrdými a krutými místy jsme ve vyprávění prošli a jak temné pasáže v něm jsou. Sal Paradise, hrdina Kerouacova románu Na cestě, si na tři roky trvající cestu po Americe vzal jedinou knihu, právě tuhle. Ukradl ji v Hollywoodu u knižního stánku a v autobuse do St. Louis ji bere do ruky.

Velký Gatsby (1925), vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. SelfmademanJay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová však v éře prohibice do těchto sfér pronikli každý po svém a podobně se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ oné „budoucnosti, jež před námi rok od roku ustupuje“ a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu je v této edici doplněno nedokončeným románem Poslední magnát (1941), ve kterém se téma hledání, úpadku a pádu rozvíjí v atraktivních kulisách hollywoodských filmových ateliérů.