Rudolf Červenka Pořadí knih (chronologicky)

Autor se ve svém díle zamýšlí nad tím, čím je člověk jako občan ve státě. Podle Machiavelliho řídí člověk své činy logickými a rozumovými kritérii, nikoli morálními. Klíčovou osobou ve státě je panovník, jehož ideálním cílem je chvályhodný cíl, přičemž způsob dosažení cíle může být jakýkoliv. Machiavelli se zaměřuje na vládu v knížectvích, která dělí na dědičná a nově dobytá. V dědičných státech je panovníkovi snazší vládnout, protože navazuje na tradice svých předků, což mu získává oblibu mezi lidmi. Smíšená knížectví čelí problémům, pokud mají rozdílnou kulturu či jazyk. Machiavelli navrhuje různé způsoby řešení, jako například přesídlení obyvatel. Panovník musí být prozíravý a buď zahrnout protivníky laskavostmi, nebo je zničit. Může se stát panovníkem i z vůle občanů, přičemž existují tři formy správy: knížectví, svoboda a anarchie. V krizových časech je lepší se utkat v otevřeném boji, pokud to okolnosti dovolí. Machiavelli také zvažuje roli osudu v lidském životě, přičemž tvrdí, že úspěch závisí z poloviny na osudu a z poloviny na lidské iniciativě. Úspěšný je ten, kdo se přizpůsobí podmínkám. Autor věnoval své dílo Lorenzovi Medicejskému.

V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí. Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

SLUNCE SE ZŘÍTILO A JE ZAVALILA TMA… John Hersey líčí vzájemně se proplétající osudy šesti přeživších lidí v Hirošimě v hodinách a dnech po útoku. Přináší kroniku života mezi doutnajícími troskami plnými radioaktivity, líčí lidskost v jejích nejhorších a nejlepších projevech, je plná příběhů nezměrné obětavosti, nesnesitelné bolesti a zármutku. V pozadí cítíme otázku, zda je vyhlazovací válka – i ta s dálkově ovládanými drony, vojenskými roboty a ohromující technickou a ekonomickou převahou – oprávněná, i když snad slouží spravedlivému účelu. Co když z ní vyplývající duchovní i hmotné zlo a vybičovaná nenávist obsahuje důsledky, které daleko převažují všechno dobré, co by vítězství mělo přinést? A lze vůbec konečné vítězství takto vybojovat? Kdy budeme schopni jasně odpovědět? „Do vzduchu se zvedla gigantická mračna prachu, nebe ztemnělo… den se proměnil v noc… Zachvátila ho taková panika, že si ani nevzpomněl na přítele Macua pod troskami, a vyřítil se na ulici.“ Temnota po hirošimské explozi zůstává stále s námi. Po sedmdesáti pěti letech není lidstvo zas tolik jiné, jsme svědky smrti, ničení a zkázy na mnoha místech po celém světě. Zlo nebylo odsunuto do historie, kohokoliv z nás mohou zasáhnout zoufalé, tragické zprávy z Paříže, Tripolisu, Sýrie, Jemenu, Nigérie. Násilí je strašlivě moderní. KNIHA, JEŽ BURCUJE SVĚDOMÍ LIDÍ Vydáváme k 75. výročí bombardování Hirošimy a Nagasaki.

Mládí je jiný světadíl a jiná je i kniha, kterou si vysnil dvacetiletý autor. Jeho intuitivní, vytušený román o ztrátě nevinnosti, hledání ztraceného ráje a útěku před štěstím se vymyká žánrům. Je to romantický příběh pramenící ve fantazii, dokonce možná pohádka s realistickými prvky… Čtenáře fascinuje právě díky svému podivně hybridnímu charakteru. Je to kniha, pod jejímž vlivem vznikl Fitzgeraldův Velký Gatsby. Děj tohoto románu zasahuje do malého města v srdci Francie a do Paříže, ale celý příběh bližšímu určení v místě a času odolává. Je všude a nikde, přichází odnikud a vede nikam. Bez ohledu na to, jak jasně, přesně a určitě vidíme skutečnost, uvědomíme si později, že to, co jsme měli před očima, byla pouhá ozvěna představ, které už dlouho sníme. Je to také kniha o stmívání. Kdykoli je zde radostná nálada, cítíme zároveň, že dějiště brzy zahalí temnota. Ale co je zvláštní – než dočteme do konce, zapomněli jsme už, jak tvrdými a krutými místy jsme ve vyprávění prošli a jak temné pasáže v něm jsou. Sal Paradise, hrdina Kerouacova románu Na cestě, si na tři roky trvající cestu po Americe vzal jedinou knihu, právě tuhle. Ukradl ji v Hollywoodu u knižního stánku a v autobuse do St. Louis ji bere do ruky.

Velký Gatsby (1925), vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. SelfmademanJay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová však v éře prohibice do těchto sfér pronikli každý po svém a podobně se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ oné „budoucnosti, jež před námi rok od roku ustupuje“ a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce. Fitzgeraldovo působivé zpracování meziválečné podoby amerického snu je v této edici doplněno nedokončeným románem Poslední magnát (1941), ve kterém se téma hledání, úpadku a pádu rozvíjí v atraktivních kulisách hollywoodských filmových ateliérů.