Rudolf Červenka Pořadí knih

Jednoznačně formulované rady, jak má postupovat panovník, chce-li být úspěšný a dobře vládnout své zemi. Jakým způsobem se dá vláda získat? Jak si moc udržet a neztratit ji? Machiavelli tento spis věnoval na začátku 16. století Lorenzovi Medicejskému, který v té době vládl Florencii a byl autorovým blízkým přítelem i nadějí ve světlejší budoucnost roztříštěné Itálie.

V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text

Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky. Jedná se o netradiční formu aforistických zápisků, které si císař pořizoval příležitostně kdekoli, a tak se nám naskýtá zajímavý náhled do myšlení tohoto velkého člověka, který bývá právem nazýván jako „filozof na trůně“. Marcus Aurelius byl oddán své filozofii, a proto pohlížel na svá neštěstí jako na prověrku osudu, v níž lidé prokáží svou vnitřní sílu tím, jak svůj osud dokáží přijmout a jak se s ním vyrovnají. Text překladu i ediční poznámka jsou převzaty z vyd. v nakl. Svoboda z r. 1969.

Autor, smýšlením venkovan, hledá právo měst na existenci, odhaluje zástěrku „nezištné“ solidarity zahraničních spojenců, porovnává kvality generálů naší současnosti a minulosti, odmítá slova, jimiž se nám cizí síly snaží vnutit pokřivené vidění světa, na prstech sčítá poslance a senátory obdařené morálkou, svědomím a zodpovědností. Vzníceně reaguje na úslužný voluntarismus dnešní žurnalistiky, tvrdí, že bez poctivého úsilí o pravdu společnost upadne, protože pouze pravda přináší příslib budoucnosti, opakovaně se dovolává autority TGM a píše naivní dopisy současnému prezidentovi – které, jak uhodnete, zůstávají bez odpovědi. Pochybuje, že „v lásce a ve válce je dovoleno všechno“, tíží ho, že „v lodním boku je díra jako hrom a dovnitř se valí voda“, a tak se ptá Odkud jdeme, kde jsme a kam bychom měli mířit. Prohlašuje: Potřebujeme změnu, pomozme jí! a zachází tak daleko, že předestírá body stručného politického programu. Ve vření událostí se střelka kompasu ztrácí. Platí stále siločáry světa, který budovali naši úctyhodní předkové? Je něco, v čem jsme lepší než oni, anebo si hovíme na dně díry, do níž se propadla naše zodpovědnost a důvěra v budoucnost? Mají nás dnešní dramata spravedlivě smést z povrchu Země, anebo se snad opravdu blížíme k vyššímu stupni společenské existence bez sporů, násilí a válek? Pokud ano, nebude to Pyrrhovo vítězství?

Otřesné zážitky z Hirošimy po výbuchu atomové bomby sepsané pro časopis New Yorker a Life.

Autor knížky, francouzský spisovatel Alain-Fournier, padl na začátku první světové války nedaleko Verdunu. Zůstal po něm tento jediný román, který se stal rázem slavným a jedním z nejvydávanějších děl na světě. Hrdinové knihy skutečně existovali! Autorovi rodiče, přátelé a dívka, kterou osmnáctiletý Fournier potkal jednou v Paříži a na niž nepřestával myslet. Romantický příběh o první nesmělé a zároveň hluboké lásce je tedy vlastní autorův prožitek, který vylíčil tak citlivě a s takovou jemností, že i po letech může promluvit působivou řečí k dnešním mladým lidem. ALAIN-FOURNIER, vlastním jménem Henry-Alban Fournier (1886-1914), básník, prozaik, esejista a kritik, padl u Verdunu. Od roku 1909 začíná psát povídky do časopisů. Silně poznamenán symbolismem. Proslavil se jediným románem Kouzelné dobrodružství. Z jeho díla se zachovaly drobné prózy (např. Divy a Otrávená žena) a korespondence (Dopisy rodině, Dopisy malému B. atd.). Po druhé světové válce vyšel česky Portrét.

Vrcholné dílo z dob největšího flámu v dějinách USA, který Francis Scott Fitzgerald označil za „jazzový věk“ a sám do něj vydatně přispěl mnoha soukromými improvizacemi a pocity „ztracené generace“, přináší milostný příběh z lepší společnosti. Selfmademan Jay Gatz řečený Velký Gatsby i krasavice Daisy Buchananová však v éře prohibice do těchto sfér pronikli každý po svém a podobně se vyrovnávají i s novým životním stylem a břemenem americké „nevinnosti“. Nesoulad v jejich představách je leitmotivem románu, jenž přezkoumává romantický ideál mámivého „zeleného světla“ – oné „budoucnosti, jež před námi rok od roku ustupuje“ – a posléze ho nemilosrdně obětuje na oltář mýtu o věčné lásce.... celý text