Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu. Její vydání se setkalo s mimořádným čtenářským zájmem. ... celý text
Texty z let 1960/1999. Druhé rozšířené vydání. Po mimořádném úspěchu prvního vydání Teorie spolehlivosti v roce 1994 (Státní cena za literaturu, vítězství v anketě Lidových novin o nejzajímavější knihu roku) vychází druhé vydání této knihy podstatně rozšířené o více než 200 stran nově nalezených textů a textů napsaných v letech 1994–1999 (kniha tak shrnuje texty z let 1960–1999). Diviš se v knize představuje jako autor plodného vzteku a tvořivé zuřivosti, jako básník úchovné paměti a vynikající stylista. Kniha přináší strhující četbu pro každého, kdo je otevřen vnímání básníkova zoufalství, ale i humoru, svědectví o prožitých událostech i jedinečných básnických próz. Kniha je nově doplněna rozsáhlým jmenným rejstříkem. Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu.
Výbor z poezie z let 1947–1964, z dosavadních básnických sbírek Ivana Diviše.
V sbírce I. Diviše sílí apelativní agresivita básníkových odsudků skutečnosti přeplněné zlem a absurditou. Mezi odsudkem světa, v němž „nelze dosáhnout štěstí“, a básníkovou křesťanskou vírou vzniká tragické napětí, jímž se vyjevuje střet víry s nevírou, stále přítomný prožitkový horizont této básníkovy tvorby
Sbírka má dvě části: Temné vzkazy a Periferní litanie. Verše jsou plny abstraktních obrazů a srovnání. jsou to drobné básnické koláže.
Nová sbírka českého básníka je inspirována především tragickým osudem československé horolezecké výpravy v Peru v roce 1970. Poslední básnická sbírka, kterou Ivan Diviš sám připravil k vydání. Verše plné hněvu a zoufalství.
Jedna z autorových knih se jmenuje Chrlení krve. Byl básníkem zrozením, údělem, osudem. Nemohl jím nebýt. A je jím i v záhrobí, odkud vyzařuje. Vita nuova, nový život v nepřítomnosti lidské existence, v odkazu a přítomnosti posmrtného bytí. Ano. Je s námi, protože ho potřebujeme. Jeho zběsilost, umanutost i jeho utajovanou tichou pokoru. Znásilněná slova jsou světlem jeho spirituální adorace. Básně jako dýka v hrudi, jako valivost kamenů, pád z výše nedohledna, modlitba klečícího, který trpí s bolestmi světa, rouhače doufajícího ve vykoupení. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Básnické poslání mu je jediným způsobem existence. Tento gejzír chrlí verše lyrického ticha i hřmotu, epického rozvolnění i dramatického třesku. Vyzývá k zápasu verš i esejistickou prózu prýštící z dramatu jeho osobnosti. Velkou část života si musel vyprošovat chléb exilu, domů se vrátil, aby zde odevzdal svůj život k věčnému spočinutí. Ilustrační doprovod svazku Vladimír Tesař. Ivan Diviš (1924-1999), básník a esejista. Vystudoval FF UK v Praze, r. 1969 emigroval do Německa, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Napsal 23 básnických sbírek, debutoval r. 1947, ke stěžejním sbírkám patří Sursum (1967), Beránek na sněhu (1981), Moje oči musely vidět (1991). Je také autorem deníkově laděné Teorie spolehlivosti (1994) a básní pro děti.
Texty odvysílané RFE - Radiem Svobodná Evropa v programu GONG v létech 1989-1993.
Autorova nová básnická skladba je baladickým příběhem o nenaplněné touze, i podobenstvím o marné snaze přemoci lidský úděl.
Poslední sbírka, kterou básník Ivan Diviš napsal v Čechách před svým odchodem do exilu v roce 1969. Druhé, opravené české vydání.
Svazek obsahuje autorovy tři básnické skladby napsané v letech 1967–1981, Beránek na sněhu, Odchod z Čech, Thanathea, které sám autor považuje za vrcholná díla celé své tvorby. Definitivní znění.
Milostná i sociální lyrika. Autorova nová sbírka obsahuje verše i několik komentářů především z let 1995-1996.
Drobné texty od 16. června do 18. července 1993.
Stěžejní básnická skladba nesmiřitelného proroka české poesie. Strhující Divišův básnický dialog se Smrtí patří k vrcholům české moderní poesie. Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Miroslava Kováříka.
Rozsáhlá básnická skladba. Vrátila se v ní k vládě apokalyptická scenérie, která však navzdory tragickému vyvrcholení poskytuje příležitost lyrickému hrdinovi volat: "Beránku ve sněhu, který smýváš bláto světa - / smiluj se nad námi! " Skladba je velkoryse koncipována. Tam, kde Divišův mistr Vladimír Holan, jehož památce je připsána, vyznání víry častokrát opouští, je Divišova víra pevná, a dovoluje tedy unést tíži, kterou básníkovi-prorokovi uvalilo na bedra dobrovolně přijaté poslání. Třetí vydání, padesátý, jubilejní svazek nakladatelství Rozmluvy, vydáno 18. září 1987 k básníkovým narozeninám.
Výbor z poezie Ivana Diviše, jedné z nejvýraznějších osobností české poezie 20. století. Sbírka obsahuje pět rozměrných básnických skladeb: Thanathea (1968), Beránek na sněhu (1980), Odchod z Čech (1981), Moje oči musely vidět (1991) a Jedna loď (Laura Blair, 1994). Výbor je uveden vstupní básní, která dala knize název. Závěr tvoří tři dosud nepublikované básně, napsané v posledních dnech autorova života. Kniha vychází v reprezentativní grafické úpravě a s obrazovým doprovodem a Emanuela Ranného.
Svazek obsahuje básnickou sbírku významného českého básníka, napsanou v roce 1967 v obci Křižatky u Litvínova. Pro Divišovy verše je v této době charakteristická slovní úspornost, spojená s bohatou mataforikou, která dává prostor k nejrůznějším výkladům. Diviš svými verši usiluje o zobrazení kontrastu, v němž na jedné straně stojí povrchní svět plný polopravd a polovičatostí, na druhé pak čistý, průzračný prožitek.
Poslední tři sbírky, které dosud nevyšly v básníkově vlasti, ale pouze v exilových nakladatelstvích.
Sbírka představuje vyvrcholení prvního období básnické tvorby Ivana Diviše před odchodem do exilu. Svazek obsahuje autorovu básnickou sbírku z r. 1967, věnovanou významnému českému katolickému básníkovi Bohuslavu Reynkovi a jeho dvěma synům Jiřímu a Danielovi.
Kniha svým názvem navazuje na Divišovu básnickou knihu Odchod z Čech – tentokrát však nejde o sbírku básní, ale o výbor z korespondence, a to z let 1990 až 1999, tedy z období, kdy básník žil sedm let ještě v Německu, ale do Čech již mohl – po dvacetiletém exilu – jezdit a postupně se odhodlával se do Čech vrátit natrvalo, což v roce 1997 skutečně udělal (a o dva roky později zde zemřel). Kniha, kterou uspořádal básníkův přítel Zdeněk Potužil, je složena z dopisů více než deseti adresátům, dopisy jsou řazeny chronologicky. Diviš se zde projevuje jako stylistický vulkán, jako básnická sopka chrlící proudy postřehů, soudů, nápadů, ale i vzlyků, klení, proseb a spílání. Jde o knihu nesmírně živou, podnětnou, plnou vášně i bolesti. Divišův mimořádný jazykový talent, známý z jeho Teorie spolehlivosti, se zde doplňuje s psaním zcela zbaveným jakékoli autocenzury – v tom je kniha jedinečná a též historicky zajímavá: poskytuje pozoruhodný a pronikavý pohled zvnějšku na první polistopadová léta v Čechách.
Obsahuje - Sursum, výbor z básnické sbírky; Křížatky; Noc, nebudeš se báti - výbor, Obelst. Vyšlo česky, v exilu, v Curychu.
Dva spisovatelé, kteří významně ovlivnili českou literaturu od šedesátých do devadesátých let 20. století, básník Ivan Diviš a prozaik a esejista Josef Jedlička, se v roce 1969 ocitli v exilu v Mnichově. Byla to pro ně pro oba situace velmi tíživá. Byli přesvědčení, že svou vlast již nikdy nespatří. Jako záchranný pás si zvolili tvorbu společné knihy, již nazvali Poslední průvodce Prahou. Psali ji pro nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých v kanadském Torontu. Šlo o jakýsi slovník, do nějž se pokusili v jednotlivých heslech zachytit vše, co si zapamatovali ze života v Praze svého dětství a mládí. Šlo o sebemenší detaily: názvy ulic, firem, obchodů, sportovců, restaurací, parků, zvyků, reklam, prostě všeho, co jim z raných let života uvízlo v paměti. A protože oba byli velcí spisovatelé, vzniklo literární dílo jedinečné. Nakonec kniha v exilu nevyšla. Před svou smrtí její rukopis Ludmila Divišová svěřila nakladatelství Torst k vydání. Edičně ho připravila Klára Soukupová, která svazek opatřila i cenným komentářem a doslovem. Kniha vychází doplněna souborem kreseb Jindřicha Janíčka vytvořených podle dobových fotografií. Jde o poutavé, čtivé a historicky i čtenářsky velmi cenné dílo, o jedinečnou pragensii velké literární ceny.
Tato knižní publikace představuje vzájemnou korespondenci dvou významných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále, v letech 1983-1998. Dopisy zachycují vznik jejich přátelství, názory na českou literaturu a zkušenosti z exilu ve Francii a Německu. Korespondence se stává dobrodružstvím, v němž oba autoři odhalují pravdy, o nichž se obvykle mlčí. Od prvního dopisu sledujeme zrození a prožívání jejich přátelství, které je plné subjektivních závratí a inspirativní hry se skutečností. Diviš a Král si vzájemně otevírají své jedinečné světy, myšlení a postoje, od každodenních témat po existenciální otázky, a utvrzují se v tom, co pro ně znamená poezie a jak je spojena s jejich životy. I přes rozdílné generace a duchovní orientaci rychle našli osobitý vztah založený na vzájemném respektu a snaze pochopit se, i když se jejich názory někdy radikálně rozcházely. V jejich pohledech se odráží nejen věkový odstup, ale i osobní historie a okruh přátel, které formovaly jejich myšlení. Zatímco Diviš zdůrazňuje, že báseň by měla být protestem, Král se soustředí na objevování reality a víru v tajemství, což přináší krutou, ale přesnou pravdu skutečnosti.
Záznamy snů autora, členů jeho rodiny a několika přátel. Systematicky zaznamenáváné sny jsou tematicky rozdělené do řady kapitol, které soustřeďují sny např. - o dětech, sny erotické, literární, psychotické, válečné, perzekuční apod. Je to určitá suma záznamů projevu lidského podvědomí zachycená autorem v průběhu 30. let a jako taková je neobvyklým svědectvím o jedné ze zanedbávaných oblastí lidské mimosmyslové zkušenosti.
Po smrti Ivana Diviše v roce 1999 nalezla jeho žena na básníkově pracovním stole množství básní z posledních dvou let jeho života, navazujících svou poetikou na básně sbírek Kateřina Rynglová a Verše starého muže. Jde o poezii bilanční, plnou údivu ze stvořeného světa, otázek po smyslu bytí a existenci Boha, reflexe stárnutí, hledání smyslu poezie tváří v tvář nicotě a oslovování smrti. Nalezené strojopisy tvoří knihu s názvem Poslední básně, kterou uspořádal a ediční poznámkou opatřil Jan Šulc.
Reedice sbírek Průvan, Beránek na sněhu, Odchod z Čech a Žalmy. Exilové vydání. Ilustrace Jan Koblasa. Obálku s použitím ilustrace Jana Koblasy navrhla Barbora Munzarová.
Básník a esejista Ivan Diviš a básník, literární vědec-germanista, filosof, esejista a překladatel Rio Preisner se stali přáteli v exilu v letech 1969–1989. Diviš žil v Německu, Preisner ve Spojených státech. Jejich vztah byl vřelý a vzájemně obdivný. Diviš ctil Preisnerovu vzdělanost a odbornou erudici, Preisner obdivoval Divišovu básnickou eruptivnost. Oba dva byli k sobě puzeni, ač jejich myšlenky byly často protikladné. Polemizovali spolu, přeli se. Rozhodli se psát si dlouhé dopisy, o nichž věděli, že často nemají jen charakter osobní, ale že je píší jako dílo literární. Nejen pro danou chvíli, ale „pro věčnost“. Po roce 1989 oba dva usilovali o knižní vydání této své korespondence v nakladatelství Torst. Výborem z ní vznikl svazek mimořádného rozsahu a literární a historické ceny. Zatímco Divišovy dopisy nesou všechny rysy jeho básnického bouřliváctví, Preisnerovy listy jsou plnohodnotnou esejistikou, pojednávající témata historická, teologická, literární, filosofická a politologická. Knihu edičně připravil a předmluvu a ediční poznámku k ní napsal Jan Rubeš. Svazek vychází doplněn rozsáhlým jmenným rejstříkem.
Říkadla a kecadla - Pokusy pro děcka. Divišův syn Martin nalezl mezi svými věcmi z dětství otcovu sbírku básní pro děti s názvem Říkadla a kecadla. Diviš se v básních pro děti překvapivě ukazuje jako básník hravý, morgensternovsky nápaditý, vtipný a citlivý k dětskému vnímání světa. S ilustracemi Markéty Šimkové.
Sbírka veršů významného exilového básníka mapuje autorovy dojmy a prožitky z počátku 80. let.
Nové vydání vrcholné sbírky Žalmy od výsostného básníka poslední třetiny dvacátého století.
První hudba bratřím odráží skutečnost jako apokalypsu, která roste nejen z metafyzického náhledu, ale zcela nepochybně i z bezprostředních zážitků války. Básník První hudby bratřím je napůl žalmista naříkající nad "dny, kdy jsme se nepodobali Kristovi", napůl štvanec. Náboženské obrazy, které se v jeho verších objevují, nebrání lyrického hrdinu před nápory zoufalství a beznaděje. Milostný motiv se sice ozývá, ale většinou jen obměňuje debutantovo ústřední téma básníka ve světě odsouzeném ke zkáze, ba ve vesmíru, který pozbyl hlubinu bezpečnosti. (Milan Uhde)
Sbírka shrnuje autorovu tvorbu z roku 1960. Převládá tematika milostná, četné básně se obracejí k životu společnosti kolem nás a odhalují co přežívá z minulosti. Samostatně vydělený 2. oddíl sbírky tvoří jakýsi cyklus básní, věnovaný slavným ženám, umělkyním, vědeckým pracovnicím i hrdinkám v bojích za samostatnost a svobodu svých národů.
Kniha drsné a prožité lyriky, v níž básník oslavuje život i lidskou družnost. Snaha dopátrat se smyslu básnické tvorby, je námětem 1. oddílu básní. Lidský život, vztahy mezi lidmi vyjadřuje autor v nekonvenčních básnických pásmech a zamýšlí se nad příštím osudem svého dítěte,nad manželstvím. Část sbírky shrnuje jeho básně o význačných představitelích světové kultury.
Básnická sbírka vzniklá na nemocničním lůžku za vážné nemoci autora je lyrickým deníkem člověka-molekuly, člověka odloučeného všemu, čím dosud žil. Je to 52 lyrických záznamů, z nichž každý platí jednomu týdnu v roce. V nich autor zasvěcuje čtenáře do svého světa.
6. sbírka básníka střední generace, který se už předchozími sbírkami nesmazatelně zapsal do české poezie.
Básnická sbírka silného výrazu, útočí na intelektuální vnímavost čtenáře. Obsahuje 3 rozsáhlé básně, Beseda o poezii, Chrlení krve, Deset rad synovi do života. Jsou to verše bohaté básnické investice, provokující čtenářův intelekt, s lyricko-epickým laděním hlavně druhé atřetí básně.
Básnická sbírka jednoho z nejvýraznějších a nejoriginálnějších autorů 2. poloviny 20. století.
Nová kniha veršů I. Diviše je složena především z reminiscencí. První část - hrad: je básnickým zeměpisem míst a měst, která básník prošel. V odd. druhém jsou zařazeny vzpomínky na přátele, nebo básně věnované známým tvůrcům, kteří na básníka zapůsobili. Ischias vinné révy: vzpomínky na Petschkův palác a Pankrác.
Ladislav „Denis“ Verecký vstoupil do obecného povědomí především jako novinář, ale jeho profesní dráha byla dlouhodobě spjata rovněž s pozicí redaktora poezie v Československém spisovateli. Do Topičova domu, kde nakladatelství sídlilo, se na Vereckého během osmdesátých a na počátku devadesátých let obracely desítky neznámých i zavedených autorů, mezi nimi také tehdy začínající básnířka Svatava Antošová a dva exiloví bardi Ivan Jelínek a Ivan Diviš. Jejich dopisy, pečlivě utříděné a schraňované ve Vereckého archivu, dávají nahlédnout do osobních a autorských světů literátů tří různých generací. Dýchá z nich dobová atmosféra a vypovídají mnohé jak o svém adresátovi, tak o nesamozřejmém úsilí a zaujetí, se kterým ke své práci nakladatelského redaktora i ke „svým autorům“ přistupoval.
