Helen Kellerová

Tato hluchoslepá žena dosáhla doktorátu. Znala více cizích jazyků, napsala několik knih. Setkávala se s nejvýznamnějšími politiky i umělci. Narodila se v městečku Tuscumbia ve státě Alabama. V 19 měsících ztratila po zánětu mozkových blan zrak i sluch. Rodiče zpočátku byli bezradní. Po všech možných pokusech o vyléčení si matka vzpomněla na Dickensovo vyprávění o Bridgmanové. Kontakt s ní navázali prostřednictvím Perkinsova ústavu pro nevidomé. V ústavu se podařilo získat pro výchovu Heleny opatrovnici a učitelku. Stala se jí 21letá bývalá chovanka téhož ústavu Anne Sullivanová, které se po úspěšné operaci vrátil malý zbytek zraku. Sullivanová přijela do rodiny v r. 1887 a sloužila Heleně po celý svůj další život, bylo to téměř 60 let. Podařilo se jí nejen Helenu naučit mluvit, ale rozvinout její intelekt do té míry, že absolvovala středoškolská i vysokoškolská studia. Ke své první promoci napsala knihu Povídka mého života, která byla přeložena do několika cizích jazyků. Úspěch tohoto díla jí umožnil vstoupit do literatury. Brzy následovala další díla, která ji hmotně zabezpečila. (Popravdě musím dodat, že umělecké působení jejích děl je snížené tím, že velmi často používala neprožité literární kategorie a zprostředkované představy jiných lidí. Této skutečnosti si kritici nebyli vědomi nebo ji nebrali v úvahu a přehlíželi ji.) Dále napsala Moja vasiona a Putujeme u Jugoslaviu (obě vyšly srbsky). J. Zeman (1935) píše: „Výklady o Heleně Kellerové dojímaly. Kdo by mohl lhostejně poslouchat, jak hluchoněmá a od raného věku slepá Helena studovala, jak dosáhla akademického gradu, jak se dorozumívá s vidoucím osahováním jeho rtů, jaká síla vytrvalosti, houževnatosti a trpělivosti je v ní i ve věrné průvodkyni její Sullivanové, jež jí všecko diktovala dotekovou abecedou do dlaně!“ Přišel čas, kdy Kellerová přestala být senzací, zájem o ni klesl a ona musela hledat jiný způsob obživy. Celoživotní rentu multimilionáře odmítla, chtěla pracovat. Vystupovala v cirkusech a varieté. Pro své odmítání války přestala být i v cirkusech přijímána. Z tohoto důvodu byla nakonec přinucena přistoupit na mecenášovu nabídku. Po první světové válce se postavila do služeb nevidomých celého světa. Z jejího popudu vznikla nadace pro zámořské slepce. Uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po celé Evropě a po zemích Blízkého i Dálného východu. Všude budila zájem o výchovu nevidomých a neslyšících. U příležitosti stého výročí úmrtí L. Brailla přednesla přednášku na pařížské Sorbonně. Kromě jmenované knihy napsala Uprostřed životního proudu, Optimismus (1904); Svět, v němž žiji (1908); Píseň o kamenné stěně (1908); Ze tmy a Moje náboženství (1926). V milánském slepeckém muzeu je umístěn velmi vzácný psací stroj Hall Braille Writer z roku 1898, vyrobený v Chicagu. Na tomto stroji Helena Kellerová údajně napsala knihu Historie mého života. V roce 1929 ji autorka věnovala profesoru Ferrarimu, svému učiteli italštiny, který jej v roce 1929 daroval milánskému Ústavu pro výchovu nevidomých dětí. H. Kellerová, i přes některé své mystérie, byla realistkou. Nevidomé představovala jako běžné lidi se všemi radostmi i starostmi, s chutí i nechutí k životu. říká, že oheň je stejně pálí, že když mrzne, je jim zima, rádi se nají, mají-li hlad, rádi se napijí, mají-li žízeň. Některým stačí do čaje kostka cukru, jiní si dávají víc. Tento její přístup byl pokrokový a také velice cenný, protože konkrétně ukázal, jaký je slepý člověk. V jejích literárních dílech se ke škodě dojmů setkáváme s velkou řadou okopírovaných zrakových představ, které předkládá, i když umělecky zpracované, jako své vlastní. To snižuje hodnotu jejího literárního odkazu. Rozbor této problematiky je zpracován (Smýkal, viz internet web: www.ecn.cz/smykal). O životě Heleny Kellerové byly natočeny filmy a k její osmdesátce byla v New Yorku postavena její velká bronzová socha. Podle přiložené dokumentace, je ve Slepeckém muzeu v Miláně vystavován Perkinsův psací stroj, který patřil H. Kellerové